Nedělní mše, které slouží brazilský římskokatolický kněz João Paulo Araujo Gomes, se účastní vedle věřících také psi. Don Paulo má psy rád. Zachraňuje je z ulice, dopřává jim veterinární péči a právě v neděli je vezme s sebou do kostela, aby je při bohoslužbě nabídl k adopci. I přes týden mohou psi volně vejít do kostela, odpočinout si, najíst se a napít. „Náleží přece ke Stvoření a jsou to Boží tvorové,“ říká don Paulo.
Kultura od kultury vyžaduje určité způsoby chování při bohoslužbě, od vhodného oblečení po vypnutí telefonů. Neznám však žádný kanonický paragraf, který by zakazoval vstup zvířat do kostela. Naši předci to měli jednodušší. Ještě v 19. století a na venkově mnohem později byla zvířata zvířaty hospodářskými, ne domácími mazlíčky. Vzít si do kostela krávu nešlo, tím spíš, že kdyby to udělal každý, už by se tam nevešli věřící.
Vztahy s domácími mazlíčky na úrovni těch lidských
Don Paulo dělá v mém vnímání světa dobrou věc. S atomizací společnosti, s jejím stárnutím, s její anonymizací – to zvláště v městských aglomeracích – se pes či kočka stali mnoha lidem doslova jedinými společníky a průvodci v jejich životě. Není se co divit, že spolu mají dost podobný vztah jako lidé mezi sebou a že ztrátu čtyřnohého kamaráda takový člověk nese dost těžce. Je tedy logickým a laskavým krokem umožnit lidem, aby si své průvodce brali s sebou i na místo útěchy, jakým je kostel.
Myslím si, že tam, kde se ze psa nestává domácí modla a kde zvíře má to, co jako domestikovaný tvor potřebuje, přináší takové lidsko-psí společenství mnoho dobrého. Každý člověk bez ohledu na věk mi pak dá za pravdu, že psí láska a věrnost jsou tím, co se v dnešní době vidí u lidí už málokdy. Papež František, autor slavné zelené encykliky o stvoření a lidském vztahu k matce Zemi Laudato si’,měl obavu, aby se lidé ve svých vztazích nefixovali jen na „němé“ tvory. Povzbuzoval je, aby hledali, navazovali a pěstovali i mezilidská pouta a aby měli vedle psů a koček třeba také své vlastní děti.
Brazilský kněz don Paulo nám připomíná odpovědnost za přírodu a svět. Nemá cenu vést debaty o tom, kdo může za toulavé psy a kočky. Lepší je takovým zvířatům pomoci a nabídnout je k adopci tomu, kdo je bude mít rád. Jestli si dobře vzpomínám, byl to sv. Tomáš Akvinský, který napsal, že ten, kdo je krutý ke zvířatům, bude krutý i k lidem. Přijde mi, že na tom něco pravdy je a že to platí i naopak.
Mít psa přináší radost. Zároveň by nás to ale mělo přimět k zamyšlení, zda by si dobrou péči a laskavé zacházení nezasloužila všechna zvířata, od hospodářských po divoká, a zda je opravdu nutné chovat se k přírodě jako k nekonečné zásobárně zdrojů. Psík, který leží před oltářem v průběhu bohoslužby, je symbolem toho, že církev dokáže vstřebat i to, o čem se lidem ani nesnilo.
