Existují a již velmi dlouho vedle sebe stojí dvě variace na vánoční téma. V té první jsou Vánoce převážně komerčním podnikem, přičemž ve své nejlepší podobě mohou sloužit jako příležitost ke štědrosti, odpočinku a vzácnému času s rodinou. Hrozí ovšem, že se z nich stane týdenní flám nesoudného utrácení, kdy není oslavována moc Boží, ale moc reklamy a kreditních karet. Druhá verze Vánoc připomíná vstup věčného Boha do víru času našeho světa.
Právě o této druhé verzi Vánoc bych chtěl uvažovat. Co vůbec znamená? Dnes, tady a teď, jaký význam mají Vánoce? Proč církev po staletí pěstovala tuto oslavu narození Krista? Co světu sdělují příběhy o narození a samotný fakt o Boží inkarnaci v Kristu?
Často mluvíme o Kristově díle, jako by k tomu Bůh byl donucen nějakým nebeským mechanismem spásy. Jako křesťané říkáme, že lidstvo muselo být vykoupeno z hříchu a smrti, a proto se Kristus stal výkupným. Říkáme, že se stal dokonalou obětí v náš prospěch.
Bůh však k ničemu z toho nebyl nucen. Bůh sám je autorem a arbitrem všech pravidel. Neexistuje žádná vyšší autorita nad Bohem, která by ho nutila dodržovat předpisy nebo plnit požadavky. Bůh mohl zničit lidstvo a začít znovu; mohl změnit pravidla tak, aby nebyly nutné žádné oběti ani výkupné. Není to tak, že by Bůh tyto věci nemohl udělat; je to tak, že nechtěl, protože Bůh je neměnný, spravedlivý a pravdivý. Vše, co pudí Boha, je Jeho vlastní charakter, což není nátlak, ale sebevyjádření.
Vánoční příběh jako milostný dopis
Možná je to lepší způsob, jak uvažovat o celém Božím díle, od stvoření přes inkarnaci až po vykoupení: je to rozšířený akt Božího sebevyjádření, odhalování jeho charakteru. A co je vyjádřeno? Jaký je Boží charakter, který se v tomto příběhu projevuje?
Láskou. Stejně jako stvoření a obnova všech věcí, i narození, život a smrt Ježíše Krista jsou vyjádřením té nejextravagantnější Božské lásky. Láska, která nikdy nezklame. Láska, která hledá za každou řekou a horou, dokud se ztracená ovečka nenajde. Lásku, která bude trpět a obětovat všechno ve prospěch milovaného, která položí život za svého přítele. Tatáž láska, která nás přivedla k životu, vstupuje ve vesnici Betlém v osobě Ježíše Krista do nového a důvěrnějšího vztahu s námi. Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného syna, aby každý, kdo v něj vloží svou víru, byl smířen s Bohem a přiveden k životu navždy s Ním.
O Vánocích slavíme, že se Bůh stal osobou, aby s námi vstoupil do osobního vztahu. Byla doma, kdy jsem se jako muž styděl mluvit o osobním vztahu s Ježíšem. Uvědomil jsem si, že když křesťané mluví o osobním vztahu s Ježíšem, vyjadřují tím, i když jiným jazykem, vnitřní vztah, který mystičtí teologové užívali a zkoumali po staletí církve. „Chodit a mluvit s Ježíšem“ znamená hledat stálé přebývání v Kristu, mystické spojení, které není abstrahováno od každodenního života a všech jeho činností, ale je s ním spojeno.
Toto vnitřní spojení, tento osobní vztah je možný pouze proto, že se Bůh stal osobou. Jinými slovy, náš nejdůvěrnější vztah s Bohem je možný pouze díky úžasné a nemožné události, kterou slavíme o Vánocích. Bůh vstoupil do našeho stavu. Bůh se stal jedním z nás, čímž se k nám mohl vztahovat nejen jako Stvořitel a mocný Bůh, ale také jako přítel, bratr, jako milovaný.
Napadá mě klasické instagramové meme s řidičem kamionu, který si představuje Ježíše na sedadle spolujezdce, nebo učitelka, která Ježíše prosí o trpělivost, když se blíží konec školního dne, či týraná žena, které prosí Ježíše o sílu a odvahu se vzepřít – všichni tito lidé, bez ohledu na jejich vzdělání nebo teologickou vyspělost, vyjadřují hlubokou teologickou pravdu, na kterou se až příliš často zapomíná: že náš Bůh není jen svrchovaný a mocný, který utvářel Slunce a měří rozpětí nebes, ale Bůh, který přebývá mezi poníženými, pokornými, zkroušenými a trpícími.
