Tradicionalistická křesťanská společenství často přitahuje svět, v němž jsou věci zdánlivě pevně dané – od podoby liturgie až po role mužů a žen. Podobnou touhu po návratu k jasnému řádu lze zahlédnout i ve fenoménu tradwives. Problém nevzniká ve chvíli, kdy člověk čerpá z minulosti, ale když si z ní vybírá jen to, co potvrzuje jeho představu o správném světě.
Všude na světě najdeme v římskokatolickém prostředí různá tradicionalistická společenství. Obvykle jde o početně malé skupiny, jejichž společným znakem bývá rezervovaný až odmítavý vztah k teologii Druhého vatikánského koncilu a často také hluboká nedůvěra k podobě současného světa. Patrně nejznámějším tradicionalistickým společenstvím je Kněžské bratrstvo svatého Pia X., které se odvolává na postavu a dílo francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra.
Druhý vatikánský koncil a lefebvristé
Druhý vatikánský koncil probíhal v letech 1962–1965 a výrazně ovlivnil způsob, jakým katolická církev uvažuje o svém vztahu k modernímu světu, jiným křesťanským církvím i nekřesťanským náboženstvím. S koncilním a pokoncilním vývojem souvisely také změny v liturgii, včetně širšího používání národních jazyků. Arcibiskup Marcel Lefebvre patřil k nejvýraznějším odpůrcům některých těchto změn. V roce 1970 založil Kněžské bratrstvo svatého Pia X., známé také jako lefebvristé. Jeho vztah ke Svatému stolci je od té doby komplikovaný a spory se týkají zejména autority Druhého vatikánského koncilu, náboženské svobody, ekumenismu a liturgické reformy.
Toto prostředí nemá, jak by se mohlo zdát, nějakou vlastní specifickou teologii nebo filosofický světonázor. Tím, že je obezřetné vůči velké části teologického vývoje 20. století a mnohdy i století předchozího, orientuje se výrazně na starší scholastickou a takzvanou manualistickou teologii, navazující na Tridentský koncil, První vatikánský koncil a velké postavy římskokatolické teologie a filosofie – svatého Tomáše Akvinského, svatého Bonaventuru, Luise de Molinu, Jana Dunse Scota, Dominga Báñeze a řadu jejich více či méně úspěšných následovníků a apologetů.
Tradicionalistický přístup k teologii a křesťansky orientované filosofii, ale také k četbě Bible a dílům teologů prvních staletí bývá charakteristický určitou výběrovostí. Za bernou minci se bere především to, co zapadá do myšlenkové struktury zdánlivě jednoznačně pravověrné víry a určitého pohledu na dějiny i současný svět.
Tradicionalismus tedy nemá jen své ideové myslitele, ale také své „oběti“ mezi autory – svatými muži a ženami, teology a teoložkami či významnými křesťanskými laiky –, jejichž životní příběh nebo myšlení se do tohoto standardu jednoduše nevejdou. Na pomyslném indexu nepohodlných autorů bychom přitom mohli najít mnoho těch, kteří byli pro duchovní vývoj současných křesťanů důležití.
Když minulost poznáváme podle oblečení
Nejen Bratrstvo svatého Pia X., ale i další podobná společenství bývají na první pohled rozpoznatelná podle vnějších znaků spojených s liturgií a oblékáním. A právě tady se nabízí paralela s fenoménem takzvaných tradwives, který se v posledních letech výrazně rozšířil především ve Spojených státech a prostřednictvím sociálních sítí se dostal i daleko za jejich hranice.
Tradwife – doslova „tradiční manželka“ – označuje poměrně volný internetový fenomén žen, které zdůrazňují tradiční rozdělení mužských a ženských rolí, mateřství, péči o domácnost a často také ekonomickou závislost rodiny na muži jako hlavním živiteli. Není to jednotné hnutí a nelze do něj zahrnout každou ženu, která se dobrovolně rozhodne věnovat především rodině. U části jeho představitelek se však životní styl propojuje s antifeminismem, konzervativním křesťanstvím a představou, že toto rozdělení rolí není pouze osobní volbou, nýbrž přirozeným nebo Bohem daným řádem.
Instagram, TikTok a další sociální sítě nabízejí množství příběhů žen, které se oblékají jako jejich prababičky, pečou vlastní chléb, vaří od základních surovin, vychovávají početné rodiny a vytvářejí obraz rodinného života připomínající idealizovanou americkou kulturu minulých generací.
