Ráno jsem si oblékala svůj starý zimní kabát. Je dlouhý a široký, šedě kostkovaný, s kapucí a pořádnými kapsami. Venku sněžilo a já jsem lehce nachlazená. Natáhla jsem tedy vysoké teplé boty, na hlavu čepici a na krk šálu. Babička by ze mne měla radost, napadlo mě.
Ze zásuvky malé komody v předsíni jsem si vytáhla černé kožené rukavice, tašku jsem si hodila přes rameno a cítila jsem se připravená vyrazit ven. Ještě klíče! Do pravé kapsy jsem vstrčila svazek klíčů a pro jistotu jsem sáhla do kapsy levé, jestli se v ní ukrývá kapesník. Byl tam. Mé prsty však v kapse narazily ještě na něco jiného. Bylo to kulaté a hladké. Co to může být? Snad pozůstalý kaštan? Nebyl to kaštan, byl to luxusní čokoládový bonbon z hořké čokolády. Ach! Kdopak mě obdaroval?
Dnes je svatého Mikuláše a včera jsme měli rušný večer. Roznášeli jsme nadílku sousedům. Je to letitý zvyk naší rodiny. Jenže naše dcery, které se vášnivě vyžívaly v této povinnosti, už jsou dospělé a už s námi nebydlí. Nedávalo mi dobrý smysl, abych běhala po domě s balíčky sama. Tak vývoj nevypadá. Tradice se musí předávat, jinak zemřou s jejich nositelem. Naštěstí máme v domě dvě malé holky, které jsou přesně v tom věku, kdy planou pro podobné tajemné výpravy. Nepozorovaně se potloukat po domě, aby nás nikdo nepřistihl, jak věšíme tašky s balíčky na kliku bytových dveří, nikdy u toho nevypísknout vzrušením, když se nám zdá, že se za dveřmi něco ozvalo, to je výkon.
Nejhorší je, že balíčky věšíme na kliky bytů od přízemí k šestému patru. Když celé udýchané dorazíme do nejhořejšího patra, pověsíme poslední dárky a teď ten pravý adrenalin teprve začne. Postupně zvoníme na každý byt, kde balíček dostali, a prcháme dolů. Řítíme se po schodech a nesmát se u toho je možné jen stěží. Sotva popadáme dech. Dole v přízemí se honem schováme u nás v předsíni. Napjatě nasloucháme, jestli se bude něco dít. Najde někdo svou nadílku už hned teď? Zřetelně slyšíme, jak se otevřely dveře na našem patře a paní sousedka demonstrativně nahlas projevuje podiv, že to ona asi byla hodná, když jí Mikuláš něco přinesl. Holčičky ani nedutají.
Když se dveře zase zavřely, doprovodím je domů. Starší z nich nabízí, že ráno, než půjde do školy, proběhne dům, aby zkontrolovala, jestli si všichni své balíčky vzali. Zdá se mi, že se dobře bavily. Nevědí, že svůj balíček najdou doma ve vlastní předsíni, kde se mi podařilo ho nenápadně zanechat, když jsem je vyzvedávala.
Jsem šťastná, že jsem našla někoho, kdo může pokračovat v kouzelné tradici, kterou jsem pro nás kdysi vymyslela. Moje dcery budou něco podobného dělat ve svých domovech, až budou mít vlastní děti, možná i dřív. Čokoládový bonbon v kapse mého kabátu je také takovým tajemstvím. Nebudu pátrat po tom, kdo mi ho tam nastražil. Budu věřit, že to mohl být Mikuláš.