Minulou neděli jsem viděl film Corpus Christi. Polský snímek, který posbíral na padesát ocenění nejrůznějších akademií a porot po celém světě, popisuje strhující příběh mladistvého delikventa Daniela. Do nápravného zařízení dochází kněz, který mladíky motivuje k vlastní víře.
Daniel na toto reaguje a najde v sobě povolání stát se knězem. Ve filmu ale není pro mladého delikventa místo v žádném semináři. Abych to zkrátil a neprozradil pointu, jen naznačím, kudy se příběh ubírá. Přání bývá otcem myšlenky, a tak se vbrzku Daniel ocitne v roli svérázného vesnického kněze, který bez jakéhokoliv teologického vzdělání slouží mše, zpovídá, uděluje poslední pomazání. Vesnici ale sužuje vleklý problém neodpouštění, který všechny bolí, ale nikdo to nechce řešit. Svou vinu na tom má i předchozí kněz a od Daniela se očekává, že udrží status quo a nebude jitřit staré rány. Jenže on dělá opak.
Na konci filmu pochopitelně dojde k očekávanému odhalení, tedy že se Daniel za kněze jen vydával, a proto vesnici opouští. Jenže tam po něm zůstávají smířená komunita a proměněné osobní příběhy. Tímto vám film Corpus Christi vřele doporučuji ke zhlédnutí. Jen dodám, že je to film „s hvězdičkou“, jelikož místy zobrazuje násilné scény, nahotu i vyšší koncentraci použití známého polského citoslovce začínajícího na písmeno „k“. Bez těchto prvků by ovšem film byl nevěrohodný, protože popisuje rozhodování a jednání hříšných lidí žijících ve zkaženém světě.
Corpus Christi ve mně vyvolal řadu otázek, jelikož příběh o Danielovi, který se podvodem ocitl v roli kněze, je v podstatě prorockým příběhem. Líbí se mi rovina, která ukazuje, že jakýkoliv nedokonalý člověk se může stát Božím nástrojem. Také se mi líbí, že film jednoznačně potírá bezobsažnou náboženskost realizovanou chozením do kostela, omíláním náboženských frází, místo toho vyzdvihuje autentickou osobní víru. Přiznám se, že tento rozměr jsem od filmu, který vznikl mimo rybník náboženské produkce, opravdu nečekal. Tedy takovou míru propagace živé víry místo bigotní náboženskosti a skutečný blízký vztah ke Kristu místo distanční nábožné uctivosti.
Ale největší otázku, která mi stále vrtá hlavou, bych formuloval asi takto: My diváci jsme věděli, že se Daniel za kněze jen vydává. Ve vesnici to ale neví nikdo. Vyvstává zde tedy morální dilema, zda člověk, který zakrývá pravdu o sobě, nicméně jeho působením jsou životy druhých proměňovány k dobrému, jedná správně? Jestli to, co v tu chvíli důvodně považujeme za Boží dílo, může skutečně být Božím dílem? Ve filmu hlavnímu hrdinovi výrazně pomáhá náboženskost polských vesničanů; v podstatě mu stačí kolárek a v tu chvíli je z trestance duchovní autorita. Kdyby došlo k odhalení skutečného stavu věci dříve, Daniela by nikdo nebral vážně a jako člověku se záznamem v trestním rejstříku by mu nikdo nevěnoval pozornost. Pak by ale nedošlo k žádné z dříve popsaných proměn na osobní ani komunitní rovině.
A zde už se nabízí paralela k naší současnosti. V církvi toho o sobě navzájem hodně nevíme. Jen Bůh zná plnou pravdu o každém z nás. Ve společenství sice někdy vyznáváme svá selhání, své viny, svědčíme o tom, jak nás Pán vysvobodil z toho či onoho, většinou se ale spokojíme s obecnějším popisem událostí bez zabředání do detailů. Budiž. Laici i faráři, všichni do jisté míry před sebou trochu hrajeme divadlo a snažíme se prezentovat především to dobré, co v nás díky Bohu je. Jsem si ale jist, že kdybyste třeba o mém životě věděli všechno, tento text byste vůbec nečetli a dávno bych byl na církevním blacklistu.
Občas se i v naší církvi stane, že někdo upadne, viditelně zhřeší a je z toho skandál. Pokud se to stane člověku, který je vidět, většinou rychle odchází ze služby a bývá tiše uklizen někam mimo zorné pole. Existuje však šance vrátit se po nějakém očistném procesu do služby na místo, kam jej Pán dříve povolal? Většinou bohužel ne. A přesto by mě dost zajímalo, jak bratři a sestry, které Bůh dříve mocně používal ve službě druhým, a oni zhřešili, prožívají vztah s Bohem, když vztah s církví je velmi porušený? Zajímali jsme se o ně? Pomohli jsme jim nějak s návratem do společenství a k opětovnému fungování na Božím díle? Mnohdy trochu ano, ale jak to tak pozoruji kolem sebe, máme co zlepšovat.
Nemám odpověď, jak to prakticky napravovat. Jen si říkám, že bychom si měli mnohem více odpouštět a dávat druhou šanci. Církev je svaté společenství hříšníků. Každý z nás hřešíme. I když mnozí už dávno víme, že jsme spaseni a je nám odpuštěno, hřích je každodenní realita každého z nás. A přesto nás Bůh všechny nazývá svou nevěstou, svými dětmi, svým královským kněžstvem a všechny nás zve ke společenství s ním, ke společenství jeho Těla – do pravého CORPUS CHRISTI. On, i když všechny naše hříchy detailně poznal na svém těle, říká, že už se na ně nedívá, že pro něj už neexistují. Neměli bychom být i v tomto trochu více jako On?
Autor: Tomáš Samiec
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
