Nejsem ani psycholog ani průvodce pozůstalých. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopena lidmi, kteří nevědí, co říct či udělat. Rozhodla jsem se proto podělit o svůj osobní seznam deseti věcí, které bych si přála, aby moje okolí vědělo, když mi umřel muž.
Být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného. Tolik byste chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak. Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který se i tak nachází v nesnesitelné agónii. Těchto pár následujících bodů by snad mohlo přispět k pochopení toho, jakou pomoc pozůstalý potřebuje.
1. Pochopte, že truchlící jsou zvláštní živočišný druh
Když přijde ztráta v podobě vašeho nejbližšího, jste zranitelní. Lidství se obnaží až na dřeň. To, co jste jindy ustáli s úsměvem, vás dokáže zranit a položit na lopatky. Pozůstalý proto často reaguje jinak, než jste zvyklí. Bude možná jednat nelogicky, nekonzistentně. Může být podrážděný, urážlivý, možná i zlý. Neberte si to osobně. Přijímejte to v laskavosti. Není to namířeno na vás. Děje se to z čiré beznaděje, která se rozprostírá po celé krajině jeho duše.
2. Nenuťte pozůstalé do role oběti
Možná se nabízí společně nadávat na všechnu nespravedlnost světa. Ale prosím, nedělejte to. Ničemu to nepomůže. Jenom to pozůstalého hází do role oběti a uzamyká ho to v jeho zármutku. Dejte pozůstalému pocítit, že i nyní, ve chvíli, kdy je oslaben, stále může být tvůrce. Zaměřte se na jeho dobré vlastnosti. Chvalte ho. Vybízejte ho k tomu, aby byl na sebe hodný. On je ten, kdo zůstal naživu, a i když to teď možná tak nevypadá, bude žít dál. Je možná oslaben a bude mu trvat hodně dlouho, než se postaví zpátky na nohy, ale rozhodně není oběť.
3. Buďte autentičtí
Toto je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem vnímala hned po smrti svého manžela. Cítila jsem se nepříjemně, když se někdo tak moc snažil mi pomoct, že se z něho stal člověk, kterého jsem nepoznávala. Nejlepší, co můžete udělat, je být takoví jako vždycky. Pro pozůstalého je to jeden z mála záchytných bodů, kterého se může držet. Jste upovídaní? Vtipní? Naslouchající? Pracovití? Tak takoví buďte i dál. Mluvte s pozůstalým stejným jazykem lásky, jako jste mluvili doposud. A obráceně: Pokud jste doposud byli jen vzdálení známí, nesnažte se vetřít se do jeho života víc než dřív. Je to akorát matoucí.
4. O zemřelém mluvte
Snažíte se vyhýbat vzpomínkám na zemřelého, abyste ho pozůstalému nepřipomínali? Věřte, že není minuty, kdy by si to pozůstalý neuvědomoval. Urputná snaha nezahrnout do hovoru zesnulého působí jako křeč. Pozůstalí naopak budou rádi, když na něj budete vzpomínat. Mluvte o tom, co hezkého nebo legračního jste spolu prožili. Uchovejte si ho ve vzpomínkách a v srdcích, kde může žít nekonečně dlouho.
5. Nevytahujte otřepané fráze
Jistě, nikdo z nás netuší, co říkat, či neříkat. Mnohdy se prostor snažíme zaplnit slovy jen proto, že se bojíme ticha. Pro pozůstalé ale může být léčivé i jen společně mlčet. Nebo společně koukat na starý film. Vyhněte se prosím větám jako „čas všechno zahojí“ nebo „ty jsi ještě mladá, někoho si najdeš/můžeš mít další dítě“. Je to pro pozůstalé velmi dráždivé.
6. Spolkněte všechna moudra a náboženské pravdy
Ne snad, že by nebyly pravdivé. Ale pokud je člověk raněn, je to jako byste se mu v té ráně rýpali. Jediné, co ho bude napadat – abyste se šli s těmi vašimi moudry vycpat. Pozůstalý má pocit, že na dno jeho bolesti nikdo nedosáhne. Není nic horšího než přihlížet lidem, kteří mají pocit, že když si o smrti přečetli knížku, můžou vám teď o tom kázat. Místo duchaplných formulek radši řekněte: „Vůbec si nedokážu představit, jak se teď cítíš. Ale jsem tu s tebou.“
7. Nabízejte konkrétní pomoc
„Kdybys potřebovala, můžeš se na mě obrátit.“ To je asi tak nejhorší nabídka pomoci, kterou může pozůstalý dostat. Sám je oslaben. Sám má potíže si uspořádat život aspoň tak nějak, aby přežil ze dne na den. Rozhodně nemá kapacitu organizovat pomoc či si o ni říkat. Byla by to jen další položka na jeho nekonečném seznamu povinností. Nabídněte radši konkrétní činnost v konkrétní čas. „V pátek od čtyř do šesti ti vezmu děti ven a ty si odpočiň.“ „Zítra nemusíš vařit, dovezu ti oběd, jen ti ho předám a zas půjdu.“
8. Vezměte si na bedra celou jednu starost
Když manžel umřel, zoufale jsem se snažila chytat se pevných bodů, které mi zůstaly. Žádné jsem nenacházela. Tenkrát mi moc pomohlo, když přišel bratr mého muže, vzal blok a na každou jeho stránku napsal jednu konkrétní věc, co bylo potřeba zařídit. Našli se lidé, se kterými jsme pak danou věc rozpracovali do jednotlivých položek. A nebylo nic úlevnějšího, než když jsem věděla, že se o to postarají.
