Americký jezuitský kněz James Martin v jedné ze svých knih vzpomíná, jak si zřetelně uvědomil své povolání stát se knězem. V nemocnici, před operací totiž zcela jasně věděl, že touží po životě a že nesmí zemřít, protože se chce stát knězem. Tehdy ještě nebyl vysvěcen, zatím se připravoval studiem. Přesto, když se pak probouzel z narkózy, slyšel hlas sestřičky, která ho omylem oslovovala: „Otče? Otče? Otče?“
Zvláštní představa. Nová identita. Otcovství, které je zároveň úplně jiné než otcovství, jak o něm většinou uvažujeme. V katolických kostelích někdy visí na nástěnkách pozvánky na primiční mše. Fotografie často mladých mužů, kteří jsou svými farnostmi nazýváni otci, pátery. V některých regionech je první mše, kterou slouží, provázena velikou slávou, hudbou a průvody, připomíná to svatbu se vším všudy. Až na to, že člověk, kterého všichni doprovází, jde sám. Jeho rodinou má být církev.
Duchovní matky a otcové
V zimě vyšla v jednom z českých deníků zajímavá reportáž o životě řeholnic a řeholníků ve františkánském klášteře v Liberci a zároveň osobní rozhovor s řádovou sestrou Dominikou, která v něm otevřeně mluvila o své cestě víry, o plánech, které měla v mládí a o rozhodnutí přijmout povolání k řeholnímu životu. Mluví v něm i o svých dřívějších partnerských vztazích, o tom, jak ji chybí, že neobejme vlastní dítě, a jak přesto nalézá smysl právě v téhle životní volbě.
Duchovní matky a otcové. Česká společnost, která křesťany často vnímá právě skrze většinovou římskokatolickou církev, zná jejich oslovení otec, páter, matka představená… Jenže zatímco původně v sobě tato oslovení nesla úctu obdobnou úctě k rodičům, v obecném povědomí a v kultuře jsou jejich adresáti nezřídka představováni naopak: jako rozporuplné karikatury divných celibátníků. K pochybnému renomé přispívají excesy jednotlivců, jako jsou případy sexuálního zneužívání. Tu a tam se ozve nechápavý nebo posměšný vtípek i z protestantské strany; u některých protestantských duchovních totiž platí pravý opak; s nadsázkou řečeno – jejich početné rodiny se stávají jejich církví.
Je možné přemýšlet o církvi jako o své rodině? Je církev rodina, anebo je tu pro rodiny? Jak rozumíme povolání k duchovní službě? Je to zaměstnání podobné jiným, anebo podobně jako rodičovství spíš propojení vlastní existence a sil s péčí o druhého? A naopak – rozumíme rodičovství také jako povolání a duchovnímu úkolu, který lze sdílet a objevovat, anebo život víry necháváme jen v prostoru mezi kostelními zdmi a svěřujeme profesionálům?
Hledání odpovědí na tyto otázky by mohlo prohloubit naše vzájemné pochopení i vlastní přijetí různých rolí, stavů a životních situací. Mohlo by přinést svobodu tam, kde jsme příliš svazováni tradičním očekáváním a povzbudit nás k péči o vztahy ve sborech.
Už samotný název naší církve v sobě skrývá odkaz k tomu, že církevní společenství se v něčem rodině podobá. Oslovení „bratři a sestry“ používáme běžně, přitom se nám však paradoxně stalo spíše formalitou namísto vyjádření blízkosti. Je tedy dobré si připomenout, že je to oslovení, které neplyne z přežitého pokusu o familiárnost nebo ze vzájemných sympatií, ale vyjadřuje, jak jako křesťané rozumíme své společné identitě.
Soukmenovci, otec rodu a děti Boží
Ve Starém zákoně se jako „bratři“ označují soukmenovci, další příslušníci Izraelského lidu. Vždyť mají konec konců společného praotce Abrahama. Přetrvává přitom vědomí, že Abraham se otcem mnohých stal proto, že se spolehl na Boží zaslíbení, tedy z Božího požehnání a milosti (Genesis 13,15). Abrahamova věrnost je pak ostatně zkoušena právě ochotou obětovat vlastního syna Izáka, vzdát se darovaného dítěte a pro budoucnost tak důležitého otcovství. Když je Abraham odhodlán nést i tuhle tíhu, Bůh sám zadržuje jeho ruku a takovou oběť už nikdy nežádá.
Oslovení kněze nebo služebníka v církvi titulem „otče“ má podle profesora Hellera původ možná právě v dobách nomádského způsobu života Božího lidu (před usazením a vznikem království), kdy byl knězem a obětníkem otec rodu. (J. Heller: Hlubinné vrty). Není to tedy konkurence autority Boží, ale naopak způsob, jak se k ní vztahovat.
