Očekávání od mesiáše bývají grandiózní, ale vlastně jednoduchá. Mesiáš vstoupí doprostřed krize naší doby, rozbourá řetězce příčin a následků, mocným způsobem změní náš osud a přinese zlatý věk, který nebude mít konce. V představě mesiáše nelze, ani v jejím původním židovském prostředí, jasně oddělit náboženský rozměr od jejích politických a společenských příslibů. Duchovní obroda a očištění má přijít ruku v ruce s nastolením (božské) spravedlnosti a zajištěním bezpečí před nepřáteli.
Tento mesiášský princip je ovšem svým způsobem jedním ze základních prvků západní politické tradice. Jeho přítomnost lze sledovat už v rétorice a rituálech národních impérií 19. století, v revoluční ambici velkých ideologií i ve vůdcovském kultu totalitních režimů století dvacátého, a nakonec i ve způsobu, jak se v antitezi k oběma těmto modelům formulovala vize Evropské unie. Pokud šlo v minulosti o slávu království či národa, od nynějška jde o prosperitu a mír pro evropský subkontinent. Kdesi v podloží lze ovšem nahmatat ještě hlubší vzorec – moderní víru v příslib pokroku. Podle židovského filozofa Geshoma Scholema je idea pokroku vlastně sekularizovaným vyjádřením mesiášské naděje.
Věříme ještě v pokrok?
V posledních desetiletích dostala představa pokroku pořádně na frak. Hrůzy světových válek, které dosvědčily naši schopnost i ochotu využít technologie a státní aparáty k masovému vraždění a potenciálně i zničení celé planety, zpochybnily předpoklad, že vývoj světa má nutně stoupající tendenci. Rozpad bipolárního světa v roce 1989, který měl být triumfem západní liberální demokracie a globálního kapitalismu, navzdory obecnému přesvědčení fukuyamovský „konec dějin“ nepřinesl. Nerovnosti mezi státy i uvnitř nich jsou s námi pořád, místy se naopak prohloubily, a i když jsme na tom v řadě globálních ukazatelů životních standardů lépe (viz Faktomluva Hanse Roslinga), války, epidemie a strukturální vykořisťování nekončí. V důsledku postupující změny klimatu způsobené právě cílevědomým úsilím o pokrok navíc společně čelíme rok od roku rozsáhlejšímu ohrožení naší budoucnosti.
S mesiášským příslibem svého druhu máme tedy do činění pokaždé, když se vztahujeme k nějaké ustavené politické ideologii – jako konzervativismu, socialismu nebo liberalismu. Utopické představy nemusejí nutně stát v popředí, podstatné je, že nám ideologie nabízí ucelené řešení – a vyřešení – dilemat lidského soužití na zemi. Ideologie jsou takové „velké příběhy“, které si vyprávíme o tom, jak svět funguje a má fungovat. Příslib zářivější, spravedlivé a udržitelné budoucnosti je tedy klíčovou součástí každé z nich. Jenže právě velkým příběhům, jak již před skoro padesáti lety odtušil Jean-François Lyotard, se v pozdně moderní době nedaří. Fašismus a socialismus jsme již v důsledku krachu velkých ideologií 20. století víceméně odepsali, aktuálně vedeme zápas o to, zda se coby dominantní ideologie v západním světě udrží liberalismus. Je otázka, jestli si podržíme víru v pokrok a co by ji mohlo nahradit.
Populismus oslovuje přehlížené
V souvislosti s volbami (a že jich v letošním roce bylo požehnaně) často padá otázka, z čeho vyrůstá ohlas populistických hnutí. Do podrobnější analýzy kontextů, které vedou k úspěchu populistických hnutí, se pouštět nebudu. Rád bych ale problematizoval despekt a odsudek, se kterým se k tomuto fenoménu někdy stavíme.
Otázkou, proč část společnosti podporuje politiku založenou na nenávisti a proč v demokratických volbách mohou zvítězit diktátoři, se po druhé světové válce zabývala řada vědců. Podle teorie autoritářské osobnosti, jejímž klíčovým tvůrcem byl sociolog židovsko-německého původu Theodor Adorno, platí, že část společnosti má k autokratickým formám vlády zkrátka blíž a tuto blízkost lze i měřit. Základními předpoklady jsou zde vyšší ochota podřizovat se autoritě, větší otevřenost k uplatňování agresivity v nastolování spravedlnosti a silnější příklon ke konvenčním, většinovým hodnotám.
Voliči autoritářských osobností se samozřejmě nerodíme. Předpoklady pro sympatie k vůdcům a ideologický dogmatismus lze hledat na rovině jednotlivé osobnosti: ve výchově, v temperamentu, v psychickém zdraví či v rolích a institucích, do nichž jako jednotlivci vrůstáme. Tyto individuální momenty se pak rozvíjejí v prostředí kulturně-společenských sil, jako jsou slavné příběhy hrdinství a morálního vítězství, tolerované podoby společenské nerovnosti a jejich legitimizace, celá složitá soustava tradic a symbolů spojených se životem v rodině, obci, státě, církvi. Prostředí nám poskytuje vzory, a pokud je jeho samozřejmou součástí dominance (třeba mužů nad ženami), vůdčí figury, silná gesta, chápání schopnosti protrpět příkoří jako ctnosti a podobně, budeme je spíše mít za normální.
