Komentář Petra Vaďury k biblické knize Abakuk, který je součástí edice dennodenně nakladatelství Biblion, otevírá zásadní otázky o zlu, spravedlnosti a naději. Prostřednictvím hluboké analýzy starozákonního textu a osobních úvah autor hledá odpovědi na to, co znamená věřit v Boha ve světě plném utrpení a násilí.
Novým přírůstkem edice dennodenně nakladatelství Biblion je komentář (metodistického) evangelického faráře, rozhlasového redaktora a publicisty Petra Vaďury k biblické knize Abakuk, doprovázený ilustracemi Juliány Chomové.
Drobná kniha, rozčleněná do tří kapitol, obvykle uniká pozornosti občasných čtenářů Bible. Pravda ale je, že ani v křesťanském prostředí není příliš často citována.
Abakukovo proroctví pravděpodobně pochází z přelomu 6. a 7. století před naším letopočtem, období, které bylo pro izraelský národ i jeho okolí plné utrpení: války, násilí, mocenské nároky Egypta, Asýrie a Babylonu, vyhánění obyvatel, ekonomické problémy, náboženský úpadek a nakonec dobytí Jeruzaléma i zničení Chrámu. Tato doba musela přinášet lidem obrovskou beznaděj.
Prorok Abakuk není výjimkou. V chaosu, který ho obklopuje, klade Hospodinu zásadní otázky: Jak můžeš, Hospodine, takový rozvrat dopustit? Proč nepotrestáš viníky a nenastolíš právo? Abakuk se zamýšlí nad etickou otázkou „unde malum“ – odkud pochází zlo a co s ním.
Petr Vaďura a my s ním se ptáme, jak je možné, že něco z tohoto chaotického, násilného a nespravedlivého světa zažíváme také my, o více než dva a půl tisíce let později? Kolik lidí napříč dějinami vyjadřovalo své zoufalství podobnými slovy, jaká čteme v knize Abakuk:
„Jak dlouho mám, Hospodine, volat, a ty neslyšíš? Křičím k tobě: ,Násilí!’ a ty nezachráníš? Proč mě necháváš vidět neštěstí? Proč bezpráví jen přihlížíš? Přede mnou jen zkáza a násilí, rostou hádky a rozpory. Zákon se zdá být bezmocný a právo nelze prosadit. Spravedlivý obklíčen je ničemy, a tak se právo převrací.“
Beznaděj bez světla na konci tunelu – pocit, který zná snad každý z nás.
Vaďura se však nemůže smířit s myšlenkou, že Bůh by mohl být příčinou všeho strašného, co se děje. Že by šlo o nějakou „hru“, v níž by Hospodin zpovzdálí sledoval lidské utrpení. Jak naznačuje Abakuk, kdekdo by si přál svět rozdělený na dobré a špatné, kde by eliminace zlých přinesla ráj na zemi. Vaďura ale upozorňuje, že věci nejsou tak jednoduché.
Ten, kdo žádá Boha, aby potrestal viníky, by měl být opatrný – aby se nakonec sám neocitl mezi těmi, kdo budou odsouzeni. Vaďura, vyzbrojený svým pozorovacím talentem, znalostí psychologie a vlastními zkušenostmi, propojuje text Abakuka s naší současností. Připomíná, že krutost starověkých dobyvatelů se v ničem neliší od toho, co dnes provádí Rusko Ukrajině a svobodnému světu. Upozorňuje však, že porovnávat zlo mezi sebou nemá smysl. I ten, kdo páchá „jen“ malé křivdy, přispívá k destrukci. Zničit druhého lze nejen násilím, ale i lhostejností či odejmutím naděje.
„Nemohu přijmout myšlenku, že dějiny jsou sérií vin a trestů. Je Hospodin takový? Používá tresty, aby člověka vychoval? Copak jsou vůbec tresty k něčemu dobré? Stačí se podívat na vyprávění o potopě z knihy Genesis,“ píše autor.
Neznamená to však, že bychom měli násilníky přehlížet. Vaďura odmítá tradiční představu, že Bůh skrze války a utrpení trestá odpadlíky. Abakukova výzva „Běda!“ na adresu těch, kdo hromadí majetek, plení národy a budují modly, je aktuální i dnes. Petr Vaďura varuje, že i my, obyvatelé bohatých zemí, musíme přijmout odpovědnost za svůj blahobyt, vybudovaný na vykořisťování.
Vaďura odmítá obraz Boha jako tyrana. Naopak připomíná, že Boží milosrdenství a soucit jsou zásadní. Tento pohled sdílí i filozof Bertrand Russell: „Krutí lidé věří v krutého Boha a používají svoji víru na obranu své krutosti. Jenom laskaví lidé věří v laskavého Boha a byli by laskaví za všech okolností.“
Vaďura zdůrazňuje, že každý máme svůj vlastní obraz Boha. Je zásadní, aby tento obraz neovlivnil jen naše slova, ale také naše činy. Skutečná změna nepřijde skrze soudy a tresty, ale skrze lásku, milosrdenství a naději.
Viktor E. Frankl, psychiatr, který přežil Osvětim, pochopil, že nikdo nemůže člověku vzít to, co má v srdci. Tato myšlenka zůstává klíčová: i v nejtěžších časech je možné najít naději a milosrdenství, pokud v sobě neseme obraz Boha, který je láskou.
„Je hodně důležité, jaký obraz Hospodina v sobě máme, protože podle tohoto obrazu se chováme k sobě samým i k druhým lidem. Je-li náš Bůh soudící a trestající, jsme takoví i my. Je-li naopak soucitný a milosrdný, i my máme šanci se takovými stát. Co si vybereme?“ uzavírá autor.
