Jan Hus kázal v sixtinské kapli, tvrdil, že je země kulatá, a proto byl ukřižován. Blábol? Jistě! Ovšem i takhle může skončit vaše snaha vysvětlit význam historické osobnosti.
Před týdnem brali žáci ve výtvarné výchově renesanční umění, v občanské výchově probírali význam Velikonoc, takže se to v rámci mezipředmětových vazeb tomu čtrnáctiletému hochovi trošku pospojovalo.
Je vám z toho kapánek na nic, ale když se k tomu ještě dozvíte, že patronem české země je Ježíš Posvátný, první lidé se jmenovali Eva a Vašek nebo že ,,Budiž světlo!“ zvolal Edison, padáte do hluboké propasti beznaděje a ptáte se: ,,Kam až?“
Kolega mi vyprávěl, že zadal studentům referáty týkající se osobností českých dějin 20. stol. Vybral např. Kramáře, Beneše nebo české letce. Ovšem naběhl si s tématem Tři králové. Těšil se na Balabána, Mašína a Morávka, ale dostal Kašpara, Melichara a Baltazara. Zahnali jsme smutek představami o hrdinném intelektuálním boji tří mudrců, kteří se do posledních okamžiků brání gestapu zlatem, kadidlem a myrhou.
Ale ono se není čemu divit. Začíná být ustálenou normou, zajímat se o prospěch pouze v profilových nebo maturitních předmětech. Důležitá je především úspěšnost žáků a studentů při přijímacích zkouškách a u maturit. Ona vlastně k životu stačí čeština s matematikou a to, z čeho je zrovna potřeba odmaturovat nebo udělat zkoušky.
Ostatní předměty, zvláště pak výchovy, jsou jen vycpávky v rozvrhu a pokud např. občanskou výchovu učí češtinář, je třeba využít volné hodiny k tomu, co se nestihlo probrat právě v češtině. Z občanské výchovy se přece dávají automaticky jedničky a dvojky. V médiích se sice sem tam objeví zpráva, že mládež nemá vůbec povědomí, co se slaví 28. října nebo 17. listopadu, mladí nevědí, jak fungují volby nebo politické strany nebo proč slavíme Vánoce a Velikonoce, ale to je přece fuk.
Na jedné střední škole, kde jsem učila, mi kolegyně sdělila, že se jako kantorka nemusím účastnit třídních schůzek, protože prospěch v mých předmětech, totiž společenských vědách, dějepisu a němčině, stejně nikoho z rodičů nezajímá. Pouze pokud někdo propadá, tak mám jeho jméno napsat na papír a ona už to s rodiči vyřídí. Budou – li se ptát.
Ale kdo by propadal, že? Přece nechcete jít s propiskou proti větrnému mlýnu. V občanské výchově se má jen tak nějak debatovat, koukat na dokumenty, sem tam něco nakreslit, odevzdat referát vyjetý z Wikipedie, ale jinak tomu nevěnovat pozornost. V testu (pokud máte tu odvahu…) se pak sice dozvíte, že prezidenta volí Havel nebo že českou hymnu napsal Karel Havlíček pro slepého klavíristu Mareše, ale známka ze staženého referátu to musí zlepšit. Říká se tomu pedagogický um. Nechcete být přece za neschopného blba a dát úplným ignorantům, co nemají vůli se během půl roku naučit slova české hymny, čtyřku na vysvědčení. Z občanky!
A to pak slyšíte hlas paní ředitelky: ,,Kolegyně, nedalo by se s těmi známkami něco udělat?“ ,,Ale jistě, dalo, ať udělá MŠMT třeba 25 otázek na základní témata z občanství a české státnosti součástí přijímacích a maturitních zkoušek a uvidíte, jak to půjde. Když to a mnohem víc musí zvládnout uchazeči o české státní občanství, proč by to nemohli dát naši studenti! Ano, ano, i skladník ve šroubárně, měl by znáti slova české hymny. V originále! I on je občanem ĆR se všemi právy i povinnostmi. Například právem volebním.
Na podzim nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. Takže. Poslanecká sněmovna má moc zákonodárnou, je jednou z komor dvoukomorového parlamentu, zasedá v ní 200 poslanců. A ještě něco. Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká… domov můj!
Autor: Pavla Hajíčková