Samota je strašná, když nemáš nikoho, s kým si rozumíš, a máte se rádi. Kněz se taky učí milovat lidi, a když se mu to daří, tak má štěstí. Samota je krásná, když ti stojí v zádech On a cítíš skrze Něho sílu a krásu života, “ zmiňuje v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem farář Jan Wirth.
Jsi povoláním skutečný pastýř, římskokatolický kněz a zároveň hospodář, který se stará o pole a zvířata. Jak tě to navzájem ovlivňuje?
Do všeho, co se snažím každý den dělat, mně neustále promlouvá pestrý svět – svět počasí, rostlin, zvířat a mnoho různých lidí. Stíhám vždy jen to, co se mi jeví jako nutnost tohoto okamžiku. Opravdu nikdy se nenudím. Někdy se stane, že mě přirozené dění v přírodě a v chování zvířat přivádí k údivu nad tím, co Pán vepsal do Písma, a já to znám z práce se zvířaty nebo na loukách, v lese a na polích… Třeba principy fungování stáda. To je vyšší odborná škola pastorace. O těchto věcech často přemýšlím a někdy je vidím i jinak než lidé, kteří tyto zkušenosti nemohli získat.
My kněží často mluvíme o pastoraci. Léta jsem sedával v pastoračních radách diecéze. Sám se za dobrého pastýře nepokládám, přestože nějaká stáda mám. Všichni jsme spíš honáci nebo krmiči. Stáda ženeme před sebou nebo je v ohradě krmíme tím, co tam zrovna je. Pastýř přece pase stádo bez plotů ve volné přírodě. Ovce nesmí ztratit schopnost přirozeně rozpoznávat, co je ke zdraví a co jim škodí.
S nadsázkou bych řekl, že my jsme dnes schopni spíš porozumět strategii reklamních a pojišťovacích manažerů než těch pastýřů ovcí. Neznám totiž ani ovce, ani jejich pastýře – jen krmiče v ohradách. Já sám znám jen jednoho pastýře. Pase ve volnosti více než dvě stě ovcí. Je to můj přítel a mám se od něj co učit.
Prošel jsi litoměřickým seminářem a jako kněz jsi sloužil na řadě míst. Kde jsi byl nejšťastnější a nejvíc sám sebou?
Rád vzpomínám na všechny ty časy a místa. Seminář byl světlem v šedi komunismu. Zároveň náročný na odolnost ve vztazích. Bylo nás osm na pokoji. Program našlapaný na minuty. Žádné soukromí a minimální volný čas. Nedostatečné duchovní vedení i škola. Měl jsem za sebou vojnu u „bigošů“ – řidič BVP a funkci zootechnika, kdy jsem byl obdařen velkou mírou zodpovědnosti a pravomocí. Staral jsem se o vybudování komunismu se 700 kusy dobytka a 32 zaměstnanci střediska. Najednou to všechno bylo jinak. Byl jsem zase jen školák, který na druhé zvonění už sedí v lavici či v kapli. Seminář byl pro mě v tomto ohledu tvrdší než vojna. Naštěstí jsem se v semináři stal opravářem vodovodů a kanalizací, prefektem motorové pily a kotelníkem.
Je také pravda, že jsem dvakrát měl zaječí úmysly, ale pokaždé jsem si to s Pánem pořešil. Zlomovým okamžikem pro mě bylo svatořečení Anežky a Sametovka. Prožívali jsme ji opravdu naplno. Na fakultě velké změny. Několik učitelů jsme donutili odejít. Učitelé-soudruzi marxismu-leninismu se s námi loučili dojemně – abychom i na ně pamatovali při primiční mši svaté... Svěcení na jaře 1990 a primice v Klatovech. Začínala divadlem v kostele na náměstí o svatém Norbertovi. Scénář napsala naše mamka se sestrami. Kázal biskup Vlk. Nástup do Štěkně a Vodňan a ještě tentýž rok do katedrály v Českých Budějovicích. Důvodem bylo přání biskupa Vlka, abych se tam nějak staral o mladé.
Jak na fakultě, tak v pastoraci jsi ještě mohl poznat generaci po válce vysvěcených kněží, často velkých osobností. Kdo z nich ti nejvíce uvázl v paměti a v srdci?
Našel bych jich jistě víc, ale zmíním tyto dva protiklady. Prvním byl František Hobizal z Bavorova, který mě měl upřímně rád. Ona totiž láska k lidem byla jeho výrazná vlastnost. Dělal jsem mu řidiče na poutních cestách a krátce i kaplana. Druhým byl Aleš Opatrný. Vozil jsem k němu lidi na přednášky do Toužimi. Je to pro mě symbol vytříbeného teologického myšlení a rozvážnosti. Jinak jsem vyrůstal mezi kněžími z Charismatické obnovy. Vždycky za mnou stál Jenda Fatka.
