Z povahy role královny Alžběty II. jako konstitučního monarchy vyplývá, že nemůže vyjadřovat své názory. Nikdo nevěděl, kterou politickou stranu podporovala, ani který z patnácti premiérů, kteří působili během její vlády, byl její oblíbený, ani zda byla za brexit, nebo za setrvání v EU. Proto je příznačné, že během své sedmdesátileté vlády Její Veličenstvo napsalo jen jednu předmluvu.
Knihu The Servant Queen and the King She Serves (Královna služebnice a král, kterému slouží) vydala Biblická společnost u příležitosti oslav královniných 90. narozenin v roce 2016. V následujících dnech bude o královně napsáno mnoho milionů slov. Mnohé z nich budou předem připraveny. Když jsem před 20 lety pracoval pro tiskovou agenturu Press Association, pod nejpřísnějším embargem se uchovávaly desítky článků připravených ke zveřejnění po smrti královny.
Služba, ne seberealizace
Slova, která zde následují, nebyla předem připravena a jsou neuhlazená. Ale ať by byla jakkoli uhlazená nebo výmluvná, je nepravděpodobné, že by ji nějaká pohřební řeč vystihla lépe než název zmíněné knihy. Přestože sama byla královnou, Její Veličenstvo vždy vědělo, že má panovníka a že on ji miluje, zemřel za ni, odpustil jí a nyní ji vyzývá, aby na to odpověděla životem plným láskyplné služby. Byla sice královnou, ale v první řadě se vnímala jako poddaná krále.
„Miliardy lidí následují Kristovo učení a nacházejí v něm vodící světlo pro svůj život,“ řekla při jedné příležitosti. „Jsem jednou z nich.“ Ta věta pocházela z jednoho z královniných vánočních projevů, z nichž první zazněl v rozhlase roku 1952. Její televizní proslovy nyní každoročně sledují miliony lidí v celém Společenství národů. Byly její příležitostí, pokud jí to její ústavní postavení dovolovalo, mluvit o své víře a povzbuzovat své poddané, aby uvažovali o Kristu.
Když jsme při příležitosti královnina platinového jubilea připravili knihu pro děti o její víře, bylo zarážející, jak často mluvila o Ježíši. V roce 2012 připomněla, že „v tomto ročním období si připomínáme, že Bůh poslal svého jediného Syna, aby sloužil, ne aby mu sloužili.“ Aby nás spasil a aby nám byl příkladem. Tímto příkladem se řídila i ona. V naší době, kdy povinnost vyšla z módy a „být sám sebou“ se stalo pro celou generaci životním mottem, kráčela odhodlaně v jiném rytmu. Jejím životem byla služba, ne seberealizace.
Její Veličenstvo se setkalo s miliony lidí, ale na všech záběrech, které budeme v následujících dnech kolem dokola sledovat, si všimneme, že vždy věnovala pozornost člověku, který stál před ní. Nikdy se nezdálo, že by spěchala projít kolem něj nebo kolem ní. Zdálo se, že jí nezáleží na tom, zda osoba, se kterou si povídá, je prezident nebo chudák.
Mohla se těšit z bohatství a role, které jí dávalo její postavení. Namísto toho nám ukázala život poslušné služby v zájmu druhých, život, ve kterém se ke každému člověku přistupuje důstojně bez ohledu na jeho postavení. Tím nám umožnila zahlédnout Toho, který opustil nebeské bohatství a sám se stal ničím, narodil se v podobě sluhy a dal vše, co měl, aby sloužil svému lidu.
Směřování do věčnosti
V celém panství, kterému královna vládla, nikdo mladší sedmdesáti let neznal jiného panovníka. Povaha tohoto světa je neustále se měnící a často nejistá. Ona však byla pevným bodem. Královna byla vždy součástí života - zřídka v popředí našeho vědomí, ale vždy tam byla. Spojovala nás s naší minulostí. Přežila bombardování Londýna během druhé světové války; jejím prvním premiérem byl Winston Churchill; její matka se narodila ve viktoriánské éře.
Všechno se mění; ale ona se v mnoha ohledech neměnila. Proto, přestože jí bylo 96 let, její smrt je pro nás šokem. Věděli jsme, že jednoho dne zemře, a přece možná část z nás cítila, že se to nikdy nestane. Něco v nás touží po stálosti, jistotě něčeho, co se nemění, po skále, na kterou můžete položit nohu a víte, že se nikdy nepohne. Královna sice nemohla být neměnná navždy, ale její nohy stály na jiné Skále.
Kdo ví, jaká bude budoucnost monarchie? Mnozí milovali spíše Alžbětu než samotnou instituci. Ale ačkoli pro mnohé je monarchie anachronismem – a možná mají pravdu –, stojí za to si uvědomit, že jako křesťané se těšíme na život pod absolutním monarchou. V míře, v jaké byla Alžběta laskavá, úslužná a důsledná, nám ukázala, jakým požehnáním je žít pod dobrým vládcem.
Poukázala nám na pravdu, že lidstvo bylo stvořeno k tomu, aby se těšilo ze života pod všemocným, vševědoucím, vždy milujícím vládcem, který není ovlivňován průzkumy veřejného mínění, nikdy nemusí kandidovat ve volbách a jehož autorita nezávisí na většinovém mínění. Lidé jsou nejšťastnější pod vládou dokonalého monarchy.
Problémem je, a věděla to i samotná královna Alžběta, že takového vůdce na tomto světě nelze nalézt. Zázrak je v tom, a i to věděla královna Alžběta, že jednoho dne přijde. Přijde na oblacích.
Společná lidskost, společná spása
Jistý komentátor BBC mi připomněl jedno z nejpravděpodobnějších přátelství posledního půlstoletí: přátelství mezi královnou Alžbětou a Billym Grahamem. Původem, kulturou, třídou a povoláním nemohly být tyto dvě postavy rozdílnější. Přesto se každý z nich těšil ze společnosti toho druhého a (i přes zvednuté obočí některých členů anglikánského establishmentu), když Graham přišel do Spojeného království na své evangelizační výpravy, královna ho vždy pozvala na návštěvu, aby jí kázal a zůstal na oběd, aby diskutovali o úryvku z Písma.
Ve své autobiografii Just as I Am (Takový, jaký jsem) Graham vzpomíná na jeden takový oběd, na kterém jí řekl, že si nebyl jistý, který úryvek si má vybrat a že si pohrával s myšlenkou použít ke kázání text z 5. kapitoly Janova evangelia o uzdravení muže u rybníka v Bethesdě. „Její oči,“ napsal, „zazářily a překypovala nadšením. . . . ‚Kéž byste to udělal!' zvolala. ‚To je můj oblíbený příběh.'“
Opět si těžko představit dva odlišnější lidi – mrzáka, který 38 let nemá nikoho, kdo by mu pomohl, a královnu, která má desítky let desítky služebníků. On však potřeboval slyšet Ježíšova slova o uzdravení a záchraně stejně jako ona. V těchto posledních měsících svého pozemského života královna trpěla vlastními „problémy s pohyblivostí“. Ale už ne dnes. Ne teď.
Neboť moje panovnice byla i mou sestrou a opět ji uvidíme stát na pevných nohou před trůnem Krále, kterého znala, milovala a kterému sloužila. Děkuji Vám, Vaše Veličenstvo, za léta Vaší služby. Děkuji Vám, Vaše Veličenstvo, že jste nám připomněli, že existuje větší Vládce. Děkujeme Vám, Vaše Veličenstvo, za způsoby, kterými jste nám ukázali Ježíše.
Autor: Carl Laferton
Zdroj: Spoločenstvo evanjelia
