Začněme naši dnešní úvahu krátkým podobenstvím po vzoru Ježíše. Na dvorku si hraje pět dětí, dvě holky a tři kluci ve věku devět až deset let, jednomu z nich táhne na dvanáct. Dva kluci kopou do míče, zatímco zbytek si hraje na schovávanou. Zničehonic se na dvorku objeví dva výrostci, holka s klukem, s baseballovými pálkami v rukou. Vypadají, že brzy půjdou na střední. Začnou se kolem sebe ohánět pálkami a pořvávat na děti: „Vypadněte z našeho dvorku!“ Bořivoj, nejstarší kluk z party, se ozve: „Hele, hrajem si na tomhle dvorku od malička. Vás jsme tu nikdy neviděli.“
Jenda, kluk s pálkou odsekne: „U tohohle dvorku bydlela naše prabababička. Dvorek je náš. Vypadněte!“ Rozeběhne se a pálkou začne bít Bořka do hlavy. Ten spadne na zem a začne krvácet z nosu a ucha. Mezitím, Marta, která přišla s Jendou, pálkou udeří devítiletou Blanku do hlavy a ta omdlí. Zbytek dětí se s pláčem rozuteče. U dvorku stojí stará dřevěná kůlna s mřížemi místo oken. Jenda s Martou zavlečou Bořka a Blanku do kůlny, zabouchnou dveře a zajistí je visacím zámkem.
Naše podobenství se chýlí ke konci. V podvečer dorazí na dvorek skupinka šesti kluků a holek ze sousedství. Pokusí se osvobodit Bořka a Blanku. Namísto toho dostanou pořádný výprask a s křikem a pláčem utečou. Jenda s Martou pak rozdělají oheň, aby oslavili vítězství a opekli na něm buřty. Nedojedené zbytky hodí do kůlny se smíchem a slovy: „najezte se taky.“ Po chvilce ticha začnou z kůlny přes okenní mříže vylétat velikou rychlostí kovové kuličky. Při všem tom chaosu během napadení si Jenda nevšiml, že Bořek měl v batůžku schovaný prak a hrst kovových kuliček. Jedna z kuliček trefí Martu do oka. Tady naše podobenství končí.
Kdyby ho vyprávěl Ježíš, jaké myslíte, že by mělo pokračování? Myslíte, že by Ježíš poslal Jendu s Martou polámat Bořkovi ruce a u toho namlátit Blance pro případ, že by se taky ve vzdoru o něco příště pokusila? Anebo by zakřičel: „Dost! To už fakt stačilo! Pusťte je okamžitě ven!“ A u toho by pravděpodobně sám i pár rán schytal.
Tak jako Ježíšova podobenství skrze důvtipné příběhy nabádají posluchače ke konkrétním činům, tak i toto podobenství není samozřejmě lekcí posledních 75 let dějin Palestiny, ani zevrubnou analýzou dění posledního týdne, v němž rakety odpálené Hamasem zabily na izraelském území 2 děti a 8 dospělých, a izraelské rakety a bomby připravily o život v Pásmu Gazy přes 200 lidí, včetně 60 dětí a náctiletých, a o domovy dalších 38 tisíc lidí.
Hamas ani izraelská vláda nejsou dětmi, které si hrají na dvorku. Hamas odpaluje, často z civilních domů, velmi nepřesné rakety směrem na izraelská města. Izraelský protiraketový štít jich drtivou většinu zachytí, avšak ty, které proniknou, zabíjejí civilní obyvatele, včetně dětí. Izraelská vláda, která se obdobně jako Hamas neštítí zabíjet civilisty, včetně dětí, disponuje jednou z nejvyspělejších armád na světě a jadernými zbraněmi. Pásmo Gazy, jednu z nejhustěji zastavěných oblastí na světě, bombarduje nejmodernějšími stíhačkami F-35 vyrobenými v USA.
To, co se odehrává mezi izraelskou vládou a lidmi uzavřenými v Gáze, není „konfliktem“ mezi víceméně rovnocennými „nepřáteli“, a to nejen kvůli extrémnímu nepoměru politické a vojenské moci, síly a podpory. Gazu můžeme těžko označit za něco jiného než vězení, v němž milion dětí a náctiletých spolu s milionem dospělých postrádá, kvůli mnohaleté izraelské a egyptské blokaci, jakékoliv vyhlídky na důstojný život. V Gaze kolabuje ekonomika, životní prostředí a přístup k základním životním potřebám a pitné vodě. Ti, kteří během bombardování přichází o členy rodin, domy a živobytí, nemají kam jít a kde získat pomoc.
Gaza navíc reaguje na dění po celé Palestině. Hamas začal v květnu odpalovat rakety potom, co izraelský soud rozhodl po desetiletích právních tahanic, že 58 lidí, včetně 17 dětí, musí opustit své domovy ve východním Jeruzalémě, v nichž žili po generace, a předat je židovským osadníkům. Člověk si málokde mimo Gazu uvědomí zlo a rozsah izraelské okupace více než v Hebronu. Jeho starobylé centrum města bylo kdysi plné života a dnes zeje prázdnotou kvůli židovským fundamentalistickým osadníkům, kteří chodí po zabarikádovaných ulicích s kočárky a samopaly.
Potom, co židovský osadník během modlitby střelbou ze samopalu zavraždil 29 a poranil 125 Palestinců, převzala izraelská vláda staré město Hebron pod svou vojenskou kontrolu. Organizace Christian Peacemaker Teams, se kterou pracuji od roku 2011, právě v Hebronu dokumentuje dopady izraelské expandující okupace na životy místních rodin a doprovází palestinské děti do školy. Tím je pomáhá chránit před násilnými útoky židovské mládeže. Jen včera na ulici u sídla CPT zastřelili izraelští vojáci neozbrojeného palestinského mládence. K tělu nepustili zdravotníky, ale nechali židovské osadníky přijít a vyfotit si ho.
Izraelský stát opravdu není Božím služebníkem, ani ovečkou, která potřebuje ochránit před zlými sousedy. Nám, kteří se modlíme, aby se uskutečnilo na zemi království božího pokoje, nezbývá než následovat životem, činy i slovem toho, který celý svůj život stál na straně utlačovaných a volal po „propuštění soužených na svobodu.“ (Lukáš 4:18, Bible).
Christian Peacemaker teams je organizace se sídlem v USA, kde také v osmdesátých letech minulého století vznikla. Snaží se odpovědět na volání Krista z Matouše, 5. kapitoly: „Požehnaní Ti, kteří působí pokoj.” (Matouš 5,9 – pozn. red.). Vysílá malé týmy lidí, vyškolených v působení pokoje a doprovázení lidí v konfliktních situacích. Tyto týmy pak žijí na místech, kde probíhají válečné a jiné ozbrojené konflikty. Cílem jejich práce je být na místě, působit pokoj a budovat partnerství s místními mírotvornými organizacemi.
Autor: Łukasz Firla
Korektura: Jan Delong