Analýzami o pastoračních strategiích by se dala obkroužit zeměkoule. Co pro tebe bylo v tvém kněžském životě formující?
Jsem asi nejvíc formovaný volantem. Jako řidič jsem se dostal k mnoha úžasným lidem a jejich myšlení. Byl jsem a asi pořád zůstávám kurýrem. Vím, že mám nepřekážet a nezdržovat. Předat to, co mám, a nedělat komplikace. Záleží na tom, jak to mám dnes se Zmrtvýchvstalým.
Každý katolík má mít svoji domovskou farnost. Řada lidí je dnes ale nomády, kteří se „doma“ objeví jen občas. Sám máš přátele a známé z různých lidských oborů a také z oblasti umění. Co by měl zaslechnout člověk, který přijde do kostela jednou dvakrát za rok?
Asi se víc než moji spolubratři stýkám s lidmi, co do kostela chodí jen někdy nebo nikdy. Přál bych každému, aby v kostele slyšel a viděl to samé, jako když se setkáme někde jinde. Že Bůh je lepší a má cenu se s ním bavit o životě.
Velkou bolestí je kněžská samota, ale i mnozí další křesťané trpí osaměním. Ty sis kolem sebe vytvořil opravdu širokou rodinu. Pomáháš lidem duchovně i materiálně. Ze mše svaté jdeš na stavbu, ze stavby nakrmit zvířata. Má pro tebe samota nějaké zvláštní duchovní kouzlo?
Samota je strašná, když nemáš nikoho, s kým si rozumíš, a máte se rádi. Kněz se taky učí milovat lidi, a když se mu to daří, tak má štěstí. Samota je krásná, když ti stojí v zádech On a cítíš skrze Něho sílu a krásu života.
Mnoho lidí říká, že Advent a Vánoce jsou pro ně nejsilnějším obdobím v roce. Kdybys mohl lidem, kteří si vůči církvím udržují určitý odstup, říci, na koho jako křesťané čekáme, co bys jim pověděl?
Čekáme Toho, kdo je nadějí pro svět. Nevidíme mu sice do karet, ale očekáváme od něj to, nač se u nás lidí spoléhat nemůžeme. Dokáže z ničeho tvořit život. Dokáže nás i provést smrtí.
Setkáváš se ve svém povolání také s lidmi, s nimiž se život nemazal. Jak je dnes možno oslovit člověka, který toho hodně prohrál a ještě to nechce vzdát?
Myslím, že hodně záleží na povaze člověka. Mě hodně oslovuje život mého dědy Jakuba. Komunisté mu všechno vzali, zavřeli ho, mučili a domů se vrátil až v rakvi. Byl přesto plný radostné naděje a odpuštění, což mu i jeho vrazi záviděli. Tam někde na dně lidského utrpení je pevný bod, o který je možné se opřít. Chápu, že někdy to člověk nedokáže a vzdá to.
V současné synodální cestě se znovu objevují témata zdobrovolnění celibátu, diakonát žen a zapojení laiků do života církve aspoň tak, jak to chtěl koncil. S papežem Františkem lidé spojují velká očekávání. Na co čekáš ty? Co bys rád ještě ve svém kněžském životě prožil?
Všechna tato témata mám už dávno v sobě a jsem rád, že jsem se dožil chvíle, kdy jsou slyšet nahlas. Je s nimi spojena celá řada dalších vážných témat, která nelze pominout. Život v rodině a ve službě není snadný. Máme ovšem možnost poučit se ze zkušeností jiných církví, nebo té naší – východní. Církev vždy přinášela světu nová progresivní řešení a ukazovala na Boží znamení doby. Jak se popasujeme s tímto tématem, to jsem opravdu zvědav. Kéž nám dá Pán pokoru a odvahu.
Rodinné a partnerské vztahy dnes dostávají docela zabrat. Čím může rodinám a lidem, kteří jsou duchovně otřesení, pomoci církev?
Není snadné najít v církvi nějakou pomoc. Moc záleží – s kým mám tu čest se potkat. Aby mu na mně záleželo a sklonil se ke mně. Klerikalismus to zabíjí, ale Pán je vynalézavý. Jak říkal biskup Liška: „Když to nejde dveřma, musí se oknem.“ Na druhou stranu, ne každý, kdo trpí, si nechá pomoci.
Ve farnostech, které spravuješ, se všichni znáte. Je-li třeba, pomůžete si. Venkov je k tomu stvořený. Co nejneočekávanějšího ses jako kněz dozvěděl o člověku a co máš na lidech nejvíc rád?
Možná to, že se v životě člověka může stát opravdu řada neuvěřitelných věcí, událostí, proměn. A na nás lidech miluji touhu žít a tvořit něco dobrého a důležitého. Nedá se to ale všechno stihnout.
P. Jan Wirth (1961) je římskokatolický kněz, farář a také hospodář, který žije a působí na Klatovsku a Sušicku.
Církev dělají lidé a lidé jsou chybující.