Občanské hnutí Čeští Elfové stojí již čtvrtým rokem v přední linii boje s online dezinformacemi. „Je třeba věřit v lidství a všímat si, že část společnosti si nebezpečí dezinformací uvědomuje a náležitě na něj reaguje. V řídících orgánech dnes převládá názor, že je třeba proti dezinformacím bojovat,“ uvádí přední členka Českých elfů a odbornice na dezinfoscénu, která si přála zůstat v anonymitě.
Jste odbornicí na témata jako je kritické myšlení, techniky šíření nepravd a dezinformací v informačním prostoru. Proč jsou Vám blízká právě tato témata?
Vždy jsem směřovala k tomu, aby byli lidé svobodní a měli zaručená lidská práva. Po studiích jsem se v rámci našeho regionu začala věnovat tématům spjatým s migrační krizí, Islámu a islamismu, protože tomu lidé nerozuměli, což je vedlo k extremistickým názorům. Velkým spouštěčem pro mě bylo postupné posilování algoritmů sociálních sítí, události spojené s Vrběticemi a v neposlední řadě kniha Alexandry Alvarové Průmysl lži. I informace může být totiž velmi účinnou zbraní. Pro spoustu z nás, co jsme se profesně věnovali bezpečnosti, byl tlak Ruska dlouhodobě velký problém, ale díky Alvarové jsme najednou byli schopni své vjemy verbalizovat. To pro mě bylo hlavním impulzem k tomu také se o vysvětlování pokoušet.
Čeští elfové jsou internetová anonymní skupina, která si klade za cíl bojovat s dezinformacemi, jaké k tomu volíte strategie?
Jsme anonymní skupina z jednoho prostého důvodu, a to kvůli bezpečnosti. Ta je řízena principy operations security, kdy lidé uvnitř navzájem neznají svou identitu, píší si pouze v rámci šifrování. Pokud někdo odkryje identitu části své skupinky, zbytek skupiny je chráněný. V českém prostoru je to možná jediná skupina, která má tak velký sběr dat. Pokud sbíráme kvalitní data a jsme schopni je porovnávat, tak jsme schopni predikovat a sledovat vývoj. To je velmi unikátní, protože organizace Českých elfů sbírá data již od roku 2018.
To, co Čeští elfové ovšem nedělají, je cenzura internetu. Nemají žádnou nadpřirozenou moc jako v Pánu Prstenů (smích). Jediná věnovaná energie jsou prosezené noci u počítače, sledování internetu a jeho reportování. Ručně analyzujeme, štítkujeme a třídíme, tedy většina naší práce je opravdu jen nudná. Součástí našeho týmu jsou ale také investigativci, kteří sledují napojení ruských agentů a ruského kulturního střediska na českou dezinformační scénu. Částečně se tak naše činnost podobá práci mezinárodní organizace Bellingcat, jejichž sociální sítě doporučuji sledovat. Momentálně dělají skvělou investigativu války na Ukrajině.
Upozorňujete, že jsme v oblasti hybridní války zaspali, v jakém ohledu?
Je třeba si uvědomit, že naše administrativa se stále nachází ve 20. století. Hybridní válka je však záležitostí 21. století, protože využívá nejmodernější technologie a poznatky ze všech oborů. Proto vždy, když se musíme vůči něčemu bránit, jsme pomalejší. Než vlády vyvinou zbraně na obranu, nějaký čas to trvá, a z této výhody útočník těží. Potřebujeme vytvořit agilní kulaté stoly napříč obory, abychom byli schopni reagovat rychleji. Je potřeba zapojit technologické firmy, univerzity a občanskou společnost, což vyžaduje obrovské nasazení a strategii. Ta strategie zatím chybí.
Současnou válkou na Ukrajině si mnozí lidé uvědomili, že Rusko je reálným nepřítelem západních hodnot, Vy se ale tématu dezinformací a proruské propagandy věnujete léta. Jsme tedy podle Vás ve válce již delší dobu?
K vedení války není potřeba jediný výstřel. Válka se momentálně děje v lidském mozku, současné válečnictví totiž využívá behaviorální psychologii a poznatky moderní psychologie k postupnému „hackování“ mozku. Ten ještě pořád představuje nejdokonalejší počítač na světě, ale to neznamená, že se nedá „hacknout“. Jedním z důvodů je evoluční vývoj a s ním spojené pudové myšlení a strach, které představují nejsnadnější cestu do našich hlav.