V Novém zákoně jsou ti, kdo důvěřují Bohu, nazýváni „dětmi Božími“ (Filipským 2,15; Římanům 8,17; 1 Janova 3,2). Tato důvěra se však mezi křesťany ukazuje ve vztahu ke Kristu Ježíši. Známá jsou slova z prologu Janova evangelia, která slýcháme o Vánocích: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,10–12). Nejde tedy už o společného praotce, společnou rodovou historii nebo národ; dítětem Božím, bratrem či sestrou se stává kdokoli, kdo svou naději spojuje s událostmi Ježíšova života, kříže a vzkříšení. Tak je položen základ pro společenství lidí odlišného původu, zvyků, generací – pro církev. Církev není shromáždění vybraných rodin, kmenů nebo vrstev, spíše se ona stává rodinou těm, kteří přicházejí ke Kristu.
V rané církvi je za kněze považován v prvé řadě sám Ježíš, který oběť přináší (Židům 9,14) a který sám je oběť (Efezským 5,2). Skrze jeho službu máme účast na životě a společenství s Bohem. Po vzkříšení oslovuje Ježíš své učedníky jako děti (Jan 21,5), zároveň však není označován jako otec, nýbrž jako Pán. V apoštolských pozdravech se vyřizuje „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista“ (Galatským 1,3). Mezi křesťany, bratry a sestrami, z tohoto porozumění vlastní identitě vyplývají důsledky pro vzájemné vztahy a pro vztah ke světu – křesťanská etika.
Pouto Kristovy lásky
Přes mnohá staletí nám tedy Bible přináší svědectví lidí, kteří dokázali žít spolu s vědomím, že je spojuje něco silnějšího, lépe řečeno někdo silnější, než co je rozděluje. Věřili, že pouto lásky Kristovy se nakonec ukazuje jako rozhodující, závažnější dokonce i než nejbližší biologické vazby (Filipským 3,3–11). Stává se posilou apoštolům i tváří v tvář smrti. A ačkoli se muži a ženě ve společném životě žehná a děti jsou přijímány jako dar, apoštol Pavel zároveň klidně ve světle své víry a svého životního stylu napíše, že je nejen možné žít bez ženy, ale že z jeho pohledu je to dokonce lepší (1 Korinstkým 7).
Už v biblických spisech se projevuje autorita apoštolů a apoštolské tradice, o bohoslužby a život v rané církvi se starají starší, diákoni, biskupové, služebníci, kteří jsou pro tuto službu povoláváni a oddělováni vzkládáním rukou a modlitbou. Někteří křesťané pak nalézají praktickou realizaci a přitakání lásce v dobrém rodinném životě nebo ve svědomité práci a službě. Jiní stejné přitakání životu a službě spatřují v soustředěnosti k modlitbám a vzdělání a dobrovolně si volí život v ústraní nebo v celibátu.
Sdílení takto odevzdaného života v komunitách umožňuje jinou variantu společenství, než jakou poskytuje rodina, smyslem je „být jedné mysli a jednoho srdce v Bohu“ (Augustin z Hippo: //Řehole pro komunitu//). Jednota bratrská rozuměla svobodnému stavu tak, že je to přímo dar a milost, která některým mládencům umožňuje, aby se obětovali církvi, soustředili se na službu v ní namísto obstarávání rodiny a živobytí (Jan Blahoslav: Naučení mládencům). Bratr Roger z Taizé vyjádřil očekávání od života v komunitě s bratřími, tak že se bude jednat o „život, v němž budeme schopni přebírat zodpovědnost za druhé, život, jenž je ve všech ohledech velmi prostý (…) život jako prostá řeč, z níž bude patrné znamení evangelia.“ (Bratr Roger z Taizé: Vyvolit si lásku).
Můžeme tedy povědět, že křesťané usilují o to žít co nejvěrněji Kristu a jeho přikázání lásky jako bratři a sestry. Zasaženost evangeliem se ale přitom týká všech oblastí života, setkání s Bohem zahrnuje celého člověka a vždy souvisí i s jeho tělesností a s praktickým uspořádáním života, s bytím ženou nebo mužem. Je to orientace pro celé srdce, duši, sílu a mysl (Lk 10,27). Toto povolání k lásce a k tvořivému životu se může naplňovat v rodině nebo mimo ni v jiném společenství. Je na nás, abychom sami pro sebe i všichni společně hledali pravdivá vyjádření života v Kristu a vzájemně se v nich podporovali.
Autor: Jana Hofmanová
Zdroj: Český Bratr
