Tříletá dcera, tři týdny na cestách. Monika Hanych se v polovině září vypravila na pouť po Evropě, sama s malým dítětem a minimem zavazadel. Krátce předtím opustila milovanou práci, ve které jako právnička zastupovala Českou republiku před Evropským soudem pro lidská práva. S Monikou si v rozhovoru pro podcast Bez filtru povídáme nejen o jejím putování, ale také o tom, proč pro ni bylo těžké ztotožnit se s rolí matky nebo o jejím velkém pracovním nasazení během rodičovské dovolené.
Když Monika Hanych během dopisování disertace zjistila, že čeká dítě, nebyla to pro ni radostná zpráva. Přišla neočekávaně: kvůli zdravotním problémům bylo pravděpodobné, že Monika svoje děti mít nejspíš nikdy nebude. A popravdě po nich ani vůbec netoužila. Na rozdíl od manžela, který jí byl po celé těhotenství velkou oporou. V nelehké situaci jí nakonec pomohla i víra, třebaže na začátku si některé věci musela s Bohem takzvaně vyříkat. „Byla jsem na něj hrozně naštvaná, křičela jsem na něj. Zpětně se na to dívám trošku s úsměvem a hodně se za to stydím. Ale víra mi pomohla, byla jsem vedená, že věci, které nemůžu změnit, musím nějakým způsobem odevzdat a mít tu důvěru,“ popisuje Monika s tím, že ke konci těhotenství se všechno zklidnilo. Cítila, že o ni Bůh pečuje, a omlouvala se mu.
Velmi brzy po narození dcery se Monika Hanych začala opět zapojovat do práce. Pracovní úvazek pozvolna narůstal, až se do procesu vrátila naplno. Společně s kolegy hájili stát u takzvaného štrasburského soudu ve věcech, jako jsou spory z psychiatrických nemocnic nebo věznic, spory o velký majetek. Dlouhodobě se věnovala tématu bydlení chudých a podmínkám vystěhovávání, práce ji naplňovala a dávala jí smysl. Jenže pracovní prostředí se proměnilo a po čase zjistila, že ji vztahy v zaměstnání natolik vyčerpávají, až jí nezbývá síla na samotné pracovní úkoly. A co hůř, že si špatnou náladu nosí i domů. Rozhodla se dát výpověď, ale nechtěla ihned nastoupit do jiného zaměstnání, ani sedět doma. „Cítila jsem, že nutně potřebuju změnu. Měla jsem velkou touhu udělat něco jinak, cítila jsem to jako příležitost. Spontánně jsem koupila levné letenky na trasu Praha-Edinburk pro mě a dceru a nic víc jsem neřešila.“
„Nebudu vůbec zastírat, že to bylo obtížný. Už jsem zapomněla, jaké to je, trávit 24/7 s někým jiným, natož s tříleťákem, který potřebuje pomoc. Někdy to bylo fyzicky náročný, cítila jsem hroznou únavu,“ říká Monika o putování, které změnilo jak ji samotnou, tak její vztah k dceři. „Chtěla bych, abychom se klidně za mnoho let mohly chytit za ruce a abychom vůči sobě neměly žádná očekávání, žádné předsudky. Abychom fakt mohly jenom stát a být vedle sebe ruku v ruce.“
V rozhovoru spolu mluvíme nejen o třítýdenním putování, krásných i těžkých chvílích, které je na cestách Evropou potkaly, ale také o prvních momentech po narození dcerky. Jak by Monika sama sebe popsala jako rodiče? Jak se jí podařilo přijmout, že je matkou? A kam mámu a dceru nakonec přivedla společná pouť? Poslouchejte v podcastových aplikacích. Rozhovor doplňují úryvky z Moničina internetového zápisníku Za oknem mlhavo.
Autor: Anežka Wiewiorková