Moderní na tom je především způsob, jakým je tento návrat k minulosti vytvářen. Životní styl, který se prezentuje jako alternativa k modernitě, je pečlivě dokumentován nejmodernějšími technologiemi a distribuován prostřednictvím algoritmů globálních sociálních sítí. Domácnost se zároveň může stát obchodní značkou a samotná žena profesionální influencerkou.
Nebylo by proto přesné tvrdit, že tato vlna jednoduše odezněla. Spíše se proměňuje a získává různé podoby. Zajímavější než předpovídat její konec je ptát se, proč je obraz takto uspořádaného života pro část žen i mužů přitažlivý. Možná proto, že nabízí něco, čeho je v současném světě nedostatek – pocit jasně rozdělených rolí, stability a předvídatelnosti.
Kde končí osobní volba
Na tom, že se žena rozhodne zůstat doma s dětmi, není samozřejmě nic problematického. Stejně tak není důvod považovat dlouhé šaty, péči o domácnost, vaření nebo tradiční podobu rodinného života za něco méněcenného. Problém začíná tam, kde se z jedné legitimní životní volby stává norma pro všechny ostatní.
Jestliže je žena správnou ženou teprve tehdy, když je především manželkou a matkou, a jestliže se její vlastní profesní, intelektuální nebo veřejné ambice začnou chápat jako důsledek pokažené modernity, nevypovídáme už pouze o životním stylu. Vytváříme velmi konkrétní představu o tom, kdo smí mluvit, rozhodovat a mít autoritu.
Podobný motiv lze najít i v některých tradicionalistických křesťanských komunitách. Odmítá se to, co teologicky a paradoxně někdy i biblicky rozrušuje zavedený pořádek a klade nepříjemné otázky. Přijímá se naopak to, co se člověku jeví jako kvintesence stability, a tedy také životní jistoty.
Liturgické oblékání do předkoncilních oděvů, které bylo lidem své doby esteticky, materiálově i kulturně blízké, může dnes nabývat podoby fascinace samotnou historickou formou. Paradoxně jde často o svět, který velmi intenzivně zajímá především muže.
Podobně lze někde narazit na představu „tradiční katolické ženy“, jejímž hlavním posláním je být manželkou a matkou. K obrazu pak patří dlouhé sukně, zahalená ramena nebo pokrývka hlavy.
Samy o sobě samozřejmě nejsou problémem ani dlouhé sukně, ani závoj, ani rozhodnutí věnovat svůj život dětem a rodině. Otázka začíná být podstatná ve chvíli, kdy se zároveň předpokládá, že dobrá křesťanská žena nemá příliš hlasitě formulovat vlastní názory, veřejně vystupovat nebo – nedej Bože – přinášet vlastní teologické myšlenky. Právě tady bychom měli být opatrní. A snad ještě více tehdy, když takovou představu správného ženství formulujeme my muži.
Historie křesťanství totiž rozhodně není historií mlčících žen. Stačí připomenout Hildegardu z Bingenu, Kateřinu Sienskou, Terezii z Ávily, Edith Stein nebo Dorothy Day. Ženy nebyly v dějinách církve pouze matkami a pečovatelkami, ale také mystičkami, teoložkami, reformátorkami, intelektuálkami a lidmi, kteří dokázali velmi nepříjemně promlouvat k mužům držícím církevní i politickou moc.
Tradice je tedy mnohem pestřejší, než jak někdy vypadá na instagramovém profilu nebo v představě dokonale uspořádaného katolického světa.
Tradice, která je živá
Nevím, proč právě v Česku vyvolávají události spojené s Kněžským bratrstvem svatého Pia X. takovou pozornost. Česká římskokatolická církev je sice v mnoha ohledech konzervativní a opatrná, ale až na některé výjimky zůstává věrná Druhému vatikánskému koncilu a posunu, který přinesl. Když se řekne Tradice, vždycky mi vytane na mysli jedno slovo – živá.
Církev, která čerpá z minulosti, především z díla a statečnosti našich předků, je totiž ve své přítomnosti zároveň církví budoucnosti. Ohlíží se do minulosti proto, aby v ní nacházela sílu a směrovky pro cestu dopředu, k Bohu a k naplnění toho, čím má církev být.
Nebojme se proto především tradicionalistických komunit, jejichž členové mají rezervovaný vztah k přítomnosti a za svůj poznávací znak považují oděvy minulosti nebo latinu. Mnohem podstatnější je soustředit se na to, co je staré, překonané a nepravdivé v nás samých a čeho se zuby nehty držíme jen proto, že se ještě neumíme podívat pravdě – té své i té Boží – do očí.
Foto: Lightstock
