Před pár dny jsem dostal otázku, zda je nutné kvůli jiným názorům, než mám já, ukončovat vztahy. Na první dobrou má odpověď zněla: Jistěže ne. Jenže poté se mi začaly vybavovat různé situace, které mému původně vstřícnému postoji zasadily trhliny.
Přiznám se, že se mi nekomunikuje snadno s lidmi, kteří obhajují ruskou agresi na Ukrajině nebo volí strany prosazující rasistické postoje. Nekomunikuje se mi dobře s křesťany, kteří mnou kvůli některým mým postojům pohrdají, nepovažují mě za křesťana nebo se vezou na vlně konspiračních teorií. Myslím, že to mnozí máte podobně – ať už jste na jedné nebo druhé straně názorového spektra.
Před pár měsíci jsem se na bohoslužbách setkal s jedním pro mě i moji názorovou bublinu kontroverzním politikem. Dal jsem se s ním do řeči, nehovořili jsme ale o politice. Po bohoslužbě za mnou přišel jeden bratr s otázkou: „Jak ses s ním mohl bavit?!“ A sdělil mi několik postojů onoho politika, se kterými stejně jako on nesouhlasím. Jenže – byl to důvod, proč se s dotyčným nebavit?
Jak může křesťan, slušný, přemýšlivý či charakterní člověk zastávat takový názor?
Když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že jedna z věcí, která se hodně změnila, je toto: Před deseti a více lety jsme sice též měli jiné názory, ale nepřidávali jsme k nim otázku, jak může křesťan, slušný, přemýšlivý či charakterní člověk zastávat takový názor.
Samozřejmě že dříve existovaly extrémy v politice i v náboženských otázkách. Jenže dnes se doba změnila v tom, že máme pocit, jako by existovaly pouze extrémy. Uvedu pár příkladů: Buď volíš „Fialovu drahotu“, nebo estébáka. Buď „fašouny“, nebo „woke“. Pokud nesouhlasíš se sňatky gayů a leseb, jsi homofob; pokud ano, podílíš se na rozkladu západní civilizace. Nedoporučil bys ordinaci žen? Jsi misogyn. Doporučil? Nečteš pořádně Bibli. Žádné uprchlíky tu nechceme, a pokud tu jsou, tak jim znepříjemníme život – nebo naopak přijměme úplně všechny.
Pokud myslíme v extrémech, pak platí, že se nelze domluvit. Lze po sobě jen střílet. V naší zemi naštěstí zatím jen na sociálních sítích a občas verbálně. Jenže historie nás učí, že agresivita má stoupající trend. Pokud povolí bariéry, velmi rychle se od slov přejde k fackám a následně k horším věcem.
Čtyři kroky k zachování vztahů
Lze se tedy nejen domluvit, ale zachovat spolu vztahy navzdory jiným názorům? Domnívám se, že ano, ale chce to jistou disciplínu. Doporučuji následující:
Domluvte se, že se nedomluvíte. Někdy je dobré se prostě shodnout na tom, že se v něčem neshodneme. Zároveň si položme otázku, zda mi mé politické preference či náboženské názory stojí za rozbití rodiny, přátelství, dlouhodobých vztahů nebo sboru. Domnívám se, že nikoliv. Pokud jsou politika nebo náboženství třaskavá témata, na kterých se neshodneme, tak se o nich prostě nebavme. Někdy to nejde, ale často ano. Osobně tento přístup praktikuji a vyplácí se mi – jsme nadále přátelé.
Učme se druhému skutečně naslouchat. Naslouchat neznamená přezíravý postoj „tak si toho chudáčka poslechnu“, ale skutečně se snažit ho pochopit. Jedna z chyb, kterou vidím ve své bublině, je povýšenost. Uvědomme si, že řada extrémních názorů vzniká z konkrétních důvodů – často kvůli nespokojenosti. Pokud nebudeme ochotni těmto důvodům poctivě naslouchat nebo nad nimi budeme ohrnovat nos, nejenže si k lidem uzavíráme cestu, ale nechtěně vytváříme prostředí, kde budou vznikat další extrémy.
Mluvte z očí do očí, ne na sítích. Chceme-li zachovat vztahy navzdory jiným názorům, smiřme se s tím, že se tak nestane na sociálních sítích. Sice je pohodlnější něco napsat než se sejít, ale osobní kontakt je nenahraditelný. Jedna kamarádka mi napsala, že moje články moc nečte, ale pravidelně čte diskuse pod nimi a diví se, co vydržím. Nemyslím si, že komentáře jsou až tak drsné, ale mám zkušenost, že když jsem se viděl s lidmi, kteří mi psali nepříjemné věci, rozhovor s nimi nikdy tak drsný nebyl. Když vidíme tvář druhého, volíme jemnější výrazy a máme možnost reagovat na věci, které na sítích nepostřehneme.
Netahejte třaskavá témata na kazatelnu. To neznamená, že se o nich v církvi nemáme bavit vůbec, ale není třeba z nich dělat téma klíčové. Moudře volme platformu, kde a s kým o nich hovořit. Pokud si někdo ve sboru myslí, že očkování je předzvěst antikrista, není třeba o tom vyučovat celý sbor, byť by to měl podložené i některými biblickými texty. Stejně tak není třeba kázat o očkování z kazatelny, pokud vím, že na tuto oblast mají členové jiný názor.
Když je čas se poctivě rozejít
Nakonec je třeba se smířit s tím, že někdy se můžeme kvůli některým postojům a názorům rozejít. Záleží na tom, jak moc jsou pro nás zásadní a jak moc ovlivňují naši víru.
Nedávno mi někdo sdělil, že se mu v našem sboru líbí, ale nemůže do něj vstoupit kvůli některým etickým postojům Církve bratrské. Přišlo mi to jako čestné a dospělé řešení. Pokud nás trápí, že sbor nebo církev vidí věci jinak, pak i odchod může být řešením. Je to lepší než trápit sebe i druhé.
