Jedním z pomyslných fíkových listů je, že se začneme skrývat za tvrzení, že to či ono jsme sice udělali, ale nemohli jsme jinak, protože jsme konali v něčím jménu. Jinými slovy někdo jiný je za naše chování zodpovědný. V následujícím článku si proto představíme osm různých způsobů, jak se před Pánem Bohem promlouvajícím skrze svědomí skrýváme dnes.
Jedna z prvních emocí popsaných v Bibli je stud. Poté, co Adam a Eva zhřeší, začnou se stydět a vyrobí si provizorní šaty. Podobný příběh se od té doby opakuje v různých obměnách až do dnešní doby. Poté, co zhřešíme, obyčejně se ozve svědomí, zastydíme se a zároveň se snažíme svůj stud nějak zakrýt. Děláme to poněkud sofistikovaněji než skrze fíkové listy, ale děláme to. Jinou věcí však je, že se někdy ani stydět nezačneme…
Ve jménu…
Příkladem je konflikt na Ukrajině. Každý den jsme svědky genocidy ukrajinského národa, a proto bychom čekali, že Putin svoji agresi zastaví. Jenže nezastaví, protože to, co se na Ukrajině děje, je konáno „ve jménu“ ochrany Donbasu, vyčištění Ukrajiny od nacistů, ochrany tradičních křesťanských hodnot před prohnilým Západem, ve jménu ruského lidu atd. Podobné hloupé argumenty používají všichni diktátoři i demagogové.
Je třeba dodat, že to funguje. Z lidí tyto a podobné argumenty totiž snímají pocity viny, odlehčují jejich svědomí a tím nahrazují fíkové listy, kterými svoji vinu zakrývali naši prarodiče. Za normálních okolností by člověk nezabíjel, nedrancoval, neznásilňoval, ale když to dělá ve jménu něčeho většího, pak se z něj stává všehoschopná bestie.
Možná namítneme, že výše popisované je zajímavé, ale nás se to netýká, protože se žádných velkých excesů nedopouštíme. Zřejmě ne, ale přesto se tento problém dotýká i nás, byť trochu jinak. Uvedu osm způsobů, jak potlačit svědomí, aby nás neznepokojovalo. Každý z uvedených způsobů je velmi dobře použitelný jak ve světě, tak v církvi a každý je, žel, více či méně používán.
Opakování hříchu
Když se novináři ptali komunistických bachařů, zda něco cítili, když bili vězně, odpovídali, že k prvním fackám se museli nutit, pak jim to přestalo vadit. Jenže se nemusí jednat jen o tak křiklavé věci, jako je fyzické násilí. Vadí první zalhání, první pomluva, první hrubé slovo. Podruhé zjišťujeme, že to jde snáze a pak snáze... Člověk si zvykne skutečně na všechno, včetně hříchu.
Pokud něco dlouhodobě opakujeme, stane se to naší součástí a už si to ani neuvědomíme. Postupně si vypěstujeme jistou imunitu, a co je druhým okolo nás jasné, to už my sami o sobě nejsme schopni vnímat. Byl jsem v jedné rodině svědkem neustálého sarkasmu manžela vůči manželce. Bylo to velmi nepříjemné, manželku to bolelo, ale dotyčný svoje hloupé vtípky už dávno přestal vnímat. Na začátku se manželka bránila, pak to vzdala…
Hledání ospravedlnění u druhých
Někteří lidé se s hříchem a výčitkami svědomí vyrovnávají tak, že hledají někoho, kdo by jim jejich chování ospravedlnil. Nesprávně se tomu říká: kdo by je pochopil. A až takového člověka najdou, získají pocit, že vlastně nic špatného neudělali. Určitě je třeba druhým porozumět, ale to není stejné jako souhlasit se špatnými věcmi, které činí. Někdy se stává, že ve skutečnosti nehledáme moudrou radu, nový směr, ale jen nějakého kývače. Pokud jsme dostatečně vytrvalí, vždy si nakonec někoho najdeme. Výsledkem pak není nalezení pravdy, ale pouze potvrzení toho, co chceme slyšet a uchlácholení svého svědomí.
Racionalizace
Možná jste slyšeli, že vysvětlit se dá všechno. Jak jsem uvedl na začátku, nakonec i ukrajinská genocida se dá vysvětlit. Sice jen těm, kteří jsou na určité argumenty ochotni přistoupit a některé naopak vytěsnit. Zároveň ale vysvětlíte všechno, třeba i to, že Země je placatá. Dá se vysvětlit i to, že nemohu být věrný své manželce, protože si sexuálně nesedneme, nemohu platit daně, protože nutně potřebuji peníze, nemohu mluvit pravdu, protože by mi to komplikovalo byznys, nemohu chodit do sboru, protože si o víkendu potřebuji odpočinout... Na všechno existuje nějaké „protože“, a pokud si je chci najít, tak si je i najdu a své svědomí zkrátka uspím.
