Poslední rok byl v mnoha ohledech náročný a některé věkové a sociální skupiny zasáhla pandemie onemocnění Covid-19 obzvláště tvrdě. Za nejohroženější skupinu byli považováni především senioři, ale stále více se ukazuje, že ohrožené byly také děti. Jejich životy a prožívání všedních dnů narušila online a distanční výuka a také absence volnočasových aktivit. V rozhovoru s rodinným a školním psychologem Lukášem Szlaurem, probíráme, jak moc se za poslední rok děti proměnily, jak pandemie zasáhla fungování rodin a zda je otevření škol a rozvolnění tím pomyslným záchranným lanem, které teď nejen děti potřebují.
Jak moc se proměnily děti za poslední rok? Jsou zranitelnější a uzavřené do sebe, nebo otevřenější a propojenější se světem?
Z mého pohledu zažily děti opravdu netradiční rok. Rok, který je naučil žít mnohem více virtuálně, skrytě a nestandardně vzhledem k tomu, co měly možno zažívat dříve. Děti školou povinné již dříve trávily několik hodin před obrazovkami svých mobilů a jiných IT „kamarádů“ a v posledním roce k tomu přibylo i několik dalších hodin denně jako čas se školou na obrazovce. Určitě byly děti, které se tak v sumě dostaly s časem před obrazovkou klidně na hodnotu 10 hodin denně i víc. To je docela slušná změna, nemyslíte?
Ano, jako psycholog a rodinný terapeut vnímám, resp. se setkávám s dětmi více zranitelnějšími, úzkostnějšími.
Jak tedy poznat, že se s dětmi něco děje a kde začíná ta hranice, kdy je potřeba vyhledat pomoc?
Rodič, který je v dobrém vztahu se svými dětmi a zajímá se o ně, to pozná. Rodič, který na ně nemá čas, nepovídá si s nimi, netráví s nimi čas, neboť má jiné více či méně bohulibé aktivity, to může zjistit například tím, že: dítě trvaleji změní své emoční ladění, nebaví ho aktivity, co dříve dělalo rádo, je agresivnější vůči druhým (případně vůči sobě, tj. sebepoškozuje se). Velmi často také somatizuje, tj. psychickou nepohodu a stres transformuje jeho tělo do bolesti či nemoci, byť pro to nejsou jiné důvody (lékaři potvrzují, že tělesně je vše v pořádku).
Zmínil jste rodiče. Ti byli za poslední rok mnohem více s dětmi, které byly najednou bez kroužků, sportu a odpoledních aktivit. Jakým způsobem pandemie zasáhla do života rodin a trávení společného času?
Dovedu si představit rodiny, které to mohlo stmelit. Rodiče možná byli více doma a uměli si najít čas na společné rodinné aktivity nebo na aktivity s dětmi. Vídával jsem rodiče a jejich děti, co začali více chodit na procházky, po horách, chodili se v zimě společně otužovat do řeky, slýchával jsem, jak začali nově hrát stolní hry.
Na druhou stranu si dovedu také představit, že díky tomu, že byli rodiče doma více, tak rostlo domácí napětí. Četnost domácích interakcí zvyšuje možnost nedorozumění, což by mohl být případ rodiny s puberťáky, kteří potřebují svůj prostor a klid. Dovedu si představit boj o dobré wi-fi připojení či o omezený počet domácích počítačů. Táta potřeboval na poradu na Zoomu a 2 děti měly zrovna online výuku. To mohlo naopak zvyšovat domácí tenzi.
Přibývá případů psychických onemocnění u dětí a mladých lidí a dá se třeba mluvit o nějakém nastupujícím trendu?
Říká se to. Slýchávám to od kolegů psychoterapeutů. Vnímám, že klientů je v naší poradně hodně. Sám si však statistiky nedělám, takže za mne to je jen takový pocit, který neumím specifikovat ani vyčíslit.
V poslední době se v médiích objevilo několik případů výtržnictví a vandalství, které měly pravděpodobně na svědomí mladiství. Existuje nějaká přímá, či nepřímá úměra mezi trávením času ve virtuálním světě a agresivitou ve světě reálném?
To je těžká otázka. Hledat jasnou souvislost mezi jedním a druhým chováním je vždy individuální, nerad bych paušalizoval a dával všechny mladistvé do jednoho pytle. Nicméně existují výzkumy, že tato souvislost je možná. Agresivní chování je chování naučené. Ano, naštvat se, rozzlobit se, vyjádřit hněv, to by měl umět každý. Patří to k životu. Ale v agresi ubližovat? Ať už druhému člověku, zvířeti, přírodě nebo věcem, to není přirozené. Žádné dítě se nerodí se záměrem ubližovat. Mnohé vzorce se učíme nápodobou od svých rodičů, od svého bližšího i širšího okolí. Když dítě vidí, že doma táta nemá problém vyfackovat mámu, bude mít k tomuto chování blíže než to dítě, které vidí u svých rodičů vzájemnou úctu. Když dítě denně tráví několik hodin sledováním nebo hraním agresivních her, jeho city mohou znecitlivět, otupit se a může být pohotovější k vlastnímu agresivnímu jednání i v reálném světě.
Dlouho se mluvilo o tom, že ohroženou skupinou jsou především senioři, ale nevznikla tady v souvislosti s uzavřením škol a přísnými opatřeními paralelně také ohrožená skupina dětí a mladých lidí?
Za mne to je velmi trefné. Někde jsem viděl spojení „vyměnili jsme seniory za děti“. Nechci nikoho znevažovat. Každá generace má své potřeby. Mně to však takto zní. Jako společnost jsme akceptovali opatření, která v konečném důsledku měla nejvíce ochránit seniory, kteří byli jistě nejvíce ohrožení, ale zároveň poškodila děti, které v takovém ohrožení nebyly. V podstatě na více než rok (s drobnými pauzami) jsme jim vzali reálný a přirozený svět, kde se mohly fyzicky stýkat s vrstevníky, učit se v kolektivu, hýbat se v přírodě, rozvíjet své nejrůznější zájmy. Někteří mladí si to mohli přebrat tak, že jim říkáme, že život se dá dobře prožít v pyžamu před obrazovkou a je zapotřebí k tomu jen dobré připojení. A s tím nesouhlasím.
Je návrat do škol pomyslným záchranným lanem, anebo je potřeba změnit přístup a práci s nastupujícími generacemi?
Asi obojí. Věřím tomu, že návrat do škol, k tomu zájmové aktivity a – obecně řečeno – volný pohyb bude velmi prospěšný koktejl ve stravě našich dětí. Změna přístupu je však také namístě. Školy se naučily lépe používat IT technologie, tak nyní na to jen navázat a užívat je smysluplně. A možná by stálo za to učit děti způsobům, jak lépe zvládat zátěž a vést zdravý život. A zde zodpovědnost leží nejen na školách, ale na nás, na rodičích, rodinách, vedoucích zájmových kroužků, na společnosti.
Ptal se: Jan Delong
Korektura: Sára Kolomazníková