V posledních letech se vyrojila řada výchovných teorií, které jsou založeny na představě, že trest je jakýsi přežitek středověku, proto se dítě trestat nemá. Místo trestu má vychovatel (rodič, učitel, trenér, pedagog) především trpělivě naslouchat a vysvětlovat. Vychovatel v tomto konceptu není vnímán jako autorita, ale především jako rovnocenný partner.
Ti, co prošli tzv. klasickou výchovou, by zřejmě dle těchto konceptů měli být více či méně deprivovanými jedinci, protože vyrůstali v době, kdy je rodiče ale i učitelé trestali a to někdy i fyzicky, zvyšovali hlas, moje a starší generace mužů byla na vojně, kde – budete se někteří divit, padaly rozkazy a křičelo se, ještě starší generace zažila válku, výchova byla ještě přísnější a respekt před autoritami větší.
Respekt byl větší i v církvi. Jako kazatel a předseda RCB jsem pro naše sborovníky včetně jejich dětí „fajn kámoš“. Beru to, nemám rád vynucený respekt, ale o nějaké autoritě v porovnání s dobou minulou nemůže být ani řeč.
Číst dnešním dětem Broučky by pro některé rodiče bylo téměř nebezpečné
Postoj z výchovy se jak známo přenáší i do vztahu s Pánem Bohem. Bůh je stále více vnímán jako dobrý partner pro diskusi, nebo dokonce rovnocenný partner pro diskusi, je milující, odpouštějící, shovívavý, respektující našem postoje, pochopitelně netrestající atd. Pasáže Bible, které mluví o opaku, se prostě nečtou. Číst dnešním dětem Broučky by pro některé rodiče bylo téměř nebezpečné (pokud jste je s dětmi ještě nečetli, přečtěte si je a pochopíte).
Vím, že každý přístup v sobě nese nebezpečí extrému a že někdy zastánci různých způsobů výchovy tyto extrémy na druhých vidí až příliš. Zastánci přísnějšího způsobu poukazují na nebezpečí naprosté a bezbřehé volnosti, zastánci volnější výchovy poukazují na brutalitu trestů. Jenže obojí je extrém.
Jisté je, že pokud jste křesťané, pak v Písmu prostě nemůžete přeskočit pasáže o trestu, o přísné výchově a zároveň o Boží lásce a slitovávání se. Extrémy vznikají tehdy, když něco vynecháváme proto, abychom obhájili svůj názor nebo výchovnou metodu.
Též je jasné, že ti, kdo prošli přísnější výchovou, včetně mojí generace, nejsou generací deprivantů. Ano, měli jsme přísnější výchovu, ale já sám jsem za ní velmi vděčný, protože mi ukázala, že existují hranice, které když překročím, tak přijde trest. V dětství od rodičů, později od učitelů, později od zaměstnavatelů. Klíčové pro mě bylo, aby mě trestající měl rád, a tím jsem si u rodičů, ale i u některých učitelů, trenérů byl jistý. Proto mi bylo jasné, že se jedná o trest, nikoli pomstu.
A třeba dodat, že trestá i Pán Bůh. Tím absolutně netvrdím, že když si vyvrknu kotník, tak je to automaticky trest od Pána Boha. Vlastně ani nevím, jak a kdy mě potrestal, ale pasáže o trestu v Bibli jsou. A přesto z Pána Boha nemám hrůzu, protože odpouští. Zároveň není jistou formou trestu i to, když si neseme následky za to, když porušujeme moudré Boží řády?
Pán Bůh není „fajn kámoš“, ale milující otec a autorita
Jiná věc je přístup k autoritě. Moderní je dětem vše vysvětlit. Líbí se mi to a je to správný přístup. Zároveň pokud naše výchova je odrazem té Boží, pak ne vždy všemu co od nás Pán Bůh chce, rozumíme, a přesto to děláme. Proč? Protože Pán Bůh není „fajn kámoš“, ale milující otec a autorita. To se nevylučuje. Proto někdy posloucháme, i když nerozumíme a Pán mlčí. Tedy někdy vysvětlujeme a někdy dítě učíme poslechnout, byť (třeba zatím) nerozumí. Ale mělo by rozumět, že tatínek a maminka to s ním myslí dobře a proto poslechne.
