Teoložka Jana Šídlová provedla výzkum, v němž se zaměřuje na zkušenost mladých lidí s církevními společenstvími. Ten jí odhalil, jaké problémy mladí lidé v církvi nejčastěji spatřují a jak svou víru prožívají. Podrobnosti svého zkoumání popisuje v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem.
Ve svém teologickém výzkumu jste se věnovala zkušenostem a prožitkům lidí žijících v římskokatolické církvi. Co vás k tomuto tématu přivedlo?
Když jsem před více než deseti lety začala studovat teologickou fakultu, bylo to z velké části proto, abych si ujasnila své otázky ve věcech víry a abych měla při mateřské dovolené nějakou intelektuální náplň. Bavily mě čistě teoretické úvahy na různá témata a zajímala mě zejména fundamentální teologie. Obě moje závěrečné práce byly teoretické, bez praktické části. To je celkem daleko ke zkoumání zkušeností a prožitků ostatních lidí v církvi.
Během magisterského studia jsem se však náhodou nachomýtla k organizaci mezinárodní konference pro IASYM (mezinárodní asociace, která zkoumá duchovní péči o mládež) a tam jsem zjistila, že na západ od nás velká část výzkumů týkající se mládeže v církvích a různých církevních společenstvích probíhá pomocí technik vycházejících z empirických věd, zejména ze sociologie, a tímto způsobem se dají zkoumat právě zkušenosti a prožitky lidí.
Tyto průzkumy vás inspirovaly pokusit se o něco podobného v českém katolickém prostředí?
Ano, přesně tak. Na další konferenci, kdy už jsem byla na doktorském studiu, jsem si vyzkoušela takový výzkum udělat a odprezentovat. Pak už byl jen krůček k tomu, abych začala tento způsob využívat dál pro svou vědeckou práci. Zjistila jsem, že postupně jsem začala více tíhnout k tomu, že teologii nemůžu dělat sama, ale potřebuji znát i „osobní teologii“ ostatních, kterých se ta vědecká nebo obecnější teologie týká. V současné době mě více než teologie založená na teoretických konceptech baví teologie empirická, v níž mám prostor zjišťovat a poznávat, jak víru prožívají konkrétní lidé v církvi a jakou mají osobní zkušenost. Skrze rozhovory pak mohu srovnávat, jak moc si je teorie a praxe blízko nebo daleko.
Zkušenosti mladých lidí, kteří vyrostli v křesťanských rodinách, i lidí středního věku byly pozitivní i negativní. Mohla byste uvést konkrétní příklady?
Co se pozitivních příkladů týče, vlastně mě mile překvapilo, že všichni účastníci výzkumu berou víru v Boha velice vážně. Přestože se spoustou věcí v životě církve nebo v církevním učení nesouhlasí, nenechají si vzít chuť k tomu být aktivní, někteří vlastně celý život. Nemají strach z budoucnosti, jsou přemýšliví a kritičtí. Víru v Boha vnímají velice vztahově, jako zásadní hodnotu ve svém životě, která jim dává lásku a svobodu. Kromě tohoto mají také negativní zkušenosti, zažili třeba nepřijetí ve farnosti, mrzí je pasivita většiny věřících v jejich farnostech, vadí jim většinová prezentace římskokatolické církve ve veřejném prostoru. Co se mladých týče, tak někteří v církvi zažili povýšené jednání, vnucování jediné pravdy a strnulost od starších a autorit.
Zvlášť mladí lidé ve věku středoškoláků si při popisu stavu církve nebrali servítky a byli navíc vtipní. Jak moc je ve srovnání s jinými těžkostmi trápí, jak žije jejich církev dnes?
Mně přišlo zajímavé, že je to vlastně moc netrápí a že by klidně byli v jiné církvi než římskokatolické, kdyby se do ní narodili – jejich pojetí víry podle mě není vůbec identitární. Takže lze domyslet, že jakmile by se přestali cítit ve své farnosti komfortně, tak jednoduše půjdou jinam. Zároveň by ale ocenili, kdyby se ty jejich těžkosti v církvi více řešily nebo tam měli prostor je otevírat a diskutovat.
Mladí lidé velmi pozitivně přijímají bohoslužby v přírodě, například v rámci skautských táborů nebo při různých výpravách, zatímco „strnulá“ liturgie je jim vzdálenější. Lze z toho něco aplikovat i na běžný provoz farnosti?
Já třeba vůbec nerozumím tomu, že jdou na bohoslužbu a většinu času neví, o čem je řeč nebo proč se děje to či ono. A když kněz mluví nesrozumitelně, tak prostě vypnou. Ale třeba jsem to měla jako teenager podobně a jen jsem to zapomněla. Myslím, že v rámci běžného provozu farnosti dává smysl pořád dokola vysvětlovat, co je liturgie a jaký je význam jednotlivých částí bohoslužby, a opravdu se snažit o pestrost a různost. Vůbec není od věci liturgii zjednodušovat a snažit se věřící všemožně zapojovat v rámci možností, aby ta jejich „aktivní účast“ byla co nejméně statistická. Za mě skvěle funguje (a zmiňovali to i účastníci výzkumu) uspořádání do kruhu nebo oválu kolem oltáře a třeba i to, že se jednou za čas udělá mše venku mimo kostel.
