Když bylo Komenskému dvanáct let, ztratil během krátkého období otce, matku a dvě sestry, patrně v důsledku moru. Jeho opatrovníci ho zapojili do fyzické práce, na vzdělávání nebyl čas. Ve svých autobiografických poznámkách nám Komenský dává nahlédnout, že ho tato nešťastná zkušenost přinutila přemýšlet o pozitivních aspektech siroby. Jako sirotek si bolestivě, zato však velmi intenzivně uvědomil, jak drahocenné a nesamozřejmé jsou některé věci, zvláště pak kvalitní vzdělání. Když později znovu dostal příležitost chodit do školy v Přerově, byl z něj nejpilnější a nejhorlivější student ze všech. Jeho nadání rozpoznal rektor a biskup Jan Lánecký, který sirotka přijal do své rodiny jako syna. A dal mu jméno Amos.
Úkolem školy je především rozvoj lidství
Když Komenský dospěl, hodně o vzdělání přemýšlel. Vzdělání a výchovu považoval za středobod nápravy věcí lidských. „Takový bude příští věk, jak budou vychováni jeho příští občané,“ říká a dodává, že školy mají dětem posloužit jako „dílny lidskosti“. Komenský neúnavně opakuje trojici pojmů „omnes, omnia, omnino“, která vyjadřuje, že je třeba, aby byl vzděláván „každý člověk“ (omnes), protože všichni lidé – muži i ženy, bohatí i chudí, bystří i pomalí – jsou stvořeni k Božímu obrazu, a mají tedy potenciál jej důstojně zobrazovat. Aby byl tento potenciál naplněn, mají být vzděláváni „ve všem“ (omnia), což konkrétně znamená být znalým věcí, být mocen věcí a užívat věci náležitě, tj. zbožně. To – řečeno současnou pedagogickou terminologií – koresponduje s takzvanou kognitivní, volní a duchovní složkou výchovy.
Poslední pojem „omnino“ vyjadřuje, že veškeré vzdělávání se má dít „všemi možnými vhodnými prostředky“, které „natura“, tj. přirozenost světa i přirozenost člověka, skýtá. Svět je totiž škola. Mezi „naturou“ (světa) a „náturou“ (člověka) panuje harmonie – svět je makrokosmos, člověk mikrokosmos. Bude-li vychovatel pozorně naslouchat přírodě, objeví vše, co potřebuje k výchovnému působení.
Komenský také často hovoří o výchově jako o umění (ars). Jde o specifickou a jemnou dovednost nakládat s věcmi v souladu s jejich přirozenou povahou, nekřivit je, nečinit násilí jejich podstatě, neužívat je špatně (abusus). Například řeč má být užívána ke sdělování pravdy, nikoli k obelhávání bližního. Nebo oheň k zahřátí domu, nikoli k válce. Zpěv k oslavě Boží, nikoli k pohaně apod. Tento motiv má pronikavé důsledky pro výchovné zacházení s člověkem.
Jedná se o zásadní předpoklad, že bytí má řád a že tento řád je harmonický. „Umělá“ (ve smyslu umná) práce vychovatele spočívá v uvádění člověka (dítěte) do tohoto řádu. A to se pochopitelně nemůže a nesmí dít násilnou cestou, a to přesto, že člověk trpí samosvojným sklonem „rušivě vystupovat z řádu bytí“, tj. být neřádem. Odtud slavné motto, které Komenský vepsal na titulní stranu jednoho ze svých děl: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.“ (Nechť vše plyne přirozeně a bez násilného působení.)
Hodně dnes přemýšlíme, jaká škola a vzdělání má budoucnost. Komenský by řekl, že taková, která rozvíjí „celého člověka“. Úkolem školy není pouze příprava na budoucí zaměstnání, ale především rozvoj lidství. Člověk vzdělaný je člověk učený, mravný a zbožný. Učenost bez mravů je nebezpečná pro společnost. A učenost bez zbožnosti je nebezpečná dokonce smrtelně – z hlediska věčnosti. Škola pomáhá člověku stát se tím, kým má být – Imago dei. Rozvíjí celistvě všechny složky lidství – poznávací, morální i duchovní. Vyvádí člověka ze sebestředné samosvojnosti a uvádí ho do harmonie s celkem – s přírodou i s lidmi. Vzdělaný je ten, kdo ví, co je dobré, chce dobré a dělá dobré, „a to i když se nikdo nedívá“.
Autor: Doc. Jan Hábl
Zdroj: Časopis Brána
Cirkev bratrská? To je diagnóza… 🙂 Celý článek je spíše směsicí nesourodých výkřiků, bez jakéhokoliv pojiva, krom nepřiznaného záměru, a tím je devastace již tak narušeného školství, které díky inkluzi a dalším deviantním nápadům zcela rozvrátilo řád, na který mohli být naši předci hrdí. Měli jsme studované a velmi erudované odborníky takřka ve všech oborech, dnes máme nepřeberné množstí papírově studovaných, jejichž praktické uplanění je nulové. A do toho přichází tento věrozvěst, který se snaží historii (jejíž početní stavy jsou neměřitelné se současnými) a její vize napasovat na současnost, která je diametrálně odlišná od všech možných představ té doby.
A tací připravují další generace…