Naše představa o Bohu vypovídá o tom, jací skutečně jsme

Jako se říká, že děti jsou obrazem svých rodičů, je také naše představa Boha odrazem toho, kým doopravdy jsme. Krutí lidé věří v krutého Boha a používají svoji víru na obranu své krutosti. Laskaví lidé věří v laskavého Boha a byli by laskaví za každých okolností. Člověk si totiž projektuje do Boha ty své vlastnosti, které jsou pro něj konstitutivní a důležité.

„Krutí lidé věří v krutého Boha a používají svoji víru na obranu své krutosti. Jenom laskaví lidé věří v laskavého Boha a byli by laskaví za každých okolností,“ napsal filosof a matematik Bertrand Russell ve své eseji Víra racionalisty. Nenašel jsem dosud lepší objasnění toho, jak člověk projektuje do Boha ty své vlastnosti, které jsou pro něj konstitutivní a důležité. Myslím, že jde o jednu z klíčových myšlenek lidstva.

Jako se říká, že děti jsou obrazem svých rodičů, je také naše představa Boha odrazem toho, kým doopravdy jsme a kým se cítíme být. Jak člověk miluje sám sebe a druhé, právě tak je schopen milovat Boha, v něhož věří – lépe řečeno, v obraz či konstrukt Boha, který si sám pro sebe vytvořil. Moje láska či nenávist je obrazem mého Boha. Také proto Ježíš donekonečna hovoří o lásce a činí lásku k Bohu, k sobě a k bližnímu centrálním bodem našeho poznání Boha. 

Když čteme v Prvním Janově listě: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska,“ nejde o nějakou metaforu nebo náboženskou poezii. Jde o realitu, o fakt, o to podstatné, o čem v našem životě na trajektorii našich osobních dějin spásy jde. Velcí teologové a také církev sama nás vyzývají, abychom se nikdy úplně nespoléhali na to, jaký obraz Boha nám ukazují lidé kolem nás. Představa, že začnu věřit v Boha, o kterém mluví někdo druhý, se zdá být komická. Vždyť všechno, co jsme o Bohu poznali a zažili, je lidskými slovy nevyjádřitelné. Jde vždy, a to v tom nejlepším případě, jako u básníků a lidí slova, jen o otisk toho, co bychom o Bohu rádi řekli, ač toho nejsme schopní. Kazatelé vyřvávající na ulici o Bohu jsou právě tak neatraktivní až protivní jako třeba křesťanští filosofové, kteří zavřeli Boha do vězení svých lidsky vytvořených pojmů.

Konverze je výzva

Námitka, že se člověk přece může změnit, a začít tedy věřit v laskavého Boha, sám se stávaje laskavým, je opodstatněná, ale komplikovaná. S ní souvisí zvláštní představa, která stále žije v církvi, že obrácení, chcete-li konverze či metanoia, je vlastně lidské rozhodnutí pro to být dobrý. Je, ale rozhodně ne primárně. Dobří a laskaví lidé kolem nás jsou dobří a laskaví i bez toho, aby zažili obrácení, dotek Boží, dar víry. Krutí dokážou být lidé bez vyznání i křesťané, kteří o své víře píšou traktáty a myslí si, že jsou hodni pozornosti. Obrácení totiž není příklonem k tomu, abych se začal podobat žáčkovi na základní škole, který sedí bez hnutí s rukama za zády. 

Konverze, která se ve svém začátku stává celoživotní výzvou, je příklonem k zásadní pravdě, že Ježíš je Pán, Syn Boží, Absolutní Svoboda a Láska a že jeho život, smrt na Kříži a Vzkříšení jsou rozhodující událostí celého vesmíru a všech časů. Pokud tohle člověk zažije a zpečetí svátostí křtu, musí se stát krutost, zlo a nelidskost, které mu dosud sloužily třeba v jeho kariérním růstu a jednání s lidmi jako benefit, minulostí. Neznamená to pochopitelně, že je napořád zbaven své duchovní a duševní slabosti, skrze kterou se kontinuálně dopouští věcí, které nejsou dobré. Nemůže ale být nemilosrdný, skrz na skrz zlý a krutý. Nic už nezruší jeho pečeť křtu, skrze kterou zemřel tomuto světu a začal patřit Bohu. Je to však děsivý zápas s Bohem a proti Bohu, který nelze vyhrát a který skoro vždycky skončí tragicky.