Návykové látky
Zde si možná říkáte, že tento bod sem nepatří. Nicméně možná si nepícháme pervitin či heroin, ale mezi návykové látky patří i alkohol, který je v naších kruzích tolerován. Je to v pořádku, pokud ho užíváme moudře, alkohol nevymyslel ďábel. Zároveň je třeba si uvědomit, že to, co bych normálně neřekl, pod vlivem řeknu. Slyšel jsem svědectví z jakési sborové dovolené, kde se část sestersko-bratrského osazenstva dostala pod vlivem alkoholu do patřičné nálady a kdosi ostatním vyzradil velmi osobní informace o nepřítomném člověku. Normálně by to neřekl, ale pod vlivem se rozvazuje jazyk. Byla z toho obrovská bolest, která se táhne několik měsíců. Pozor na alkohol, uspává svědomí.
Nenazývání věcí pravým jménem
Hřích je hřích, selhání je selhání a aby mi mohlo být odpuštěno a aby došlo k nápravě, je třeba věci pojmenovat. Jenže někdy jsme svědky zajímavých posunů. Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je jen schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství. Stejně tak různé závislosti jsou potřebou se uvolnit od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu atd. Ano, pravda bolí, ale má schopnost probudit naše svědomí a následně se pokusit věci začít měnit. Pokud žijeme v jakémsi přeludu, svědomí je sice uchlácholené, ale nemůžeme očekávat změnu. Jistěže je třeba pravdu sdělovat citlivě a v lásce, ale to nic nemění na potřebě pravdu sdělit a především si ji připustit.
Odklon od Pána Boha
Poté, co jsme uvěřili a přijali Ducha svatého, stali jsme se k některým oblastem života ještě citlivější. Nemáme jako křesťané žít v jakémsi konstantním vyšinutí, ale jednoduše tak, aby se náš život líbil Pánu Bohu. Zároveň nechceme dělat to, co se mu nelíbí. Proto se modlíme za Boží vedení a citlivost na jeho hlas. Zároveň si přiznejme, že hřešit nám nedělá až takový problém.
Někdy totiž prožíváme něco podobného, co prožíval Hurvínek, když si stěžoval Spejblovi, že se mu něco nedařilo. Spejbl mu radí: „Hurvajs, musíš si umět poručit.“ Hurvínek mu na to odpovídá: „Což o to, taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“ Jako by Hurvínek četl sedmou kapitolu Římanům, kde Pavel napsal: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ Jak Hurvínek, tak Pavel říkají, že si sice poručí, protože vědí, co je správné, ale vykonat to někdy nedokážou.
Jinými slovy problém není v neznalosti, ale ve vůli nebo ve skutečné touze něco změnit, žít podle toho, co se líbí Pánu Bohu. Řešením pak je buď nevzdat svůj zápas za posvěcení, nebo naopak svůj boj vzdát a zaujmout postoj „Bože, dej mi pokoj, přestaň mě řešit“. Pokud k tomu dojde, citlivost na Boží vedení se postupně ztrácí a Duchem oživené svědomí planí.
Předuchovnělost
Nezapomenu na rozhovor, ve kterém se řešila nevěra. Po dlouhém rozhovoru mě uzemnil argument, že ten, kdo se dopouštěl nevěry, musí počkat na Boží hlas a až poté, co mu Bůh sdělí, co má dělat, udělá to. Krásně duchovní, že? Co je krásnějšího než čekat na Boží hlas? Problém byl v tom, že v tomto a mnoha dalších případech je tzv. čekání na Boží hlas výsměchem Pánu Bohu. Bůh totiž leccos již řekl – a asi není třeba psát kde. Dalším „superduchovním“ žargonem je „počkejme, až co řekne Duch svatý“. Na jednu stranu nelze nesouhlasit, na stranu druhou čekání na hlas Ducha svatého nemá nahradit elementární moudrost ani naši zodpovědnost za to které rozhodnutí.
Účel světí prostředky
Existují oblasti či rozhodnutí, která bychom za normálních okolností neudělali nebo je alespoň udělat nechtěli. Normálně nechceme pomlouvat, ale někdy máme pocit, že pomluvou můžeme pomoci, aby se například v našem sboru vyřešily některé problémy a aby se na někoho provalila jeho selhání. Víme, že kazatelnu nesmíme zneužít k vyřizování účtů a že nedělní kázání konáme proto, abychom zvěstovali Krista, ale kdy jindy veřejně pojmenovat něčí hřích? Vím, že bych neměl pro svoje dítě využívat protekce, ale Pán Bůh ho tak moc neobdaroval a skrze normální způsoby se na školu prostě nedostane.
