V New Yorku myl okna mrakodrapů, po odchodu z Československa žil v několika zemích a v Římě se připravoval na kněžství. Rozhodující směr však Jan Knap našel v malbě. Přibližně čtyřicet let se vrací ke Svaté rodině a hledá způsob, jak v obraze zachytit svět nesený důvěrou a nadějí na spásu. O jeho životě a tvorbě jsme hovořili s kurátorkou a historičkou Miriam Kolářovou.
Když Jan Knap odešel v roce 1969 do exilu, začala životní etapa, která ho zavedla do Brazílie, Spojených států, Německa a Itálie. V New Yorku se živil mytím oken mrakodrapů. Právě tam ho pokřtil slovenský jezuita a Knapův život dostal směr, který později určil také jeho malířskou práci.
Nová víra mu nabídla horizont, jenž formuloval jako úsilí „stát se svatým“. Malování začal chápat jako životní program a Svatá rodina se pro něj stala hlavním tématem. Už přibližně čtyři desetiletí se k ní vrací v obrazech, jejichž styl se postupně proměňuje a zpřesňuje.
„Jan Knap se ve svých očích stále vyvíjí, pracuje každý den a životní úkol ho baví,“ říká Miriam Kolářová. Dlouhodobé soustředění na jeden okruh motivů proto podle ní není projevem ustrnutí. Knap opakováním hledá stále přesnější způsob, jak zobrazit svět utvářený křesťanskou vírou. Když má Kolářová shrnout hlavní téma jeho tvorby, volí jediné slovo: spása.
Jan Knap (*1949) je mezinárodně uznávaný český malíř. Po svém odchodu do exilu v roce 1969 žil v Brazílii, Německu či v USA, kde se v New Yorku živil mytím oken mrakodrapů a prožil náboženskou konverzi. Na přelomu 70. a 80. let spoluzaložil v Kolíně nad Rýnem slavnou uměleckou skupinu Normal a následně strávil dva roky studiem teologie v Římě. Duchovní dráhu nakonec opustil, aby se plně oddal malbě. Již čtyři desetiletí se jeho výhradním tématem stávají zářivé, srozumitelné výjevy ze života Svaté rodiny a hrajících si dětí. Jeho nezaměnitelná tvorba, propojující křesťanskou mystiku s každodenní radostí, je zastoupena ve významných světových galeriích. Po letech v zahraničí dnes opět žije a tvoří v Česku.
Exil jako naplněná zkušenost
Zkušenost emigrace se v Knapově díle neprojevuje prostřednictvím přímých záznamů cest ani politických komentářů. Zůstává přítomná jako životní zkouška, kterou prošel a postupně překonal.
„Bylo to něco, často bolestivého, co naplnil a překonal,“ vysvětluje Kolářová. Knap svůj vztah k místům, kde během exilu žil, vyjadřuje stručnou větou. „Už jsem tam byl.“
Tento výrok neznamená, že by minulost popíral. Naznačuje spíše uzavřenost určité životní etapy. Exil splnil svou úlohu a stal se součástí cesty, která vedla k náboženské konverzi i hledání vlastního uměleckého poslání.
Po přijetí do římskokatolické církve se Knap vydal směrem ke kněžství. Dva roky strávil v římské koleji Nepomucenum, knězem se však nestal. V tomto prostředí poznal filosofa a kněze Karla Vránu i pozdějšího kardinála Tomáše Špidlíka.
Podle Kolářové by ale nebylo přesné jejich vliv na Knapovu tvorbu přeceňovat. „Oba jmenovaní patří k osobnostem, které Jan Knap poznal, ale ne k osobnostem nějak určujícím,“ uvádí. Knap si nakonec zvolil jinou formu služby. Zůstal u malby, kterou chápe jako každodenní práci i duchovní povolání.
Obrazy, kterým mohou rozumět děti
Knapovy obrazy nevyžadují předběžnou znalost dějin umění ani křesťanské ikonografie. Postavy dětí, rodinné výjevy a prostředí zahrad či domácností nabízejí divákovi srozumitelný vstup do náboženského tématu.
„K pochopení není potřeba žádné vzdělání. Jan Knap maluje obrazy dětí tak, aby jim děti rozuměly. Začínal ilustracemi k pohádkám,“ píše Kolářová v doprovodné publikaci k výstavě.
Jedním z klíčů ke Knapově tvorbě může být teologický význam hry. Jezuitský teolog Hugo Rahner se v eseji Der Spielende Mensch zabýval obrazem hrajícího si Krista a navázal přitom na biblickou Moudrost, která si podle knihy Přísloví hraje před Bohem a tančí po zemi.
Rahner chápe hru jako projev svobody, řádu a tvořivosti. Stvoření podle něj není výsledkem nahodilosti, ale smysluplným dílem, v němž se projevuje Boží radost. Člověk jako Boží obraz se této svobody účastní vlastní tvorbou a hrou.
