V pondělí 12. června ve 20 hodin zakončí Dominikánská 8 letošní sezónu koncertem Michala Rataje a Oskara Töröka s názvem Letters of Sound v ambitech kláštera. Po koncertě bude prostor i pro neformální setkání, povídání a zhodnocení letošního programu D8 u sklenice vína. Na to, co návštěvníka čeká, jsme se zeptali přímo jednoho z hudebníků, skladatele Michala Rataje.
Michale, ty jsi tady v dominikánském klášteře už jednou před osmi lety koncert měl, o co se vlastně tenkrát jednalo?
Byla to audiovizuální performance s výtvarníkem Patrikem Háblem. Připravil jsem asi hodinový koncert složený ze zvuků, které jsem mnoho let nahrával v různých kostelích a duchovních prostorách po celém světě. Patrik se postaral o vizuální stránku. Z pruhů bílého plátna, které byly zavěšeny z horního patra kláštera uprostřed každé ze čtyř vnitřních fasád rajského dvora, naznačil ohromný bílý kříž. V průběhu koncertu pak políval prázdné pruhy barvami. Vznikal tak jakýsi neustále se měnící obraz za doprovodu mé hudby – říkali jsme tomu „Meziprostory“ – „Interspaces“.

Nebyla to ale tvá první intervence v sakrálním prostoru, jak ses k intervencím v sakrálních prostorech vlastně dostal?
V průběhu posledních let jsem zjistil, že jedním z klíčových kompozičních témat je pro mne prostor ve smyslu hudebního nástroje. Už téměř patnáct let pracuji koncertně s různými formami surroundového ozvučení, často s velkým množstvím reproduktorů. Ale často se také jedná zkrátka o využívání přirozené rezonance koncertních prostor. A ty spirituální (kostely, kláštery, ambity) jsou k tomu jaksi předurčené. Někdy se také jedná o kombinaci duchovních prostor a reproduktorového ozvučení, díky čemuž pak vznikají kompozice, s nimiž se pokouším dostat kamsi za běžnou realitu toho, co slyšíme a vidíme. Zdá se mi, že spirituální architektura otevírá prostor pro imaginaci úplně jiným způsobem, než je tomu v tradičních koncertních sálech.
Čím může právě elektroakustická hudba obohatit tato prostředí?
V dějinách elektronické hudby někdy hovoříme o tzv. „akusmatické situaci“ – nastává tehdy, když nevidíme, jakým způsobem vzniká zvuk a čím je způsoben. Říká se, že Pythagoras tak učil své žáky – stál za oponou a nechal je pouze naslouchat. Chtěl podtrhnout hodnotu samotného sdělení a oddělit jej od nepodstatných vizuálních informací, jako je mimika či gestikulace. Podobně jsme zvyklí v hudbě na to, že na různé hudební nástroje se hraje různým způsobem – jinak vypadají hudebníci, když hrají na housle, varhany, bicí, klavír...
Co když si ale v reproduktorovém prostoru nemůžeme takovouto fyzickou interpretaci spojit s žádným zvukem, protože zvuky vznikají jinak než na klasickém hudebním nástroji? Zkoušíme si pak představovat, co je to asi za zvuky, které jsme ještě nikdy neslyšeli? Jak vůbec vznikají? Elektronická hudba otevírá zejména tento typ představivosti a v kombinaci s živými hudebními nástroji (v našem případě je to trubka jazzového virtuoza Oskara Töröka) rozehrává jakési imaginární divadlo, úplně novou zvukovou krajinu. V kombinaci se starou architekturou se pak pouští napříč časem a prostorem, protože má moc budovat úplně nové obrazy.
Naše první spolupráce byly spojené s dialogem elektroakustické hudby s gregoriánským chorálem. Kam ses od té doby posunul? Co tě zajímá dnes? Jak probíhá vaše spolupráce s Oskarem Törökem?
Mé liturgické hudební intervence u Nejsvětějšího Salvátora byly hudebně propojením starého a nového. Vlastně jsem tehdy začal komponovat dost novým způsobem, nejenom v oblasti elektroakustické hudby, ale i koncertní hudby pro akustické nástroje. Asi jsem se mnohem více než kdy dříve přiklonil k oblasti ambientní hudby, tedy takové, která je harmonicky čistší a zpravidla se velmi pomalu vyvíjí napříč dlouhými hudebními formami. Měl jsem tak možnost napsat několik orchestrálních skladeb včetně klavírního koncertu, ansámblových, ale i elektronických.
Právě takto orientovaná elektronika mě přivedla před osmi lety mezi současné jazzové hráče, s nimiž jsem natočil několik desek. Ta poslední, s Oskarem Törökem, je vlastně vyústěním několikaletého hledání jakéhosi nového hudebního jazyka v poli mezi hudebními a interpretačními tradicemi a také ve smyslu práce s prostorem. S Oskarem ostatně často hráváme ve spirituálních prostorách. Naposledy to bylo v dominikánském klášteře v Českých Budějovicích anebo v barokní kapli na Dobrši.
Co má očekávat návštěvník vašeho koncertu s Oskarem Törökem 12. června v Dominikánské 8?
S Oskarem rádi říkáváme, že malujeme krajinu pomocí současné jazzové trubky a ambientní elektroniky. Budeme hrát asi hodinový koncert, v němž dojde právě na to budování jakýchsi obrazů za hudbou, které v kontextu sakrální architektury snad mohou sloužit i jako určitá forma spočinutí, zastavení, usebrání.
Ptala se: Klára Jirsová