Asi víte, kam mířím. Na jednu stranu vím, na stranu druhou mám před sebou nějaký „vyšší princip“, bohulibý cíl, a abych ho dosáhl, volím nepovolené prostředky. Svědomí sice štípne, Pánu Bohu se to nelíbí, ale účel je účel, a když je dobrý…
Co s tím?
Jedna ze základních pouček homiletiky (nauky o kázání) je, že kulisy se změnily, ale člověk a Pán Bůh nikoli. Proto můžeme Písmo vykládat i dnes. Začal jsem tento článek příběhem prvních lidí a jejich snahou se skrýt poté, co zhřešili. Pokusil jsem se ukázat osm druhů současných fíkových listů nebo chcete-li způsobů, jak se před Pánem Bohem promlouvajícím skrze svědomí skrýváme dnes.
Není to hezký výčet, zároveň je nadějí, že to, co jsme schopni a ochotni pojmenovat, můžeme následně změnit. Co nepojmenujeme, jako by neexistovalo. Jenže ani pojmenování problému není zárukou změny. Je jen prvním krokem. Jak udělat ten druhý? Jak obživit svoje svědomí? Citlivost na Boží hlas?
Jedním z nebezpečí křesťanského prostředí je navozování chronického pocitu viny. V takovémto prostředí už jen to, že necítím vinu, je vina. Takovýto postoj má blízko k úzkosti, perfekcionismu, snaze úzkostlivě dbát na to, jak se jevím před ostatními, kteří by mě mohli prokouknout. Tento postoj připomíná bohatého mládence nebo staršího bratra. Oba o sobě tvrdili, že jsou téměř dokonalí.
Připomínali muže v následujícím příběhu, který přišel do ordinace a řekl: „Pane doktore, neustále mě bolí hlava, předepíšete mi něco proti tomu?“ „Ano,“ řekl lékař, „ale nejdříve vám položím několik otázek. Povězte mi, pijete hodně alkoholu?“ „Alkohol?“ odvětil muž pohoršeně, „S takovým hnusem nemám nic společného.“ „A co kouření?“ „Kouření nesnáším, tabáku jsem se v životě ani nedotkl.“ „Promiňte, že se vás ptám, ale – znáte to, jak to s námi chlapy někdy je – užíváte si někdy v noci?“ „Samozřejmě že ne. Za koho mě máte? Chodím spát nejpozději v deset.“ „Povězte mi,“ řekl lékař, „ta bolest hlavy, která vás trápí – je to taková ostrá, vystřelující bolest?“ „Přesně tak,“ odpověděl muž. „Je to tak, jak říkáte: ostrá, vystřelující bolest.“ „Drahý pane, pak je to jednoduché. Máte svatozář moc natěsno. Stačí si ji trochu povolit.“
Tento příběh nemá relativizovat hřích ani zlehčovat něčí úsilí o svatost. Jen ukazuje na to, že s našimi ideály to není vždy tak, jak bychom si přáli. Možná je to i proto, že kdyby se nám je podařilo všechny naplnit, nebylo by s námi k vydržení. Řešením pak je to, co popisuje Pavel ve svém výkřiku: „Bídný já člověk, kdo mě vysvobodí!“ (Římanům 7). Podobná slova nevolí člověk, který má vše pod kontrolou.
Možná jste se někdy potkali s Anonymními alkoholiky – organizací, která léčí lidi závislé na alkoholu. Jejich první teze zní: „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné.“ Zajímavé je, že to říkají i ti, kdo už velmi dlouho nepijí… Vědí totiž, že potenciál pít v nich bude až do smrti. Stejné je to s hříchem. Pokud si nepřiznáme, že jsme „anonymní hříšníci“, budeme stále dokola používat fíkové listy. A to, že jsem je popsal, nám nijak nepomůže.
Zmínil jsem chronický pocit viny, který není správný. Jenže existuje i ten legitimní, který probouzí naše svědomí. Pavel ve druhém listu do Korintu nepíše přímo o svědomí a vině, ale o zármutku: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“
Pokud nechceme, aby nám svědomí neobrostlo hroší kůží, pak řešením je pokání. Protože o pokání bylo napsáno a vyřčeno mnoho, uzavřu jednou mně blízkou modlitbou. „Když začnu být upřímný, přiznávám, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, i když ztrácím naději. Miluji, i když nenávidím. Cítím se špatně za to, že se cítím dobře. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, přestože předstírám. Aristoteles říká, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“ Možná vaší slabostí není pivo, ale něco jiného. Žít z milosti znamená si to přiznat a dát to na Boží světlo.
Zdroj: Časopis Brána