Současná doba nám na základě nových zkušeností, mimojiné souvisejících s koronavirovou pandemií, poskytuje řadu podnětů vedoucích ke zniternění a prohloubení naší víry a jejího prožívání. To vše na individuální úrovni, ale také obecně na úrovni farních společenství.
Prošli jsme vypjatě akutními fázemi koronavirové pandemie. Damoklův meč možnosti vzniku nových zhoubných mutací nad námi přitom bude viset dlouhodobě. Získali jsme mnoho nových zkušeností a snad jsme pochopili, že mnohá dosavadní paradigmata života společnosti nejsou dlouhodobě udržitelná. Nelze tedy předpokládat, že se budeme vracet právě tam, kde jsme byli, a k tomu, jak jsme se chovali před vypuknutím této pandemie. Nutně se tedy vynořuje otázka: „Jak dále?“
Na změny bude muset přistoupit také církev
Striktně omezující epidemiologická opatření se ve sféře duchovního života souobého křesťana projevovala velmi výrazně, což bylo takřka všeobecně pociťováno jako podstatná újma pro duchovní život, a to především v jeho společenské dimenzi. Na druhé straně se však právě v této souvislosti mnohým otevřel pohled na jiné možnosti prožívat duchovní skutečnosti, mnozí objevili jim dosud skryté možnosti, jak nově zažít svůj osobní kontakt s Bohem, či – poněkud profánněji řečeno – s transcendencí.
Již dnes se ukazuje, že i kdyby veškerá omezující epidemiologická opatření beze zbytku a trvale skončila, mnozí aktivní křesťané se k dřívějšímu bohoslužebnému standardu nebudou plně vracet, neboť se jim na základě nově získaných zkušeností pozměnilo paradigma celkového prožívání křesťanské duchovní praxe.
Něco z minula se v náročných poměrech ukázalo jako balastní, nad obzor však místo toho vystoupily nové skutečnosti a duchovní benefity. Nové módy křesťanské životní praxe budou přitom hledat a nalézat nejen věřící jednotlivci, ale bude tak muset činit i církev jako instituce, bude-li se chtít vyhnout ztrátě svého efektivního působení ve značné části duchovní společenské sféry a zabránit odcizení nemalé části svých členů.
Ústřední záležitostí bohoslužebné praxe v křesťanských společenstvích je slavení Večeře Páně, možno též říci Eucharistie, v katolickém prostředí se obvykle mluví o mši svaté. Pro jednoduchost se zde přidržme posledního názvu. V souvislosti s právě uvedeným se nabízí otázka, zda běžné celofarní sloužení mše programově nedoplnit podstatným rozšířením méně formální praxe slavení mše v užších, zpravidla nějak specifikovaných společenstvích aktivních věřících.
Hlad po autentických bohoslužbách
Nutno počítat s tím, že ve spojení s „koronavirovými“ omezeními veřejné bohoslužby ve farnostech určitá část věřících nalezla nové personálně intimnější způsoby prožívání své víry a spirituality, a to i ve vztahu ke svátostné praxi. Pouhý návrat jen k dříve standardnímu způsobu bohoslužeb pak tito věřící mohou vnímat jako krok zpět k větší formálnosti, zatímco vnitřně cítí, že potřebují i něco prožitkově autentičtějšího.
Otevřela by se tak i cesta alespoň částečného návratu k niterné starokřesťanské praxi svátostného „lámání chleba“ v bratrském a sesterském společenství kolem jednoho stolu. Takové rozšíření eucharistického slavení by však ve větším rozsahu stěží mohl svou službou zajistit příslušný farář se svými případnými profesními a celibátními farními kaplany. Církevní autorita by pak musela zvažovat ordinování většího počtu osob k výkonu liturgické kněžské služby, a to zřejmě povolávaných ze starších osvědčených mužů, které možno označit titulem viri probati.
Nejčastěji by zřejmě šlo o ty, kdo se osvědčili v manželské a otcovské roli ve vzorných křesťanských rodinách nalézajících se ve farnosti a byli by schopni přijmout novou roli ordinované osoby pověřené v duchu starokřesťanské praxe předsedáním liturgickému společenství. Právě v tomto směru probíhají v současné katolické církvi intenzivní diskuse.
Z čistě pragmatického pohledu by takovéto rozšíření a obohacení bohoslužebné praxe učinilo naše farnosti podstatně odolnějšími vůči jakýmkoli vnějším atakům omezujícím možnosti hromadných bohoslužeb. Takovým atakům se zřejmě ani po odeznění pandemie přítomného koronaviru nevyhneme, nečiňme si v tomto směru iluze. Zároveň by to velmi napomohlo úsilí papeže Františka o „odklerikalizování“ kněžské služby a církve jako takové.
Přesunutí víry z kostela domů
V čem tedy byli především věřící laici duchovně postiženi omezením veřejných bohoslužeb v souvislosti s karanténními opatřeními? Mohli studovat z dostupné duchovní literatury, mohli v širokém rozsahu sledovat televizní, rozhlasové či na internetu streamované přenosy bohoslužeb a měli příležitost více se soustředit na vlastní modlitby či duchovní rozjímání.
Mnozí zřejmě pozitivně pociťovali, že ve všech těchto aktivitách mají fakticky více volnosti a svobody, ale také více své osobní odpovědnosti. Uvědomili si, že především Boží láska je vrcholně svobodná. Není podřízena církevním kompetencím. Ty sice mají vůči ní důležitou služebnou roli, nikoli však roli mocensky řídící.
