Tak nám začal nový rok! Každý nový začátek je příležitostí, i když jde o začátek tak fiktivní, jako je výměna kalendáře. Nový rok neznamená v životě vesmíru vůbec nic, v tu chvíli se neodehraje nic podstatného, ba ani nepodstatného, co by bylo vázané na tento časový okamžik a nutně muselo měnit naše životy.
Je to jen hra, naše lidská domluva, že tomuto momentu přisoudíme nějaký význam. To ale neznamená, že by přelom roku byl skutečně nevýznamný. Ta lidská dohoda, už sama ta skutečnost, že jsme se rozhodli této chvíli nějaký význam přisoudit, z ní dělá okamžik docela důležitý. Je dobře si uvědomit, že nejsme hříčkou v rukou osudu, který by rozhodoval za nás a proti kterému by nebylo možné se postavit. Dokonce ani Bůh za nás nerozhoduje tak, že by na naší vůli nezáleželo. Bůh, jak ho představuje bible, bere lidské rozhodování velmi vážně! Máme možnost a šanci skutečně měnit svět i sami sebe. Proto je i předěl roku opravdovou příležitostí a výzvou.
Novoroční rozhodování většinou směřuje do budoucnosti. Doposud jsem žil tak a tak, od teď to ale bude jiné. Zatím jsem dělal to a to, od této chvíle to už dělat nebudu. Nebo naopak, nedělal jsem, zanedbával jsem, teď se to ale změní. Krásná rozhodnutí.
Jak budou vypadat za měsíc, za půl roku, za rok? Z řady z nich nezůstane nic, často už ani vzpomínka. Čas je odvane, rozplynou se v záplavě nových událostí a zážitků. V případě některých se s tím tak počítalo už od začátku, šlo o předsevzetí, která ani jejich autor nebral vážně a byla mu jen prázdnou hrou. To ale jistě neplatí o všech. Jsou předsevzetí, která by jejich tvůrci dodržet chtěli a přinejmenším prvního ledna je myslí smrtelně vážně. Proč se to za pár dní změní?
Není možné vyjmenovat všechny důvody, které by mohly přicházet v úvahu, je jich příliš mnoho. Jeden ale zmínit chci. Mám za to, že není nijak vzácný. Přijatá předsevzetí jsou příliš náročná, příliš velká.
Proč si ale dáváme nadměrně náročné úkoly? Abychom před druhými nevypadali hloupě? Nebo abychom nepřipadali malicherní ani sami sobě? Neschopní, bezvýznamní, protože nedokážeme víc?
Myslím teď na jeden starý biblický příběh. Když počátkem šestého století před Kristem rozbořil babylonský král Nebúkadnesar druhý Jeruzalém, zničil i Šalomounův chrám, na který jeho pamětníci vzpomínali jako na mimořádnou stavbu. Když pak Novobabylonská říše padla a vlády se zmocnili Peršané, dovolili židovským zajatcům nejen vrátit se do vlasti, ale i svůj chrám obnovit. Perská politika respektovala náboženské tradice podrobených národů, byl to zajímavý prvek stabilizující vládní moc získáváním loajality cizích kultur.
Když ale judští navrátilci začali se stavbou nového chrámu na místě bývalého chrámu Šalomounova, když začali s velkou pompou klást nové základy, mnozí z kněží a levitů i představitelů rodů, starci, kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče, jak se píše v knize Ezdrášově. Většina lidu jásala, ti ale, kteří pamatovali stavbu Šalomounovu, plakali. Uvědomovali si rozdíl mezi velkolepou stavbou minulosti a skromným rozsahem stavby nové. Prorok Ageus to tehdy okomentoval: Kdo zůstal mezi vámi z těch, kteří viděli tento dům v jeho prvotní slávě? A jaký jej vidíte nyní? Není ve vašich očích jen pouhé nic?
A tehdy poslal Bůh proroka Zacharjáše vyřídit svůj vzkaz: Kdo pohrdal dnem malých začátků, radostně bude hledět na olovnici v ruce Zerubábelově; tedy v ruce tehdejšího místodržitele a garanta stavby. Není rozumné podceňovat malé začátky, naopak! Je moudřejší dělat menší postupné kroky, než se snažit všechno vyřešit najednou a hned. Snad všechny revoluce světa vedly ke zlým koncům, zatímco evoluce, tedy pomalý, ale vytrvalý kvalitativní růst, dokáže divy.
Za Rádio 7: Petr Raus