Každé druhé úterý večer se setkáváme s několika ženami. Uvaříme si čaj, každá přinese něco dobrého a jsme spolu. Cílem našich setkání je být si oporou, podporou, povzbuzením a klidně i korekcí. Tentokrát nám naše setkání vychází na úterý čtrnáctého února, což je mrzuté. Co když nás naši mužové budou chtít překvapit nějakým pozváním na oslavu svatého Valentýna?
Tato situace je velmi nemilá. Protože jsme ženy moudré a v životě již zkušené, víme, že muži obecně neradi slaví něco na povel. Jaksi jim to nejde. Mají raději spontánnost. „Houby spontánnost,“ namítla jedna z nás, „jsou to lakomci.“ Načež se rozvinula debata, zda spočítáme-li spontánní pozvání na večeři a spontánně darované kytice nebo bonboniéry a porovnáme s večeřemi, kyticemi a bonboniérami darovanými „povinně“ na Valentýna, MDŽ, Svátek matek nebo narozeniny, jestli v tom bude nějaký rozdíl. Byl.
Myslím, že se žádná z nás nepodivila, když z předložených dat vyšlo, že spontánní činy jsou daleko vzácnější a vyskytují se řidčeji. „Taky je ovšem možné, že si to tak nepamatujeme,“ zauvažovala milostivěji mužům nakloněná kamarádka. S tím jsme byly ochotné souhlasit. „Zato když nic nedostaneš na Valentýna, pamatuješ si to,“ doplnila ji další z žen. I s tímto vyjádřením jsme souhlasily. Všechny jsme měly zkušenosti z obou druhů situace. Pokyvovaly jsme hlavami a nevěděly, jak se rozhodnout. Takový hezký svátek a dělá nám tolik starostí.
Jak se rozhodnout o přesunu našeho setkání na jiný termín, když nevíme, co nás doma čeká? Sice v případech některých z nás ještě nikdy k žádnému překvapení v tomto termínu nedošlo, ale co kdyby to bylo letos v únoru poprvé v životě? To byl snad přímo hřích tohle propást. Na druhou stranu představa, že my ženy sedíme celý úterní večer samy doma, protože jsme si odřekly pravidelné oblíbené setkání v očekávání nějaké manželovy akce a ono nic, to by mohlo být dost hrozné.
Na jednotném postupu jsme se nedohodly. Některé se vydaly cestou jemné špionáže, aby zjistily plány svých manželů. Některé předem avizovaly, že nepřijdou. Ne, neměly zjištěno nic o manželových plánech na ten slavnostní večer, měly připravené své vlastní plány a celou situaci držely pevně ve svých krásných něžných rukou.
Nakonec jsme se shodly, že se v úterý jako obvykle sejdou ty z nás, které s jistotou vědí, že je doma nic nečeká. Budeme si povídat o lásce, o manželství, porovnáme různé verze příběhu o Valentýnovi a nejspíš se dostane také na příběhy o mužích obecně. Vždyť je to tak hezký svátek!
Paní Pinknerová, jste tak vlídná paní, mohly by se Vám líbit skladby Bohuslava Martinů, jako hudebnice neznám vlídnější výraz v hudbě. To mi jen tak napadlo při čtení Vašeho příspěvku, děkuji, Klečatská