Ticho. Bolestnou smrtí skončilo velkopáteční drama a my se probouzíme do rána Bílé soboty. Dne rozpačitého přešlapování a nejistoty. Čím je Bílá sobota zvláštní a proč působí tolik neuchopitelně? A jak nás přiblížení k jejímu tajemství může obohatit?
„Ach, kde?“ Ta otázka a výkřik v jednom se rozplývá do tisíců proudů slz a zaplavuje svět ujištěním: „Já jsem!“ Tato slova ze sbírky Gitándžalí bengálského všestranného literáta a nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura znamenitě vystihují podstatu Bílé soboty. Je to den pochybovačného ptaní. Jsme konfrontováni s Kristovou smrtí a není jistoty, že dojde ke vzkříšení.
Bílá sobota je prostorem ticha mezi otázkami a odpověďmi. Ne náhodou se v katolickém breviáři tento den začíná větou: „Dnes je Veliké ticho po celé zemi. Ticho nečasovosti. Chrámová opona obnažila pečlivě střeženou, jen pro vyvolené dostupnou Velesvatyni, Kristovo srdce otevřelo kopí. Noříme se do nepochopitelného, až příliš výmluvného ticha. Zachvacuje nás tíseň a bezradnost.“
Byť Bílá sobota trvá čtyřiadvacet hodin, nepopisuje stav, v němž trávíme většinu svého života? Jsme postaveni do reality zranitelnosti naší odhalené lidskosti. Bílá sobota, ač znejišťuje, nás vyzývá ke zkoumání ticha. Bůh během dnů našich bílých sobot mlčí. Jsme uvedení do zkušenosti vyčkávání a očekávání.
Jak píše Pete Greig ve své knize Když Bůh mlčí: „Zkušenost Boží nepřítomnosti má v životě křesťana velkou váhu, a proto bychom se z ní neměli snažit co nejrychleji utéct.“ Takový prožitek může přispět k našemu duchovnímu růstu. Ponořením se do sebe a osobní konfrontací můžeme poodhalit novou hlubinu. Tímto vnitřním usebráním můžeme paradoxně nalézt mlčícího Boha.
Bílá sobota je snad jediným dnem důsledného neslavení. Na žádném místě světa není slavena mše svatá. Oltáře jsou obnaženy, přikryty jen bělostným plátnem. Jsme vybídnuti k uvědomění svých ran a vyzvání k vnitřní konfrontaci, jež podněcuje k naší proměně (metanoia). Skrze znovuobjevení vztahu s živým Bohem vykračujeme ze sebe sama a nabýváme schopnosti obdarovávat druhé.
Překážkou v tomto těžko postihnutelném vnitřním procesu může být naše nadměrná pochybnost. Pakliže přeroste míru víry a důvěry, hrozí upadnutí v bludném kruhu nejistot. Nejednou, ne-li ustavičně se obáváme, že se s Bohem skutečně potkáme, že mlčící Bůh promluví. Vytváříme si klamné představy, obáváme se Jeho vůle, mnohdy nevěříme v Jeho nekonečnou dobrotu.
Jak praví na jiném místě své sbírky Thákur: „a přece, začnu-li prosit o své nejvyšší dobro, chvěji se strachem, že prosba má bude vyslyšena.“ Nechme se pozvat k plnému otevření a odevzdání se tichu, kde přebývá Bůh.
Nadto, velikonoční drama přece nakonec dopadlo úžasně! Ježíš přemohl Smrt a Jeho Vzkříšení naplnilo slávou nebe, zemi i podsvětí. Ačkoli během Bílé soboty jen matně tušíme slávu Vzkříšení, je skutečná. V této slávě, jež se poprvé symbolicky projevuje během noční vigilie nadějným rozžehnutím svící, prozařujících temnotu, je konečné objasnění smyslu našeho ustavičného tápání.
Během Bílé soboty jsme tedy vyzváni k vnitřní konfrontaci sami se sebou, jež nás může vést k posunu, proměně. K našemu úžasu můžeme znovuobjevit Boha a rozpoznat, že celou tu dobu přebýval daleko blíže, než jsme si mysleli. Ostatně veršům Thákura, citovaných v úvodu, předchází užaslá slova: „Mé oči bloudily daleko a široko, než jsem je zavřel a řekl: „Tady jsi!“