Kolářová zdůrazňuje, že hra v tomto pojetí nepopírá bolest. „Její nejniternější poloha stojí na vztahu mezi radostí a utrpením,“ píše. Napětí mezi radostí a bolestí podle ní vytváří prostor vnitřní svobody, v němž člověk může snášet utrpení, aniž by mu přiznal konečnou převahu.
Podobnou polohu nachází také v Knapových obrazech. Jejich radostnost nevychází z přehlížení zla nebo z idealizace skutečnosti. „Knapův svět nevyrůstá z negace bolesti, ale z hluboké důvěry v řád a smysl bytí,“ uvádí Kolářová. Prostor, který malíř vytváří, podle ní vyjadřuje přesvědčení, že svět zůstává přes zkušenost utrpení krásný a nesený milostí.
„Svatost, která by vylučovala radost, by byla solí bez chuti“
Knap Rahnerovu teologii vědomě neilustroval a jeho esej podle Kolářové ani neznal. Přesto lze mezi oběma přístupy najít souvislost. Knapův Ježíš vstupuje do světa dětí, zvířat a rodinného života. Objevuje se při hře i v prostředí běžných lidských činností.
„V zobrazení hrajícího si člověka nám Jan Knap ukazuje hrajícího si Boha, vtělenou Moudrost,“ píše Kolářová. Knapovy obrazy podle ní připomínají, že Vtělení zahrnuje tělesnost, blízkost a lidskou něhu. Kristus se v nich neobjevuje pouze jako trpitel nebo soudce, ale jako dítě, které je součástí světa a sdílí jeho radost.
Tento pohled nemá oslabit vážnost křesťanského příběhu. Ukazuje, že radost může být součástí náboženské zkušenosti, aniž by se změnila v sentimentalitu. „Svatost, která by vylučovala radost, by byla solí bez chuti,“ uzavírá Kolářová.
Posvátné se v Knapových obrazech odehrává uprostřed každodennosti. Náboženský význam nevzniká pouze přítomností tradičních symbolů, ale také způsobem, jakým spolu postavy žijí a jaký řád jejich vztahy vytvářejí.
Od buddhistické meditace ke křesťanskému obrazu
Ještě před konverzí ke křesťanství se Knap zajímal o buddhismus. Přiblížil mu odstup od bezprostřední skutečnosti a naučil ho meditovat. Tuto zkušenost později neopustil, ale vložil ji do jiného duchovního rámce.
Kolářová shrnuje Knapův buddhistický pohled větou „Tento svět není určující, jiný není.“ Meditační praxi, kterou si tehdy osvojil, následně přenesl do křesťanství. „Meditaci se Jan Knap naučil v buddhismu a v křesťanství jí dal jiný obsah,“ říká.
Buddhistickou etapu lze chápat jako průpravu ke ztišení a soustředění. Křesťanství pak meditaci zasadilo do vztahu k osobnímu Bohu a k příběhu Vtělení. Také Knapova malba vyžaduje pozornost, která se nesnaží diváka okamžitě ohromit. Nabízí mu prostor k delšímu pohledu.
Knap často zdůrazňuje služebnou úlohu umění. V prostředí, které staví do popředí originalitu autora, jeho společenské postavení nebo tržní hodnotu díla, může takové pojetí působit nezvykle. Pro Knapa však služba neznamená rezignaci na uměleckou svobodu. Určuje směr, k němuž má jeho práce směřovat.
Kolářová v této otázce formuluje jednoznačné stanovisko. „Služba je bytostným smyslem umění, a pokud to umění tak nevnímá, je to jeho škoda.“
Obraz podle tohoto přístupu neslouží pouze k potvrzení autorovy výjimečnosti. Vstupuje do života druhého člověka a něco mu zprostředkovává. Může nabídnout porozumění nebo naději, aniž by se změnil v poučení či náboženskou ilustraci. Služebnost se projevuje ochotou podřídit osobní výraz úkolu, který autor považuje za důležitější než sebe sama.
Mgr. Miriam Kolářová, PhD. (rozená Natoufová, *1984) je česká historička umění, kurátorka a politička dlouhodobě spjatá s Brnem. Je hlavní kurátorkou Arcidiecézního muzea Olomouc a historičkou umění působící na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Knapova tvorba současně otevírá otázku, zda musí mít sakrální umění výslovně náboženský námět. Kolářová na ni nedává obecnou odpověď. Připomíná však, že výstava i doprovodná publikace představují autora, který si explicitně křesťanskou tematiku zvolil a celý život ji rozvíjí.
Jeho dílo ukazuje, že tradiční námět může zůstat současný, pokud nevzniká mechanickým opakováním zavedených forem. Knap nevnímá Svatou rodinu jako historickou scénu uzavřenou v minulosti. Přenáší ji do obrazového prostoru, v němž se setkává posvátné s běžným životem.
„Jan Knap je jedním z mála českých umělců, kteří jsou vnímáni ve světovém kontextu a formátu,“ uzavírá Kolářová.
Foto: Martin Jaroš (Katalog výstavy Jan Knap: Okna do ráje. 2026, Muzeum umění Olomouc)