Pokud se mi totiž podaří někoho pudově vylekat, vypnu mu tím jeho kritické myšlení. Pak mu můžu snadno namluvit něco, co není pravda, a následně toho zneužít. Homo sapiens rádo drbe a šíří pomluvy, což je přirozená lidská vlastnost a nemusíme se za ni stydět. Pokud šíříme nějaký drb o sousedce, protože je to peprné, a trošku si to okořeníme, jedná se o misinformaci, tedy o kombinaci pravdy a nepravdy. Úmyslem v tomto případě není druhého člověka viditelně poškodit.
Naproti tomu dezinformace je cílená kampaň, jejímž cílem je rozdělit společnost. V hybridní válce vedené Ruskem rozhodně není cílem přesvědčit část společnosti, aby podporovala Rusko. To je právě ten největší paradox. Když se dva hádají, třetí se směje. Je jedno, jestli se hádají o vakcínách, o rouškách nebo o potratech. Cílem je rozeštvat společnost a učinit ji tak zranitelnější. Můžete ji pak snáze extremizovat, rozdělit, snížit její demokratické hodnoty. V našem českém kontextu je to o něco složitější, protože algoritmy není tak snadné učit na češtinu. Tím jsme částečně chráněni, ale jak ukázal covid, ani to nestačí.
Jak dlouho jsme jako Češi vystavováni systematickým dezinformacím?
Velmi dlouho. Říká se, že první záchvěv informační války představovala kauza ohledně radaru v Brdech (v roce 2008) a také první válka v Gruzii. Tehdy byly použity trochu jiné techniky, konkrétně rozmělnění informačního prostoru totálním zahlcením koťátky a štěňátky, množstvím nedůležitých informací. Podruhé se jednalo o techniku “elite capture”, kdy si manipulátoři vyhlédli politické elity a buď je uplatili, nebo jinak namotivovali, aby po nich opakovaly potřebné narativy. Klasickým tvrzením bylo, že zde Američané prosazují mocenský vliv, případně že vše řídí miliardář Soros.
Těmito tvrzeními pak v důsledku docházelo k rozmělnění důvěry ve státní instituce. Cílem dezinformátorů totiž je oslabit stát a jeho instituce a způsobit nedůvěru mezi občany. Nabízejí proto alternativní pravdu a útočí na důvěryhodnost veřejnoprávních médií, Senátu, Poslanecké sněmovny a demokratických politických stran. Následují útoky na instituce, které brání světový řád, jako je NATO a Evropská Unie, a nakonec na vědce.
Jak snadno se lze stát obětí dezinformací?
Velké množství lidí je obětí ruské propagandy a ani o tom neví. Já je dělím do pěti skupin a z podobného rozdělení vychází ve svém výzkumu i STEM. Jedná se o kategorie “osamělý senior”, “ezo-eko matka”, “nezkušená mládež”, “člověk všechno vím, všechno znám” a “antisystémový bijec”. Pokud poslední jmenovaní propadnou dezinformacím, je s nimi velmi těžké dále pracovat, protože jsou defacto obětí dezinformační války. Je pak nadlidský úkol z nacisty udělat demokrata.
Tito lidé potřebují nalézt vnitřní motivaci, těžko pomůže, když jim někdo jako já přijde přednášet o dezinformacích. Ve skupině “všechno vím, všechno znám” se nachází lidé s tzv. fixním myšlením, kdy přiznat chybu se pro ně rovná slabost. Motivovat tyto lidi k procesu učení se z vlastních chyb je strašně těžké. Stojí to vynaložení obrovské energie, ale nejúčinnější cestou je ukazovat jim na vlastním příkladu, že chybovat je lidské. Možností jsou také otázky typu “jak jsi k tomu přišel?” nebo “ kdo ti to řekl?”. Měli bychom však danému člověku dát prostor si na odpovědi přijít sám, ne ho „uargumentovat“ k smrti. Tím jej pouze odradíme.
Drtivá většina lidí, i těch velmi inteligentních, je svým způsobem postižena podprahovými manipulacemi. Příkladem může být rada „nevěřte mainstreamovým médiím, neříkají vám pravdu“, která se nachází v podstatě v každé „spirituální skupině“ na Facebooku. Když si něco podobného přečtete šedesátkrát během půl roku, tak pravděpodobně dojdete k tomu, co mi pak mi lidé říkají: “víte, já vlastně nevím, čemu mám věřit”.
Antropoložka Marie Heřmanová při studiu šíření konspiračních teorií v prostoru sociálních médií definovala "konspiritualitu" jakožto spojení spirituality a konspiračních teorií. Jsou věřící lidé náchylnější ke konspiracím?
