Při čtení Bible – zběžném méně často, poctivém a detailním častěji – narazíme na pasáže, které v nás vyvolají otazníky. Nikoliv proto, že bychom nerozuměli, o čem dané pasáže pojednávají, nýbrž proto, že se začnou v naší mysli bít s jinými, které jsme si do ní uložili dříve. Jinými slovy narazíme na rozpory.
V knize Skutky apoštolů můžeme narazit na prohlášení vypravěče (patrně Lukáše) o audiovizuálním zážitku Saula a jeho doprovodu. Lukáš zde píše, že muži, kteří Saula doprovázeli, když se mu zjevil Ježíš, „slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho.“ (Sk 9,7). Když si přečteme celou pasáž, usoudíme, že jediný rozdíl mezi Saulem a jeho doprovodem spočíval v tom, že setkání s Ježíšem Saula oslepilo, zatímco ostatní nikoliv. Z věty „slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho“ by si člověk mohl odvodit, že slyšeli a viděli to, co Saul, tedy světlo. Jediný vizuální vjem, který Lukáš ve Sk 9,4 zmiňuje, je následující: „Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe.“
Čeká na nás však překvapení. Když se posuneme v knize dále a dostaneme se do 22. kapitoly, narazíme zde na Saulovu (či Pavlovu) řeč, kterou pronese k Židům v Jeruzalémě. V ní se znovu vrací ke své zkušenosti na cestě do Damašku, přičemž v 9. verši můžeme číst: „Moji průvodci viděli sice světlo, ale neslyšeli hlas toho, kdo ke mně mluvil.“ S tím, že viděli jen světlo a ne Ježíše, bychom se ještě mohli smířit, koneckonců nás na to Lukáš upozornil již ve Sk 9,4. Ale co si počít s druhou částí verše: „neslyšeli hlas toho, kdo ke mně mluvil“, když již ze Sk 9,7 víme, že „slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho.“? Byl Lukáš nepozorný pisatel?
Dovolte mi malé jazykové okénko: V obou případech (Sk 9,7 a Sk 22,9) se v řeckém originále setkáváme s podstatným slovem φωνή /fóné/. Jde o slovo s velmi obecným a širokým významem, které může znamenat (ne)identifikovatelný/(ne)srozumitelný „hlas“, ale i „zvuk“ či „hluk“. Kdybychom měli ve Sk 9,7 slovo, které by jednoznačně hovořilo o nesrozumitelném zvuku/hluku, zatímco ve Sk 22,9 slovo, které by jednoznačně hovořilo o srozumitelném hlasu, patrně by nevznikl žádný problém. V obou místech však máme totéž nejednoznačné slovo, přeložené Českém ekumenickém překladu jako „hlas“.
Řečtina má naštěstí ve svém gramatickém arzenálu prostředek, jak si s touto nejednoznačností poradit a okruh možných významů poněkud snížit: rekci neboli slovesnou vazbu. Určitá slovesa získávají přesný význam teprve ve chvíli, kdy k nim přidáme předložku či s nimi spojíme určitý pád. Máte-li ve svém okolí někoho, kdo o sobě tvrdí, že umí německy, můžete se ho zeptat, jaký je význam slovesa „bestehen“. Pokud opravdu umí německy, tak neodpoví, ale doptá se. Neboť význam daného slovesa může sdělit terpve ve chvíli, kdy mu zmíníte i předložku či pád: s předložkou auf znamená sloveso „bestehen“ „trvat na“, s předložkou „aus“ znamená „skládat se z“, s předložkou „in“ znamená „spočívat v“ a bez předložky, avšak se čtvrtým pádem znamená „obstát při“.
Tentýž princip nalezneme i v biblické řečtině. Sloveso „slyšet“ (ř. ἀκούω /akúó/) se může pojit buď s druhým či s čtvrtým pádem – a právě to, jaký pád bude následovat, rozhodne o významu. A tady jistě již správně tušíte, že ve Sk 9,7 a ve Sk 22,9 lze jistý rozdíl nalézt. Zatímco ve Sk 9,7 se sloveso slyšet pojí s druhým pádem, ve Sk 22,9 najdeme pád čtvrtý (akuzativ). V případě Sk 9,7 je zdůrazněn smyslový vjem: slyšeli hlas. Ve Sk 22,9 však čtvrtý pád dává najevo míru porozumění: slyšeli hlas, ale tak, že mu nerozuměli (ať už kvůli jazykové bariéře, anebo Božímu zásahu).
Co se nám tedy snažil Lukáš ve své knize předat? Saulovi se na cestě do Damašku zjevil Ježíš. Tomu, co mu Ježíš sdělil, rozuměl; jeho doprovod však nikoliv. Jaký má tento detail význam pro příběh ve Sk 9,7 a jaký ve Sk 22,9? To nechám na vašem vlastním zkoumání. Snažil jsem se ukázat, že mnohdy rozpor, na který narazíme, nemusí být nutně skutečným rozporem. Často bývá jen zdánlivým – v Bibli jsou takových stovky.
Za to, že se nám někdy zdá, že si Bible protiřečí, zpravidla nemůžeme. Na vině je mnoho faktorů, kupř. nedokonalý překlad – ne v tom smyslu, že by překladatelé udělali chybu, spíše, že je velmi složité (a mnohdy nemožné) vždy přenést do jiného jazyka mnohovrstevnatost toho, co se skrývá v originálu. Můžeme však za to, že si objeveným „rozporem“ často velmi rychle (a zkratkovitě) uděláme pomyslnou čárku v naší mysli na zeď nadepsanou „Bible si protiřečí“, namísto toho, abychom zanechali jisté arogance vůči biblickým pisatelům a vydali se na dobrodružnou cestu poznávání, při které se alespoň pokusíme objevená místa uvést v soulad.
Nemusí se to vždy podařit, v tom případě doporučuji umístit daný objev „k ledu“ a nechat jej odpočinout. Klidně několik let, třeba i desetiletí. Možná se v mezičase lépe vybavíme – ať už ve znalostech jazyka, kultury či historie, anebo se naše cesty zkříží s někým, kdo mimochodem pronese něco, co nám pomůže náš „rozpor“ sladit. V našich mnohdy zbrklých soudech se totiž můžeme zbytečně ochudit o zajímavou cestu, která nám může pomoci nejen k intelektuálnímu růstu. Stojí za to nezlomit nad Biblí hůl hned při první překážce, na kterou narazíme, ale namísto toho hledat a pátrat, jak nám jen naše možnosti dovolí.
Foto: pexels-pixabay
Ide o to, že existencia Boha a jeho vplyv na celé súcno by malo byť Nepochybné: a nie závislé na prekladoch…..
Kdo věří ten tyto nejasnosti automaticky překlene vírou .Jeden z pěti důkazů pravdy je podle Aristotela odvolání na autoritu.Proto všechno co říká svatý Pavel je absolutní pravda o které se nediskutuje a je třeba ji přijmout jak byla vyřčena.