Nedávno proběhlé prezidentské volby by mimo jiné mohly sloužit jako studie na téma role vedoucích. Naše země na rozdíl třeba od Francie nebo USA nemá prezidentský systém, přesto je ale role prezidenta značná. Má nejen moc, ale i velký vliv. Ukážu to na následujícím příkladu.
Směřování naší země neovlivní, co řekne prezident v novoročním projevu. Ať řekne cokoli, nadále budeme v EU a v NATO, stejně tak se v závislosti na novoročním projevu nezmění cena benzínu nebo rohlíků. Jenže život není jen o politice nebo o tom, kolik co stojí. Náš život je určován i kulturou vztahů, hodnotami, náladou ve společnosti… Na to vše mají lídři velký vliv.
Když lídr ve veřejném projevu pozuráží, nebo dokonce sprostě nadává svým oponentům, když rezignuje na vyšší ideály, pak cosi důležitého vysílá do společnosti. Jeho poselství zní: „Pokleslé hodnoty, které předávám, jsou vlastně normální.“ Toto poselství neprosazuje z pozice moci, ale vlivu. To se pak promítá i do každodenní reality těch, kdo ho slyší.
Pro část národa by byl Zemanův prezidentský favorit Andrej Babiš pokračováním toho, co reprezentoval a konal Miloš Zeman. Proto byl pro tolik lidí nevolitelný. Zároveň je ale v naší zemi více než dva a půl miliónu lidí, kteří ho z různých důvodů volili. Bylo by zjednodušující tyto lidi urážet, ponižovat, dívat se na ně jako na nějakou spodinu, a naopak dělat z těch, kdo volili Petra Pavla morální nebo jinou elitu.
Je na politolozích, aby vyhodnocovali povolební statistiky. Jisté ale je, že ať jsme volili kohokoli, musíme nadále žít v jednom národě, který je rozdělen a který bude nadále rozeštváván. Zahrabat vykopané příkopy je velká výzva jak pro nastupujícího prezidenta, tak i stávající politickou reprezentaci. Jenže skončit jen u tohoto konstatování by bylo zjednodušující, protože se omezuje na konstatování „ať to za nás zařídí ti nahoře“.
Každý z nás má nějaký vliv, může ovlivnit lidi okolo sebe a více či méně sám zakopávat vyhloubené příkopy. Zároveň by to mohla být církev a naše sbory, které ukazují jinou dimenzi vztahů, jež nejsou založeny na politických preferencích. Problém je, že rozdělení společnosti zasáhlo některé sbory do takové míry, že pro jeden tábor je nepochopitelné, že někdo může volit toho či onoho kandidáta a stále být křesťanem.
Moje odpověď je jednoduchá. Může. Sice mu nerozumím, nesouhlasím s ním, ale může. V Janovi 3,16 prostě nestojí „tak Bůh miloval svět, aby každý, kdo volí (dosaďte si svého kandidáta) nezahynul, ale měl život věčný“. Ano, zní to absurdně, ale někdy mi postoje některých křesťanů připadaly, že se k této interpretaci blíží.
Jako věřící nemáme být apolitičtí, máme zodpovědnost za „péči o obec“, což je původní smysl politiky. Zároveň hlavním cílem církve není nastolení politického směřování země, ale šíření Božího království. Zdravá církev je pak taková, kde vedle sebe mohou sedět voliči různých stran, kteří společně následují jednoho Krista. Nejen politika před nás klade mnoho velmi výbušných témat. Někdy je proto umění se dohodnout, že se nedohodneme. Zároveň že to, na čem se nedohodneme, nebudeme mezi sebou probírat.
Chtěl bych ukázat ještě na jeden rozměr. Když jsme se dotkli prezidentských voleb, pak voliči Babiše a dříve Zemana se rekrutují z určitých sociologických skupin. Babiš jim v každých volbách slíbil, „že se o ně postará“. Zeman pak to, že je zde pro ně. Ponechme stranou, jaké byla realita, a všimněme si, že mezi námi existuje nemálo lidí, kteří se cítí opomíjení, zapomenutí a většinovou společností nepřijatí. Když jim někdo slíbí, „že se o ně postará“, přidá jim pár stovek k platu, získá si je.
Pro lidi mého okruhu těch pár stovek zas až tak moc neznamená, pro některé ale ano. Chci tím říci, že nejen tyto volby by měly církvi ukázat, pro koho zde je a zda je schopna oslovit skutečně všechny vrstvy obyvatelstva. Nebo alespoň zda je ochotna všem vrstvám obyvatelstva otevřít svoje modlitebny. Nejsilnějším magnetem totiž není politická preference, ale láska. Nemilujeme jen pro něco, ale někdy i navzdory. V naší rozdělené společnosti to může znamenat i navzdory tomu, koho volíš.