Výchova je, je-li to možné, záležitostí tatínka a maminky, kdy každý do ní vnáší cosi jedinečného a specifického.
Pročítal jsem portál nevýchovy, abych měl přehled, co dnes letí, nebudu to komentovat, leccos je jistě inspirativní, ale co mě zaujalo, bylo, že hlavní protagonistka v poměrně podrobném představení nikde neuvádí, zda je vdaná. Nepřímo se něco dá odvodit z poznámky, že je „macecha dvou dětí“, ale když autorka podrobně popisuje svoje nesporné pedagogické zkušenosti, čekal bych, že se zmíní o svém muži jako tom, kdo spolu s ní děti vychoval nebo vychovává a kdo její myšlenky uvádí spolu s ní do reality. Proč to píšu. Protože výchova je, je-li to možné, záležitostí tatínka a maminky, kdy každý do ní vnáší cosi jedinečného a specifického.
Já už se dostávám na konec doby, kdy jsem děti vychovával, ale zpětně vidím, kolik toho dětem dala manželka a já ji nemohl zastoupit a kolik jsem toho dal já a, snad to nebude znít neskromně, ani ona by mě asi nezastoupila a nebylo to jen ve výrobě luků a vysoce inteligentních soutěžích, jako kdo dál dočůrá… Zároveň i dnes, kdy jsou kluci velcí, se se ženou modlíme, abych je modře vedli, byť už je vše jinak než dříve. Ale stále nerezignujeme na svoji roli vedení, byť jak jsem psal ve zcela jiném modu než dříve.
To, co dnes mnohým dětem skutečně nechybí, je sebevědomí, asertivita, nakonec jsou k tomu od malička vedeni. Je to patrné zvláště u generace mileniálů ale i u mladších. Je dobře, když člověk zná svojí hodnotu, když má zdravě strukturované ego, ale nesmí se to zaměnit za drzost. Pokud je dítě vedeno k tomu, aby respektovalo jen toho, kdo mu bude schopen vysvětlit svoje požadavky, pak to má svoje limity. Uvědomil jsem si to na jednom táboře, kde několik dětí bylo zvyklých diskutovat proč to či ono nedělat a ráno jim nedávalo smysl vylézt ze stanu na rozcvičku.
Na táboře bylo okolo deseti vedoucích a asi šest těchto dětí. Skutečně myslíte, že ke každému z těchto šesti dětí měl přijít vedoucí a vést soukromý rozhovor o smyslu rozcvičky? Nebo že před každou aktivitou měl proběhnout rozbor, proč jsou dobré hry, nemlácení menších dětí, rozcvička… každopádně jsem vedoucím nezáviděl. Prosím aby mi bylo rozuměno. Tímto příkladem ukazuji na nežádoucí extrém, nikoli na nezvratitelnou souvislost mezi určitým stykem výchovy a chováním.
Nikdy v dějinách se nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny.
Někdy se vychovatelé přichází z teorií, že dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen velmi symbolicky. To co napíšu, se týká výchovy chlapců, ale myslím, že se nemýlím, pokud by se to vztáhlo i na dívky. Nikdy v dějinách se nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to obvykle nepřišel. Generace před námi toto věděli, my na to dnes zapomínáme.
Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.
Jsem rád, že se mnozí zabývají výchovou, patent na úspěch neexistuje a v tom se shodneme asi všichni. Zároveň platí, že až život ukáže. Dnešní děti procházející volnější výchovou nejsou ukázněnější, vyrovnanější a obecně řečeno lepší. Ale ani my jsme nebyli lepší.
Přesto jako věřící rodiče bychom neměli rezignovat hledat jisté výchovné principy v Bibli. A zde se obávám, že někdy více než Písmo jedou ve výchově různé odnože humanismu. A toho se skutečně obávám
Autor: David Novák
Zdroj: Blog Davida Nováka