Pod komunitou v souvislosti s církví si někdo možná představí skupinu mnichů nebo poustevníků. Komunita je však aktuálním tématem i dnes. V první části rozhovoru jsme si s Janem Máhrikem povídali o její zásadní roli, v této části hovoříme především o tom, jak komunitu prakticky budovat.
Podle toho, jak ty znáš církev, je dnes skutečně komunitou, společenstvím?
Ve své podstatě církev je komunitou. A teď bych mohl procházet všechny Pavlovy dopisy, abych to prokázal, ale jako zástupce bych asi vytáhl list Efezským. Tento list dost jasně ukazuje, že když člověk sdílí evangelium a ono mění lidské životy, tak přirozeně vytváří nějaké typy komunit.
Otázka ale je, zda církev dnes tak žije, zda tu komunitu reálné i tvoří? Zda je komunitou ve smyslu mandátu a poslání, které jako církev má? Záleží asi případ od případu. Jsou některé církve, do kterých člověk jen přijde a konzumně si užije to, co je mu tam naservírované. Pak jsou církve, které kladou velký důraz na komunitní systém a fungují dobře. Řekl bych, že to není o konkrétních denominacích. Toto dělení jde napříč různými církevními společenstvími.
Vzpomněl si mandát církve…
Tvořit komunitu je jednoznačně mandátem církve. Apoštol Pavel říká, že na křesťany se budou lidé dívat a hodnotit, jestli opravdu žijí podle toho, čemu věří. Naší halvní úlohou je komunikovat svým životem to, v co věříme.
List Římanům od 12. kapitoly dále říká, že naše víra je viditelná v životě komunity, kterou máme. Tam se nemluví o svátostech. Když Pavel mluví o životě komunity, nemluví o tom, že v neděli přijde člověk včas do kostela a to bude svědectvím světu. Ani neříká, že každou středu přijde člověk na biblickou hodinu a to bude svědectvím světu. Ale říká, že budeme mít lásku mezi sebou, budeme si navzájem přát, budeme se navzájem snášet, budeme mít trpělivost, budeme žít jako rodina, budeme ukazovat lásku jako rodina a to bude svědectví okolnímu světu.
Kdybychom si vzali list Efezským, tak tam jednak v druhé kapitole hovoří Pavel o tom, že jeden z projevů křesťanství je, že padají zdi mezi lidmi a vzniká nový typ komunity, nový typ vztahů. Padá zeď rozdělení, už nejsi pohan, už nejsi Žid. A ve 4. kapitole mluví o tom, že když křesťan roste duchovně, podobá se stále více Kristu. Právě k tomu slouží celá komunita. Pavel tam hovoří o tom, že Bůh skrze Ducha dává církvi rozličné dary, kterými si vzájemně máme sloužit.
Vypadá to, že při poctivém čtení Bible se nedá ignorovat to, že aplikace evangelia je v komunitě. Evangelium není něco vytržené z kontextu života. Není to něco, co si člověk jen tak konzumně užije. Celý jeho kontext je komunita.
Je tento mandát církve něčím jedinečným?
Jeden hinduista řekl, že oni jako hinduisté dokáží činit mnoho věcí stejně jako křesťané. Dokáží mít pěkné nábožné a duchovní písně, umí se pěkně modlit, dokonce zažívají i nějaké zázraky… ale neumí vytvořit komunitu, kde by vedle sebe seděli bohatí a chudí, muži a ženy, vzdělaní a nevzdělaní. Dnes jsou kasty bohužel i mezi křesťany, měli bychom však tvořit jednu komunitu, jednu rodinu.
Jak tedy prakticky budovat zdravou komunitu?
Pro mě jsou to zejména dvě věci – přítomnost a závazek. Být přítomen v komunitě a dát sebedávající závazek do této komunity. Budu její součástí tak, jako kdyby to byla moje rodina. Rodina, to nejsou podnikové vztahy ve smyslu, že dokud z tebe něco mám, tak máme byznys, ale když už nic z tebe nemám, nemáme nic společného. Rodina, to jsou pokrevní vztahy bez ohledu na to, jestli mám, nebo nemám z tebe nějaký užitek. Potřebujeme si uvědomit, že církev je jako rodina. Jdeme spolu životem, tak tomu udělejme i přiměřený typ závazku a buďme přítomni.
Když mluvím o církevní komunitě, hodně vycházím z rytmů komunity, které rozpracovalo společenství SOMA v USA. Oni tvrdí, že jsou to rytmy, které jsou přítomny v každé kultuře. Ať už si představíme křesťany v 1. století nebo v 21. století, na východě nebo na západě, v bohaté nebo chudé zemi, mají těchto 6 rytmů:
- Příběh – známe své příběhy a známe příběh, jehož jsme součástí. Povídáme si často o našich příbězích, o příběhu, jehož jsme součástí, a jak se to prolíná mezi sebou.
- Naslouchání – když se něco děje, nasloucháme tomu momentu, vyslechneme toho člověka.
- Oslavování – komunita by měla oslavovat a to není vždy přirozené. Zejména mezi křesťany, protože křesťané přišli studovat Bibli, proč by tedy oslavovali…? Zdravá komunita slaví, nejen narozeniny, ale například i povýšení v práci, nebo to, že se dokončil nějaký projekt.
- Žehnání – žehnáme také lidem kolem sebe. Děláme něco pro své okolí.
- Jídlo – Ježíš s učedníky hodně jedl a v Bibli jsou mnohé takové situace zachycen. Zdravá komunita by proto měla také společně jíst. Vždy, když je jídlo, tak je i někdo pohostinný, je štědrý vůči ostatním. To je součásti zdravé komunity.