Krutý člověk, který podle Russella používá svůj obraz Boha na obranu své krutosti, však nesplnil základní podmínku, kterou křest a víra předpokládají – svobodné a trvalé odřeknutí se zla. Můžeme diskutovat o tom, jestli jsou jednotlivé křestní formule, jak se v dějinách používaly, platné, nebo ne. Spíše se spoléháme na Boží velkorysost, že touha po křtu snese i jedno či dvě zkomolená slova. Podstatné je však vědět, komu jsem uvěřil a v čím jménu jsem ochoten ve křtu umřít starému životu a narodit se znova. 

Setrvalou krutostí, kterou obhajuji svůj obraz Boha, se stavím na Boží místo, protože to, kým jsem a kým se zaštiťuji, je v příkrém rozporu s tím, kdo je to Bůh a jak chce, abychom o něm zvěstovali druhým. Představte si Ježíšovy učedníky, kteří o parník překonávají zákoníky v ritualismu a krutosti a zaštiťují se přitom Božím jménem. Kdo by je následoval? Církev přece nevyrostla na lži, krutosti a zbabělosti, ale na pravdě, laskavosti a odvaze, s níž mnozí křesťané obětovali svůj život Lásce, neboť chtěli být laskaví za všech okolností jako Ten, pro něhož umírají.

Křest není zárukou čistoty

Nevěřím na spektakulární proměnu života. Věřím na obrácení, které člověku nabídne možnosti, jak pracovat s vlastní slabostí, s vlastními nedokonalostmi a s povahovými vlastnostmi tak, aby si znovu mohl připadat jako důstojný Boží obraz, jako dítě Boží. Poznal jsem dost anonymních křesťanů, jak říkal Karl Rahner, a anonymních katechumenů, jak říkal Vladimír Boublík, abych věděl, že laskavý člověk nese ve svých činech bez ohledu na své konkrétní náboženské vyznání Boha, kterému já spolu s Písmem a církví říkám Láska. Konverze není zárukou andělské čistoty. Každý se může v těžkých chvílích života dopustit (dopouštět) věcí, na které není hrdý, a ano, dopustit se i krutosti. Jenže člověk spojený s Kristem pupeční šňůrou křtu, svátostí a modlitby bude dělat všechno proto, aby se této krutosti zbavil a aby ji odčinil, a ne, aby na ní postavil svoji víru v krutého Boha, který se pomstí každému, kdo zaklopýtá. 

Pro laskavého člověka je snadné odpovědět na Boží volání a najít si po své změně života místo a způsob, jak být laskavý za všech okolností – i s Bohem a jeho prostřednictvím. Bránit vlastní krutost vůči druhým i sobě samému skrze fantasmagorie, že tohle přece Bůh chce (přinejmenším proto, že je třeba bránit Boží pravdy proti těm, kteří je popírají), není tím, čím by se ještě mohla zabývat teologie. Je to už věc psychologie a psychiatrie, sociálních oborů a pomáhajících profesí. 

Je skutečně záhada, proč si krutí křesťané, kteří se dnes a denně vymezují proti těm, které nemají rádi a kterým nerozumí, berou na obranu své krutosti Boha, který pro nás z lásky zemřel na Kříži. Být dobrý, laskavý, ušlechtilý, milosrdný a pomáhající je etickou maximou všech lidí, kteří se rozhodli milovat druhé a sami sebe. Konverze je obrácením k Bohu, který pro nás připravil změnu daleko větší než jen kosmetickou úpravu našich dosavadních životů. Děkuji za setkání s těmi, kteří se snaží být laskaví za všech okolností. „Obraťte se a věřte evangeliu!“ říká Pán. Právě tady všechno začíná.