Představte si, že by sousední stát prohlásil, že český národ ve skutečnosti neexistuje. Že naše kultura, jazyk i písemné dějiny jsou jen odchylkou jejich vlastní historie a že na samostatnou nemáme právo.
V českém prostředí by takové tvrzení mohlo působit jako absurdní ahistorická provokace, přesně tento narativ je však dlouhodobou součástí státní doktríny Ruské federace a ideologickým základem probíhající vojenské agrese na Ukrajině.
V pondělí 24. srpna si Ukrajina připomněla výročí vyhlášení nezávislosti z roku 1991. Dnešní oslavy státnosti probíhají v kontextu genocidní války, jejímž deklarovaným cílem je likvidace ukrajinské suverenity. Tato „speciální operace“, která měla podle slov ruského diktátora Vladimíra Putina trvat pouhé tři dny, se pro Ruskou federaci nevyvíjí slibně. Kreml po téměř pěti letech od začátku plnohodnotné invaze neovládá ani celý Donbas, natož aby dokázal řídit ukrajinský stát z Kyjeva.
I proto se Putin uchyluje k čím dál tím většímu teroru civilního obyvatelstva ve městech i mimo ně. Letošní červenec byl podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) pro ukrajinské civilisty nejtragičtějším měsícem od dubna 2022. Během prvních šesti měsíců roku 2026 potvrdili pozorovatelé OSN 1 396 zabitých a 7 978 zraněných ukrajinských civilistů.
Je důležité si připomínat, že současný konflikt představuje pouze nejnovější kapitolu v několik století trvajícím procesu, během kterého se Moskva pokouší ukrajinskou identitu, kulturu, jazyk a státnost vymazat z mapy Evropy.
Moskva pod vlivem autokracie, Ukrajina v kontaktu s Evropou
Současná ruská propaganda prezentuje Ukrajinu jako „umělý výtvor 20. století“, historická fakta ukazují zcela odlišný vývoj. Základy moderní ukrajinské i ruské identity sice sahají ke středověkému státnímu útvaru Kyjevské Rusi z 9. století, po mongolském vpádu ve 13. století se však historické cesty obou regionů zásadně a na dlouhá staletí rozdělily.
Na severovýchodě se formovalo Moskevské knížectví s autoritářským modelem vlády ovlivněným tatarskou správou, ukrajinské území se ale od 14. století stalo součástí Polsko-litevské unie. Vývoj na Ukrajině tak probíhal v přímém kontaktu s evropským právním, náboženským a kulturním prostředím. Formoval se zde specifický jazyk, autonomní církevní struktury i tradice lokální samosprávy, které byly moskevskému politickému systému zcela cizí.
Kozácká autonomie a carská past
Významným faktorem při formování ukrajinského národního povědomí byl vznik kozáckých společenstev na jižních hranicích v 16. a 17. století. Kozáci vytvořili unikátní vojensko-administrativní systém (Hejtmanát) založený na volených orgánech a osobní svobodě. V roce 1648 povedl hejtman Bohdan Chmelnyckyj úspěšné povstání proti polské nadvládě a položil základy raně moderního ukrajinského státu.
Ve snaze čelit tlaku ze strany Polska uzavřel Hejtmanát v roce 1654 v Perejaslavi vojensko-politickou dohodu s moskevským carem. Zatímco ukrajinská strana smlouvu chápala jako dočasné spojenectví dvou rovnoprávných subjektů se zachováním široké autonomie, Moskva dohodu již tehdy interpretovala jako trvalé podrobení.
V následujících desetiletích carský režim krok za krokem omezoval ukrajinskou samosprávu, rušil kozácké svobody a po porážce hejtmana Ivana Mazepy u Poltavy v roce 1709 zahájil otevřenou integraci ukrajinského území do Ruského impéria. Koncem 18. století byla kozácká autonomie definitivně likvidována a na Ukrajině byl zaveden systém nevolnictví.
Carská správa v 19. století přistoupila k systematické rusifikaci. Ukrajinci byli oficiálně označováni za „Malorusy“, tedy pouze za etnografickou větev jednoho velikého ruského národa. Státní aparát zakazoval používání ukrajinského jazyka ve školství i v tisku, národní hnutí ale pokračovalo díky literární a osvětové činnosti intelektuálů. Postavy jako Taras Ševčenko či Lesja Ukrajinka plnily pro ukrajinskou společnost obdobnou úlohu jako představitelé národního obrození v českých zemích.
Emžský dekret (1876)
Reakcí carského režimu na sílící ukrajinské národní obrození se v roce 1876 stal takzvaný Emžský ukaz – tajný dekret cara Alexandra II. podepsaný v německých lázních Bad Ems. Tento dokument znamenal zásadní eskalaci carské denationalizační politiky vůči Ukrajině:
Zákaz tiskovin: Kompletně zakazoval vydávání jakýchkoli tiskovin, vědeckých děl či krásné literatury v ukrajinském jazyce („maloruském dialektu“).
Cenzura a dovoz: Uvalil přísný zákaz na dovoz ukrajinských publikací ze zahraničí (např. z habsburské Haliče).
Kulturní represe: Zakázal konání veřejných přednášek, divadelních představení i hudebních vystoupení v ukrajinštině.
Od sovětského teroru k lidovému hlasování roku 1991
Pád carského impéria v roce 1917 otevřel okno příležitosti pro obnovení státnosti. Ukrajinská lidová republika vyhlásila nezávislost a v letech 1917–1921 sváděla těžké boje na několika frontách současně – proti bolševikům, carským generálům i Polsku. Pokus o udržení samostatného státu byl však nakonec potlačen a většina ukrajinského území byla začleněna do Sovětského svazu.
Sovětské období přineslo ukrajinskému národu nejhorší represe v jeho historii. Ve 30. letech vyvrcholila kolektivizace zemědělství uměle vyvolaným hladomorem (Holodomorem), který byl reakcí Josifa Stalina na odpor ukrajinského rolnictva vůči sovětizaci. Plánovaný nedostatek potravin a izolace venkovských oblastí si v letech 1932–1933 vyžádaly podle odhadů historiků 3,5 až 5 milionů lidských životů. Paralelně probíhala fyzická likvidace ukrajinské intelektuální a kulturotvorné elity.
Cílem Stalinova teroru bylo zlomit demografický a národní potenciál Ukrajiny tak, aby již nikdy nepředstavovala hrozbu pro centrum v Moskvě. Ani desetiletí sovětské indoktrinace a cenzury však ukrajinskou identitu nezničila.
Příležitost k definitivnímu rozpadu impéria přišla v roce 1991. Dne 24. srpna přijatý Dekret o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny stvrdilo celonárodní referendum z 1. prosince 1991. Výsledky hlasování vyvrátily mýtus o rozdělené zemi: pro samostatnost se vyslovilo 90,3 % zúčastněných voličů. Nadpoloviční většinu hlasů pro nezávislý stát odevzdali obyvatelé všech regionů bez výjimky, včetně ruskojazyčného Donbasu (přes 83 %) a Krymu (přes 54 %).
Současný vojenský konflikt, který vypukl v roce 2014 anexí Krymu a okupací části Donbasu a v roce 2022 přešel ve celoplošnou invazi představuje přímé pokračování imperiální politiky, kterou Moskva vůči svému sousedovi uplatňuje po několik staletí. Pokus o vojenské podrobení Ukrajiny má stále stejný cíl, který by Moskva ráda uplatňovala i na mnohých dalších národech – popřít existenci svébytného národa a rozhodovat o jeho osudu bez jeho souhlasu.
Foto: Unsplash