- Rekreace – to je taková slovní hříčka. Rekreovat jako odpočívat, ale i nově tvořit/re-kreovat. Spolu se zajímat o krásu, přinášet obnovu, znovu objevovat krásy světa a života.
Líbí se mi, co vyjádřil rabín Edwin H. Friedman v knize A Failure of Nerve: Leadership in the Age of the Quick Fix. Psal z kontextu americké společnosti a říkal: “To, co je důležité pro zdraví komunity, je playfullness (jistá hravost). My jsme savci, ale někdy se chováme jako plazi”. Plazi jsou smrtelně vážná stvoření, ale do zdravé komunity patří i jistá zábava, humor, odlehčení. Taková hravost, kterou by někdo možná nazval jako naivita, dětinskost.
Myslím si, že těchto 6 rytmů dokážeme aplikovat kdekoliv, nejen na církevní komunitu.
Jakým způsobem je vy konkrétně aplikujete ve vašem společenství?
Tak například příběh znamená, že potřebujeme porozumět Božímu příběhu. Bibli nečteme jako soubor příkazů, ale porozumění příběhu tohoto světa a porozumění našim příběhům. Povídáme si o životě, o Bibli, a pak hledáme průnik společných pravd a směrování. V neděli u nás v komunitě Za kostolom to máme na střídačku. Jednou se sejdeme všichni na takovém strukturovaném setkání a podruhé v menších skupinách po domácnostech.
Naslouchání realizujeme tak, že zkoumáme, co Bůh dělá. To je meditace, modlitba, opět rozhovory, během kterých hledáme významné momenty ve svém životě. Je to v něčem podobné jako ten první bod, ale v tomto případě více pozorujeme a snažíme se objevit, co se děje.
Pořádáme oslavy všeho druhu. Buď velké narozeninové nebo drobnější, při kterých oslavujeme třeba úspěch v práci, koupíme dobrou láhev, sedneme a povídáme si.
Co se týče žehnání, tak už jen to, že jsme v komunitě, kde si navzájem sloužíme, tak si žehnáme. Někdo si najde čas, energii a peníze, aby někomu posloužil. Tak to je kus požehnání. Říkáme si pravdu v lásce. Učíme se to – někdy je to víc láska, někdy více pravda.
Zároveň rozvíjíme lidi kolem sebe. Na Vánoce děláme finanční sbírku a podporujeme nějaké centrum v Žilině nebo v okolí. Co se týče pohostinnosti, jídla, tak se pravidelně společně stravujeme, minimálně jednou za 2 týdny v neděli. Když máme po domácnostech setkání, tak se spolu najíme i v týdnu.
Jak jste transformovali těchto šest věcí do života své komunity v období pandemie?
Děláme téměř všechno kromě těch masivních akcí. Hodně využíváme i Zoom, kde se naslouchání děje docela v pohodě. Co se týče oslav, tak v týdnu si zavoláme, oslavíme, co se dá, nebo oslavujeme pouze ve dvojicích. Stále si umíme žehnat, dokážeme si sloužit. To až takový problém není někomu s něčím pomoci. A alespoň jednou za týden spolu jdeme na oběd, v takových mikro komunitách. I rekreace probíhá podobně: jdeme se spolu projít někde do přírody.
Jsou nějaké “kameny úrazu”, věci, které destruují komunitu?
Pomluvy, přisuzování motivů, vyčítání křivd… Stačí vzít kterýkoli z Pavlových listů, kde je seznam pokynů k chování a udělat inverzi toho všeho. Mě zaujalo to, jak velká část listů, co psal Pavel církvi, byla o vztazích v komunitě.
My je vyučujeme teologicky, co je správné – list Římanům je taková zlatá nugetka, co se týče teologie milosti. V podstatě těch prvních 11 kapitol Pavel rozebírá teologii, ale pak to zarámuje čtyřmi kapitolami na závěr, které jsou o vztazích v komunitě.
V listech apoštola Pavla je toho opravdu nepočítaně.
Jedna velká chyba, které se dopouštíme, je, že když vznikne konflikt, tak to vnímáme jako důvod pro rozchod, nebo si řekneme sbohem. Přičemž konflikt je něco, při čem se můžeme naučit něco společně jako komunita. Je to prostor pro růst.
Umíš si představit život bez komunity?
Ztráta komunity pro mě znamená ztrátu kontextu, ve kterém rostu. A do jisté míry také ztrátu lásky. Neboť láska je to, co dávám. Pokud nevytvoříte žádnou smysluplnou komunitu kolem sebe, pokud se nebudu podílet na životě lidí ve své komunitě, nebudu mít ani dostatek příležitostí žít. Prožiji tak chudší život.
Je nějaké povzbuzení pro ty, co se v církvi, v komunitě zklamali?
V reálném životě, když máme s nějakým produktem špatnou zkušenost, málokdy řekneme: “Tak a skončil jsem.” ŘKdyž ti někde udělají špatnou pizzu, řekneš si, že se tam už nevrátíš, ale do jiné pizzérie klidně půjdeš.
Jsme lidmi, potřebujeme kolem sebe zdravou komunitu. Pokud byla nějaká toxická, ve které člověk někdy byl, tak třeba hledat dál, i když je to těžké, zraňující. I po špatné zkušenosti je třeba hledat dál. Komunity nejsou perfektní. Jedna z chyb, které je třeba zabránit, je očekávání, že komunita bude dokonalá. Musíme být připraveni, že nebude všechno dokonalé.
Janči Máhrik – Při studiu počítačového inženýrství na Žilinské univerzitě absolvoval biblickou školu na Moore Theological College, Sydney (Austrálie). Janči je pověřen zakládáním a vedením nové církevní komunity Církve bratrské – Za kostolom v Žilině. Je ženatý a má 2 děti.
Ptal se: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
Foto: unsplash/Priscilla Du Preez
