Vzdor svému námětu přináší text nepopsatelný klid. Provádí nás chmury obtěžkanými pokoji Hospice sv. Alžběty a uvádí nás do skutečnosti bolesti a umírání. Pod názvem Ať před zraky mám život (2021, Doron) vyšla kniha Violy Svobodové, která si klade za cíl ukázat, že s životem je možné se rozloučit v plné důstojnosti.
Kniha Ať před zraky mám život přináší výpověď od lůžek nevyléčitelně nemocných a umírajících. Viola Svobodová coby někdejší brněnská primátorka píše o etapě svého života, kdy už vlastně patřila mezi důchodkyně. Souhrou okolností - či vyšším řízením - se dostala k renovaci alžbětinského hospice, kde se nato stala vedoucí lékařkou. S podivem zjistila, že mnohému se ještě musí učit.
Kniha nabízí dvojí rovinu: v širším ohledu vypovídá o fungování a smyslu hospicové péče a paliativní medicíny, v tom konkrétnějším svědčí o nesamozřejmých příbězích umírajících. Podtitul knihy, totiž Svědectví z hospice, můžeme chápat jako mnohé radostné zvěsti o možnosti pokojného ukončení života, a to i v těžké nemoci.
Viola ovšem není jediná, která je přítomna drobným i velkým zázrakům. Pramen svědčících je vícehlasý. Na stránkách promlouvá klinický psycholog, zdravotní sestra, řeholnice či nemocniční kaplanka. Všichni se, ač za sebou mají rozdílné životní příběhy a zkušenosti, shodují na následujícím: Pečlivá a dlouhodobá starost o smrtelně nemocné má smysl a dokáže proměňovat stižené.
Text je tedy rovněž jediným, velkým, rámujícím svědectvím. Pečující můžou a mají vracet nemocným pocit vlastní hodnoty. Činí to starostí o fyzickou, sociální, psychickou i duchovní stránku chorých. „Nesnažíme se naplňovat život našich nemocných počtem dnů, ale jejich dny životem,“ vysvětluje autorka.
Při pozorném čtení objevíme skrytou, leč neméně důležitou, rovinu. Bývalá primářka svědčí nikoli pouze o smyslu hospice a nejednom vyrovnaném odchodu ze světa, nýbrž též o proměně samotných pečujících prostřednictvím vykonávané služby. Pracovníci hospice totiž postupně zjišťovali, že paliativní medicína vyžaduje jiné postupy a sami se lecčemu museli učit.
Hospicová služba nabízí daleko osobnější a také dlouhodobější službu než servis v nemocnici. Při péči je třeba usilovat o co největší možnou empatii. Smrtelně nemocní totiž odvozují svou hodnotu či důstojnost od úcty, jíž se jim dostává. Jedno z hlubokých tajemství, jež prostupuje rozličná svědectví, zní: Bůh promlouvá a uzdravuje, ale často na jiných místech a jiným způsobem, než očekáváme.
Autorka knihy Ať před zraky mám život po celou dobu promlouvá vstřícným jazykem a její slova jsou klidná – ano, prýští z nich vyrovnanost, pokoj a jitřivá radost z prožitého, což na první pohled vypadá značně nelogicky. Její svědectví by se však měla tesat do kamene. Ve světě plném cynismu a apatie hospicová zařízení zachraňují nemocné před smrtí v hořkosti a nabízí jim východisko v podobě smíření se světem, Bohem i sebou samým.