Kněží více naslouchají chlapcům, dívky se mohou cítit odstrčené
Stojí na úrovni místní církve vůbec někdo o to, aby se dozvěděl, co si o působení biskupa, kněží a o dalších církevních aktivitách myslí mladí lidé, kteří jednou převezmou jejich role?
Abych řekla pravdu, tak nevím. Určitě jsou kněží, kteří s mládeží komunikují a jejich názory znají. Ale není jich asi mnoho. Je velká škoda, že se do synodního procesu nepodařilo zapojit víc mladých lidí. Bolestně ale vnímám ještě jednu rovinu celé věci: Podle mého názoru kněží více naslouchají klukům, možná jsou pro ně srozumitelnější, možná se jim s nimi lépe vychází nebo je to jednoduše celým nastavením církevního prostoru a názory děvčat jsou prostě slyšet méně, a pak se snadno cítí odstrčená a nepřijatá. Už teď se objevují názory, že církev přichází o celou generaci vzdělaných žen, možná je to jeden z důvodů.
Studenti se sice v rámci výuky náboženství seznámili se základy církevního učení, ale postrádali vysvětlení a interpretaci a také rozpravu o tom, proč jsou věci tak, jak jsou. Co s tím?
Jednoduše jim poskytnout bezpečný prostor se dál ptát. Je to výzva pro každého kněze nebo náboženskou autoritu, pro pastorační pracovníky, jejich rodiče či starší a moudřejší sestry a bratry z farnosti, aby k nim nepřistupovali nadřazeně a s hotovými radami nebo řešeními. Jako matka a pedagožka velmi intenzivně vnímám, jak jsou mladí hákliví na jakýkoliv projev nadřazenosti či síly a jak mnohem lépe reagují na partnerský přístup. Je to samozřejmě snazší využívat v diskusi své převahy, ale obvykle to není v důsledku vůbec k ničemu.
Někteří respondenti se pozastavovali nad rozdělením církví, jiní akcentovali chybějící ekumenický rozměr a svobodu vyjadřování, některým bylo líto, že většinu služeb v církvi stále zaujímají jen muži. Jak se tohle všechno podepíše na jejich duchovním vývoji a ochotě zůstávat v církvi a sloužit v ní?
To se uvidí. Generace současné mládeže, která vyrůstá v demokracii a svobodě, může už těžko chápat církevní hierarchii, netransparentní procedury a nerovnost žen a mužů, i když se jim to bude vysvětlovat horem dolem. Takže v církvi zůstanou nebo budou aktivní, jen pokud jim to bude dávat smysl. Nebo budou v církvi třeba jen jednou nohou, střídat různá společenství nebo úplně odejdou, těžko říct. Možná v církvi zůstanou jen ti vyhraněně loajální, což povede ještě k větší radikalizaci. Stejně nevíme, jak bude církev vypadat za deset, dvacet let, třeba se rozštěpí, zhroutí se stávající systém. Úplně si nedokážu představit, že by církev vypadala pořád stejně.
Jakým způsobem by bylo možno zvrátit tento dosti neblahý stav, kdy se lidé necítí ve své církvi přijatí, docenění, potřební?
Podle mého názoru by bylo ideální, aby se proměnila celá církevní struktura. Nedemokratická a hierarchická struktura spíše podporuje opak. Tím, že formálně nese celou odpovědnost za farnost jeden člověk, tím spíše buď rezignuje a nedělá nic moc, nebo je totálně přetížený a v obou případech nestíhá aktivní farníky dostatečně „opečovat“. Aktivní laici potom snadno vyhoří. Ví se o tom, ale nic moc se pro to nedělá. Podle mě bychom se mohli inspirovat u nějakých dobře fungujících neziskových organizací v tom, jak pečují o své dobrovolníky a zaměstnance, to by byl pěkný začátek. Na prvním místě by měli být lidé, ne velkolepé projekty a opravy nemovitostí.
Jste teoložka, s manželem vychováváte pět dětí. Jsou pro vás lakmusovým papírkem, jak s nimi mluvit o víře a jak se v církvi angažovat?
Na to je asi těžké odpovědět. Naše děti jsou apriori ovlivněné tím, v jaké rodině vyrůstají. Jejich názory jsou přirozeně odvozené (v nápodobě i v negaci) od toho, co jim v užší i širší rodině předáváme, ať už vlastním příkladem, nebo tím, že mohou na své otázky dostat odpovědi zakotvené v mém dlouholetém studiu teologie. Lakmusovým papírkem tak spíše jsou jejich kamarádi a přátelé, kteří řeší třeba stejné problémy církve nebo otázky své víry, ale nemají na ně odpovědi nebo se jejich odpovědi rozchází. Tam cítím potřebu nastupující generaci lépe poznávat a zjišťovat, jak tu svou vlastní cestu jako jednotlivci víry vnímají.
