Druhý den po začátku školního roku otřásla zemí zpráva o tom, že v Domažlicích žačka základní školy pobodala své dva spolužáky. Tragédie. Kolo strachu, nejistoty, úzkosti tato událost spustí nejen ve třídě, škole a městě, kde k ní došlo, ale i jinde. Kolik rodičů, žáků, vedení škol, pedagogických i nepedagogických pracovníků i provozních zaměstnanců stojí nyní spontánně tváří v tvář otázce: Co bych dělal/a, kdyby se stalo toto mně?
Nebo okolo mě? Zvládl/a bych to? Nezvládl/a? Jaké konkrétní kroky bych v té či oné variantě případů udělal/udělala? A je to dobré? A to jsou jen otázky, které napadají zatím mě, běžného učitele na střední škole v ČR. Jistě vyvstávají a vyvstanou i mnohé další.
Shodou okolností v posledních dnech (budu-li tedy věřit na okolností a jejich shodu a shodu náhod apod.), respektive včera, médii proběhla zpráva o psychiatrickém posudku pachatele vraždění na FF UK loni v prosinci. Pokusím-li se shrnout to, co jsem vyčetl z několika článků ohledně jeho osobnosti, pak se jednalo o osobnost člověka, který od puberty zápasil
s depresemi, měl narcistní a schizoidní rysy, netřeba asi bližšího výkladu a rozepisování, neb máme každý internet.
Dovolím si však poznamenat, že od puberty k dokončení bakalářského studia většinou uplyne množství času, řekl bych, že tak 6-7 let. Záleží, jaký věk považujeme již za pubertu a jaký ne. Každopádně je to drahně času, podle mě. Bohužel, alespoň podle posudku odborníků na duševní zdraví, nebyl onen člověk schopen prožívat uspokojující lidské vztahy. Ale i přesto mám tendenci se ptát: Mohli další v jeho okolí udělat nějaké změny ve vztazích, chování apod., aby se toto nestalo? Nemám na mysli ústupky, mám na mysli pokus se připojit, napojit, více pochopit člověka, více jej prakticky milovat. Možná ano, možná ne.
Možná ano, možná ne. To spojuje podle mě oba výše uvedené případy. Možná ano, možná ne. Možná jsme mohli udělat více, ale možná také ne. To je ve svědomí zúčastněných a v rukou odborníků…
K domažlickému případu psycholožka uvedla, že takto jednají lidé/děti pod tlakem. Myslím, že pro nikoho s běžným rozhledem toto není překvapením. Víme, že nám už z živočišné říše zůstalo řešení velkého tlaku, chápaného jako útok, právě buď jako únik, nebo útok. Nejnižší to naše zařízení, funkční, ale ne vždy šťastné. Možná někdo pochybil? Možná ano, ale možná taky ne. Mohli se lidé chovat ke zmíněnému člověku lépe? Ano, mohli. Vždycky se totiž můžeme chovat lépe, více se snažit, ať už je náš vztah s dotyčným jakýkoliv. A když si myslím, že to není zdravé a že ten člověk se trápí, máme též telefonické linky a on-line poradny, kam se můžeme obrátit o radu. Přikázání o lásce není o tom, že zničím sebe a upřednostníme někoho jiného, podle mě je to spíš o tom, že najdu zdravou míru a případně kompetentní osoby, které mohou pomoci. Nemusím to být já, já za každou cenu. Vždyť spasitel světa je jen jeden, Ježíš Kristus, ne já… Máme telefonické linky, on-line poradny…
Možná by nám však to, že Bůh podle mnohých spiritualit je všechno ve všem, že se jej máme učit hledat ve slově Písma i v událostech běžných všedních dnů, mohlo pomoci pravdivěji, uvědoměleji a opravdověji žít svůj život. Vztah k Bohu i k druhým lidem. Neznamená to možná dělat více: Více věcí, více akcí, více pomáhat, více se starat, možná to znamená jen to, že bychom měli jít více do hloubky. Možná jde o to více znát člověka, s nímž se potkávám, pokud on o to stojí. Možná jde o to být více přítomen, ne myšlenkami jinde. Možná jde i o to brát si na svá bedra méně, kdy sice na povrchu budu mít méně, ale v plutí na hlubinu (Jak to ostatně radí i Ježíš učedníkům, rybářům) vlastně budu nápomocen více budování církve, Božího lidu, Božího království. Každý nechť se sám za sebe ptá Hospodina, kde je jeho místo, co by měl s Boží pomocí a pomocí dělat více nebo méně.
A proč to Bůh dopustil? Já nevím. Vy jo? Když nevíte, tak se ho zkuste též zeptat, třeba k vám promluví znameními, událostmi a věcmi, které jsou srozumitelné jen Vám a jemu…
Jsme rozdílní, jinak zvládáme životní situace, tyto situace vždy budou, nelze jim dostatečně zabránit ani při empatii okolí, některým lze pouze předcházet.
Ale jako celek bychom ale měli být mentálně, hodnotově i citově v pořádku a neděsit se řídce se vyskytujících situací (zítra každého může přejet auto), ale zabývat se zřejmým ohrožením – dezinformacemi a pomáhat Ukrajině se ubránit. Tam létají ruské rakety na nemocnice, školy a obytné domy denně, jsou zabíjeni lidé, včetně dětí agresorem, který ohrožuje celou Evropu a my to v církvích vytěsňujeme. Proč jsme my dopustili to, co se děje na Ukrajině? Proč jsme se nezajímali, když Rusko dříve útočilo na jiné země? Proč se církve nevyjadřují jednoznačně k tomuto zlu, proč nepořádají a nepropagují ve veřejném prostoru sbírky na pomoc Ukrajině?