Podpoře populistických vůdců se dále daří v nerovnosti. Strukturální znevýhodnění některých regionů nebo oblastí má za následek úbytek kvalitní práce, smršťování veřejných služeb a infrastruktury nebo vylidňování. Stoupající HDP a renovace veřejných prostor často zastírá existenci palčivých problémů, jako jsou předlužení a exekuce, nedostupnost bydlení, nestejné šance žáků ve vzdělávání nebo nejistoty plynoucí z flexibilních forem zaměstnávání. Pro mnoho lidí polistopadové období rozvoje tržní ekonomiky a demokratických svobod není spojeno s příběhem osobní prosperity.
Pro populistické politiky kombinující přísné odsudky elit se snadnými řešeními tedy není těžké najít publikum, které jim bude naslouchat. Navíc se podle výzkumů ukazuje, že nejvášnivějšími podporovateli autoritativních opatření nebývají lidé ze společnosti tak či onak vyloučení, ale ti, kterým to hrozí. Ohrožení chudobou a pocit, že zrovna já si přece propad do ní nezasloužím (protože pracuji, nekradu, pečuji o děti, žiju slušně), se zdá být velmi silným faktorem v sympatiích pro nedemokratické alternativy. Politik nebo politička pak dostává spasitelskou gloriolu tehdy, když symbolizuje změnu. Je paradoxní, že spasitelské figury veřejného života často zosobňují naopak příslib návratu zlaté epochy, ztraceného impéria, demokratické první republiky… nebo prostě světa našeho dětství, kdy bylo všechno ještě v pořádku.
Přejí si voliči populistů totalitu?
Autoritářské osobnosti bývají spojovány s polarizací. Výzkumy štěpících linií ukazují, že rozsah polarizace zřejmě přeceňujeme. Důležitých témat, ve kterých by byla společnost radikálně rozdělená, je méně, než by se zdálo. V Česku se navíc podle nedávné studie agentury STEM štěpící linie namnoze nepřekrývají: fakt, že má soused odlišnou představu o inkluzi ve školách, neznamená, že se neshodneme na přijetí eura. Společných zájmů tedy možná nalezneme víc než nesmiřitelných rozporů.
Když lidé volí osoby s autokratickými sklony, neznamená to nutně, že si přejí totalitní vládu. Racionalita volebního chování je složitá. Jeden volí natruc, druhý volí nejmenší zlo, třetí takticky a spekulativně, čtvrtý má své zásadní téma a zbytek ho moc nezajímá – a pátý nejde volit vůbec, protože nenachází dokonalou kandidátku. A ano, najde se i ten šestý a sedmý, který volí proto, že chce získat výhodu nebo vyhlíží symbolickou pomstu za svá příkoří. Než dáme průchod svému pohoršení nad hloupostí lidí, kteří volí pro nás nepochopitelné kandidáty nebo kandidátky, je dobré zkusit si představit, proti jakému protivníkovi a v jaké situaci mohou tímto činem hledat zastání. Za beznadějnou volbou je totiž často právě nějaký druh beznaděje, ať už ji plodí materiální nedostatek, nemoc, společenské vyloučení nebo něco jiného.
Hledá se silná vize pro všechny
Přiznání, že při vztahování se k politickým idejím a jejím nositelům se nám aktivují archetypální představy o mesiáši, mohou – zvláště ve křesťanském prostředí – znepokojovat. Rád bych na závěr ještě přitvrdil, ale právě tím nám společně nabídl srozumitelnou cestu vpřed.
Nejdříve bych rád rehabilitoval vůdcovství. A ne, samozřejmě tím nemyslím diktaturu nebo dominanci alfa-samců. Chci říct, že touha po šikovném lídrovi, který bude mít vizi, politickou zručnost, bude odolný a nadchne si následovníky – ta přece neznamená automaticky rezignaci na demokracii ani neochotu převzít zodpovědnost za to, co mohu ovlivňovat. Tato intuice vychází ze zkušenosti, že vůdcovská osobnost dokáže soustředit energii a naznačit směr spontánně, nenuceně, jaksi autenticky. Často bývá spojena s touhou vstoupit do srozumitelného příběhu, v němž role budou rozdány tak, jak je známe z pohádek, ačkoliv to s sebou nese i jistá rizika. Vize jsou však palivem politiky a charismatičtí vůdcové jejími hrdiny. Otázkou zde není jestli, ale jak.
Následně bych rád připomněl, že se nám po splasknutí oněch starých ideologií doposud nepovedlo najít novou velkou společenskou vizi, která by nás dovedla spojit. Navykli jsme si posmívat se slovu „utopie“, nejsme ochotni mluvit o odvážných obrazech budoucnosti. Jako by vrcholnou ctností politiky byl pragmatismus a hájení statu quo.
V souvislosti se změnou klimatu, která je svorníkem všech možných krizí naší doby, poukazuje publicista Jonathan Blake na to, že i zde jako jednotlivci i jako státy pořád čekáme na jakýsi mesiášský zásah zvenčí: něco se snad stane, přijde nějaká nová technologie, nějaký objev, ono se to přece snad nějak zlomí. Změna přitom nejspíš přijde pouze tehdy, když si ji odpracujeme. A já souhlasím. Ostatně výzvu k vyrovnávání cest a zvedání nadpraží bychom uměli odcitovat i podle zcela „ortodoxních“ zdrojů.
Autor: Adam Gajdoš
Zdroj: Český Bratr