Je správné a vhodné „chodit a mluvit s Ježíšem“. Bez Ježíše náš vztah s Bohem vychladne a vyprázdní se. S Ježíšem, s tím samým Ježíšem, který vstoupil do světa v události, kterou slavíme o Vánocích, je náš vztah s Bohem lidštější. Je vášnivý a intimní, vyznačuje se nejen uctíváním a úctou, ale také něžným milosrdenstvím a odpuštěním, láskou a vzájemným porozuměním. S Ježíšem můžeme poznat Boha a být jím poznáváni skrz naskrz. S Ježíšem máme cestu, po které můžeme kráčet. S Ježíšem máme proměňující přítomnost a Boží moc, která je s námi i v těch neprozaičtějších a nejbolestivějších chvílích.
Vážit si paradoxů
O Vánocích slavíme, že Bůh má radost z toho, že dokáže nemožné a překračuje naděje lidí, když používá malé, slabé a pošetilé věci světa, aby pokořil velké, mocné a moudré. Vánoce jsou mimo jiné příběhem nemožného. Bůh se stává člověkem. Nadčasový, neměnný Bůh vstupuje do dějin se všemi jejich změnami a variacemi. Mocný Bůh, který stvořil všechny věci, se pokoří a stane se bezmocným dítětem. Tohle nám náš lidský rozum nebere. Rozum by nám řekl, že tyto věci jsou naprosto nemožné. Přesto vše Bůh miluje explozi lidských představ o tom, co je a není možné. Bůh nám rád ukazuje, že je větší – a v lásce nám bližší – než jsme si představovali.
Křesťané by si měli vážit paradoxů vtělení a vykoupení, a nikdy by neměli popírat okolnosti Vánoc, které urážejí světský rozum. Když první generace křesťanů začaly vyprávět příběh o Božím vtělení v jesličkách v Betlémě, jejich příběh byl hluboce urážlivý pro vnímavost lidí, kteří byli kolem nich. Představa Boha, který se stal člověkem, Boha, který vstoupil do světa nedůstojným způsobem, který nepřišel jako vítězný král nebo nadlidský hrdina, ale jako malé plačící dítě, jako syn chudého tesaře. Bůh, který musel snášet všechny bolesti a nedůstojnosti vtěleného života, který byl odmítnut, mučen a nakonec zabit – takovou představu Boha Židé i pohané považovali za hluboce urážlivou a za přesný opak toho, co očekávali.
Neměli bychom popírat, že to zní divně a vůbec že celý vánoční příběh se může zdát jako nemožný, dokonce urážlivý pro lidské chápání. Měli bychom to oslavit, protože na tom závisí naše víra. Kdyby Ježíš nebyl Bohem nemožného a neočekávaného, Bohem, který převrací řád světa, pak bychom byli stále mrtví ve svém hříchu. A kdyby si Bůh nevybral bezvýznamné, slabé, pošetilé, trpící a utlačované, jakou bychom pak měli naději?
Nakonec nám Bůh o Vánocích ukázal, co to znamená milovat. Vánoční dárky si dáváme na památku darů mágů z východu, kteří je přinesli z velké dálky. Přesto je konečným Dárcem ve vánočním příběhu Bůh. To on nám o Vánocích ukazuje, co opravdu znamená dávat. Bůh nedával střídmě a selektivně – dával štědře všem. Nepožadoval, abychom nejprve prokázali svou způsobilost nebo si zasloužili jeho náklonnost – našel nás, když jsme ještě byli hříšní, a přinesl nám milost a odpuštění. Nedal předměty ani artefakty, dal sám sebe, obnovil nás ke správnému vztahu s ním a vyzval nás, abychom se navzájem usmířili. Bůh nepřišel z dálky, vstoupil s námi do zákopů, do nejhlubších prohlubní našich strachů, bojů a utrpení, aby byl s námi, aby nás posílil, aby nás vykoupil.
Bůh nám ukázal, co to znamená obětovat se v lásce jeden k druhému. “Pokud mě miluješ,” řekl Ježíš Petrovi, “pas mé ovce.” Boží soucit je kladen na všechna jeho stvoření. Když se dáváme, obětujeme se, když vstupujeme do každodenních životních bitev, když obnovujeme narušené vztahy a prohlubujeme pouta přátelství a rodiny, když obdarováváme i ty, kteří nám ublížili nebo nás zklamali, pak ctíme to, co nám Bůh ukázal o Vánocích. Uctíváme Krista, narozeného v Betlémě, zavražděného na golgotském kříži, který vystoupil na nebesa, a přesto přebývá i nyní v tom nejmenším z nás.
To jsou důvody, proč slavíme narození Krista. Jsou to důvody, které stojí za připomenutí.
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: pexels/Jeswin Thomas