Na téma konspirituality existuje výzkum realizovaný v rámci covidu v USA, jehož hlavní otázka zněla, proč spirituální skupiny více inklinují k dezinformacím. Stojí za tím několik faktorů. Lidé, kteří vyhledávají „ezo“ nebo eko-spirituální skupiny (u nás je nejznámější organizací Alatra), sami sebe považují za lepší než ostatní, protože jsou přesvědčeni, že jedině oni mají ty „zaručené správné informace“. Druhým faktorem je, že když připustí existenci duchovního světa, je pro ně snazší připustit i existenci více objektivních pravd současně.
Navíc podprahové informace člověk získává v homeopatické dávce, nikdo mu natvrdo neřekne, že Země je placatá. V tom vidím obrovské nebezpečí těchto skupin. Každý z nás má na vrcholu Maslowovy pyramidy potřeb spirituální ukotvení, navíc střední generace je na svém ekonomickém vrcholu spirituálně vyprahlá a vyčerpaná, protože jenom dře a stará se o děti. Toho si je hybridní armáda vědoma, a proto sleduje algoritmy sociálních sítí a následně toho zneužívá. Bohužel náš právní systém je proti tomu bezzubý.
Kdy se víra v konspirace může vymknout kontrole?
Prohlášení vrcholných politiků jsou důkazem, že se to vymklo kontrole. Vrcholem bylo, když musel americký prezident Biden vystoupit a říct lidem, ať nepijí savo, což jim radil Trump. Nebo když musela Zuzana Čaputová vystoupit a říct lidem, ať nevěří hloupostem, protože mnozí z nich kvůli konspiracím začali umírat. Covid dezinformátorům ukázal, že se na sociálních sítích nachází potřebné cílové skupiny, tak si je otestovali a důsledkem je v podstatě dnešní válka na Ukrajině. Putin byl totiž přesvědčený o tom, že společnost je dostatečně oslabena a rozdělena. Ukázalo se ale, že Ukrajinci jsou heroický národ a že Evropa se dokáže spojit.
Je stále třeba věřit v lidství a vnímat také pozitivní trend, že část společnosti si nebezpečí dezinformací uvědomuje a náležitě na něj reaguje. Donedávna jsme byli se svým varováním menšinoví, měli nás za aktivisty. Aktuálně převládá většinový názor v rámci akademické sféry a řídících orgánů, že dezinformace jsou velmi nebezpečné a je třeba proti nim bojovat.
Jakými prostředky se lze bránit strachu, který dezinformace vytvářejí, i proti dezinformacím samotným?
Musím si do svého mozku nastavit „policistu“, neboli “očkování proti dezinformacím”. Prakticky to vypadá tak, že když vidím manipulativní novinový titulek, který má na první pohled za cíl vyvolávat strach (např. „Dohnalo mě to k slzám”, “…to nejodpornější, co jsem kdy viděl…”), automaticky se mi rozsvítí varovný maják. Tyto titulky vidíme v Parlamentních listech či Aeronetu. Signál v mozku by mě měl varovat a pokládat mi otázky typu: kdo je autor, kde to publikuje, jakou emoci ve mně chce vyvolat a proč. Pokud je tou emocí základní pudový strach, tak je cílem sdělení vypnout čtenářovo kritické myšlení.
V rozhovorech s přáteli vždy říkám, že když vaše maminka věří dezinformacím, může to znamenat, že zkrátka jen prožila pěkný život a nerozumí tomu, že jí chce někdo lhát. Není špatný člověk, pouze důvěřuje lidem, kteří ji však ve skutečnosti chtějí vystrašit. Hlavně jí za to prosím neodsuzujte. Zkuste jí tu situaci vysvětlit. To nejhorší, co s takovými lidmi můžeme udělat, je se nad ně povýšit a vyčlenit je z naší komunity. O to více se budou extremizovat a budou inklinovat k lidem, co je v těchto myšlenkách podporují.
Velkým rizikem je generační střet a necitlivá komunikace. Naopak je nutný vzájemný respekt, naslouchání obavám a vytváření prostoru pro kritické myšlení. Vzpomínám si, že když jsem se se seniory bavila o informaci, že Piráti jim chtějí do domu nastěhovat migranty, položila jsem jim otázku, zda je podle nich reálné, aby k tomu v rámci českých zákonů opravdu došlo. Velice rychle si byli schopni sami odpovědět, že to je nesmysl.
Foto: Adobestock