Návrat ke klasicky standardní bohoslužebné praxi pak mohou právě tito věřící pociťovat jako omezování svých nově zformovaných duchovních aktivit a prožitků, tedy jako omezování svobody osobního prožívání duchovních skutečností. Co jim při redukci veřejných bohoslužeb vlastně chybělo? Zřejmě širší fyzický kontakt s ostatními věřícími, přinejmenším v katolickém prostředí pak zejména osobní fyzická účast na mši svaté.
To, v jaké míře se věřící nyní vrátí k veřejně liturgické manifestaci svého zapojení do církve, bude tedy hodně záviset na tom, jakou příležitost budou mít tuto svoji účast realizovat, a to nejen ve formální obecnosti, ale i v personálně prožívané duchovní hloubce.
Evangelizační potenciál mše svaté
Můžeme však vzít v úvahu i další impulsy. Naše populace stárne, máme mezi sebou stále více vážně nemocných, mnozí senioři jsou již silně fyzicky hendikepovaní, je třeba pečovat o ty, kdo se již blíží smrti. Církev, pokud je to ovšem schopna stihnout, nabízí účast nemocničního kaplana, návštěvu kněze spojenou se svátostí smíření, sv. přijímáním, popř. s udělením svátosti pomazání nemocných. Bylo by však krásné, kdyby přímo u lůžka nemocného byla běžně sloužena mše svatá za intimní účasti blízkých a přátel nemocného, což by patrně mohlo mít i velký evangelizační potenciál. Evidentně bychom takto mohli v mnoha souvislostech pokračovat dále a třeba odkrývat i dosud netušené možnosti.
Síť příležitostí k realizování mší svatých intimním způsobem prvotního křesťanského svátostného „lámání chleba“ v menších specificky zaměřených společenstvích by nebyla konkurencí farnostně-univerzálnímu slavení ve farním, popř. filiálním kostele, ale mohla by velmi dobře být jejich doplněním. Přinesla by nové příležitosti k rozvíjení duchovního života a otevírala nové možnosti misijního působení. Zároveň by vůči centrálně konaným farním bohoslužbám představovala kvalitní pastorační zálohu pro horší časy, kdyby tyto bohoslužby byly zablokovány, což bychom ani dnes neměli přehlížet.
Je skutečností, že v době vynuceného absentování fyzické účasti na mši svaté se zejména v době Velikonoc v řadě živých křesťanských rodin přemýšlelo o tom, zda by bylo možno si doma nějak přiblížit autentické slavení Večeře Páně. Byla to pro ně silná duchovní potřeba, ale nenaplněná v důsledku kompetenčních církevních pravidel. Pro církevní autoritu by však toto mělo být výstražným signálem. V historii církve většina rozkolů, církevních štěpení nebo přímo herezí vznikla z původních, upřímných a legitimních potřeb věřícího lidu, když církevně instituční autorita před nimi tvrdošíjně zavírala oči. Dějinně k tomu docházelo zejména v dobách, kdy se měnila celková společenská paradigmata, a právě v takové době se nyní zřejmě nalézáme.
Jak naložit se zniterněním víry
Koronavirová krize nás bezesporu upozornila na mnoho možností, jak prohloubit osobní vztah s Bohem. Takto získanou zkušenost bychom neměli zapomenout nejen na personální úrovni, ale bude třeba, aby to trvale zohlednila a respektovala i církevní autorita. Doktrína víry zůstává plně ortodoxní, ale její interpretace do reálného života vyžaduje, mimojiné i dle tezí papeže Františka, milosrdně personální přístup, nikoli hluboce reliktní metody autoritativního vedení stáda. Otcovský, ale nikoli paternalistický postoj, otevřenost a pochopení pro nové potřeby a formy duchovního života.
Pandemie zřejmě představuje i výzvu, abychom hlouběji promysleli, čím je nám vlastně mše svatá, a promyšlené realizovali. Mnohé nasvědčuje tomu, že vnějškově zcela standardizovaný a masový způsob slavení nebude stačit legitimním přirozeným potřebám širokého spektra dnešních, a zejména budoucích věřících. Svoje místo si nepochybně zachová dosavadně běžný způsob slavení pro obecnou farnost.
Vedle toho by však měl mít místo i způsob intimního slavení v užších společenstvích doslova jedné mysli a shromážděných kolem jednoho fyzického stolu v duchu apoštolské tradice prvotní církve. Tento druhý způsob zároveň učiní celý systém slavení mše svaté mnohem robustnějším vůči všem možným omezením masově konaných bohoslužeb. Měl by se však stát především oficiální složkou působení církevní instituce a významným prostředkem odstranění její zkostnatělé klerikalizace.
Je zřejmé, že současná doba nám na základě našich získaných zkušeností, často přímo souvisejících i s koronavirovou pandemií, poskytuje řadu podnětů vedoucích ke zniternění a prohloubení naší víry a jejího prožívání, a to jak na individuální úrovni, tak na úrovni farních a dalších společenství. Cítíme, že tento proces má jakoby charakter vanutí prudkého větru, který přináší mnohá nová pozitiva, ale zároveň odnáší ze starého vše, co má již charakter neužitečného balastu, což mnozí prožívají i bolestně. Mnohé ztrácíme, ale ještě více bychom měli nalézat.
Redakčně upraveno
Autor je český rozhlasový novinář a komentátor, bývalý chartista, držitel novinářské ceny Ferdinanda Peroutky.
Autor: Jan Bednář
Zdroj: Universum