9. Buďte pozůstalému nablízku i za rok
Když někdo zemře, a obzvlášť pak mladý člověk, reakcí okolí je úlek. Mnozí se pak hrnou do pomoci jen na základě tohoto leknutí. Jenže to jako motivace moc dlouho nevydrží. A tak postupně pomocníci odpadávají a odpadávají, až jich je za pár měsíců jen hrstka. Jenže ty těžké chvíle bude mít pozůstalý i dál. Za půl roku. Za rok. Za pět let. Buďte tam pro něho, i když už se vám zdá, že pomoc nepotřebuje. Možná se jen stydí si o ni říct.
10. Žijte dál
Jasně, řeknete si, to dá rozum. Ale je to ve skutečnosti tak snadné? Někdo zemřel. Ale svět se točí dál, ať se nám to líbí, nebo ne. Pozůstalý bude mít chvíle, kdy se jeho svět točit nebude. A možná bude potřebovat pomoct, aby se mu zase rozpohyboval. Zůstávejte s ním proto v kontaktu. Zvěte ho na kafe, na koncerty, na procházky. Pieta nespočívá v tom, že spolu se zemřelým přestanete žít. Pieta je dle mého v tom, že žijete dál tak, jak by si zemřelý pravděpodobně přál – v lásce, radosti a naplnění.
Veronika Hurdová je spisovatelka a autorka blogu Krkavčí matka, který byl nominován na cenu Křšťálová lupa. Ve dvaatřiceti letech ovdověla, když jí v roce 2015 náhle tragicky zemřel manžel Jan. O tom, jak se s jeho ztrátou vyrovnávala, napsala knihu //Moje milá smrti// (2017). Celkem má však na kontě už přes deset knih. Kromě toho také o tématu ztráty blízkého přednáší na besedách a konferencích napříč Českou republikou.
Autor: Veronika Hurdová
Zdroj: Český Bratr
Foto: Claudia Wolff/unsplash
I don’t think the title of your article matches the content lol. Just kidding, mainly because I had some doubts after reading the article.
Umřel mi nejbližší a měsíc na to mi diagnostikovali rakovinu.
Prý vše ze stresu po dlouhou dobu nemoci.
Prosím nestresujte se, ať neonemocníte. Věřte, že vím, jak je to těžké a prakticky nemožné, nestresovat se.
Dnes je to 7 měsíců, kdy nám náhle zemřel jediný syn. Dva měsíce jsme to stále nechápali a tak nějak jsme to s manželem v sobě měli udušené, že to nemůže být pravda. Ale jak nám umřel i pejsek, tak vše vyplynulo jako hrůza na povrch a už jen trápení. Nemáme nikoho z blízkých, je to neuvěřitelné, ale už nejsou, podivně se nám vytratili ze života. Nikdo kdo by nás podpořil, utěšil a tak se musíme drápat sami ke světlu. Už nejsme nejmladší ani zdraví, ale to je taková bolest, snažíme se, ale naše cesty stejně vedou na hřbitov k synovu hrobu. Začala jsem s terapii, ale musím se přemluvit tam jít, vše se mi zdá zbytečné. Ještě stále nemáme uzavřenou synovou pozůstalost, byl svobodný. OSVČ i v zahraničí a liknavý přístup ze strany notářky je hrozný a přitom je třeba platit daně, zastavit platby………ani v tom nám nepomáhají přes veškeré urgence. Takže k té bolesti, ještě povinnosti vůči státu, aby po našem synovi nezbyly otevřené záležitosti. Zemřel daleko od domova i to bylo pro nás katastrofou. Myslím, že nejhorší je smrt dítěte a zvlášť tak velmi milého zodpovědného člověka – opravdu výjimečného človíčka.
Milá paní Alice vždy když umře prarodič ,rodič,sourozenec je to otřesné to platí i o kamaradech atd. ale když zemře jediné dítě musí to být devastující a frustrující zvláště jak píšete že s manželem už nemáte nikoho, věřte že je mi to líto,když jsem přečetl Váš příspěvek začali mi slzet oči ,tak nějak jsem se vrátil dva roky zpět když odešla moje babička s jejím odchodem jsem se nesmířil dodnes.To jak popisujete vaši situaci mi pomohlo si uvědomit že to mohlo být klidně obráceně umřít já a babička se mohla trápit moji případnou smrtí.Píšete že jste zahájila terapii musíte být hodně silná žena když o tom co se Vám stalo dokážete napsat je někdy lepší se vypsat než se rozsypat u psychologa či psychiatra a vracet se několikrát v myšlenkách k těm nejbolestnějším momentům v životě.Tím Vám ale neříkám terapie je zbytečná,nejsem psycholog ani psychiatr pokud jste zahájila terapii tak choďte!!! pomůže to z malého krůčku jednou uděláte velký krok ;-)netušíte ale Vaše slova mi pomohla uvědomit a srovnat si některé věci, doufám že to samé vrátím já Vám svými slovy alespoň malým úsměvem na tváři pokud to malinko pomůže budu moc rád.Přeju Vám pokud možno pohodové dny prozářené sluncem 😉
Umřela nám máma,je to 5 měsíců,já jsem se o ni starala,já jsem jí pomáhala,vařila,povídala si s ni…. brácha jrijel jednou za dva měsíce na deset minut… Když umřela okamžitě začal spekulovat za kolik prodat byt atd,ani jednou se nezeptal jestli potřebuju s něčím pomoct ohledně vyřizování, zařizování….pouze kolik pak asi dostaneme za byt. Obřad nechtěl,to je prý škoda peněz rozloučení nechtěl,to je prý zbytečné,pouze majetek majetek majetek. 10 minut po odejití z kanceláře dědického řízení mě opět volal jeho makléř na prodej bytu který bratr vyraboval dřív,než jsme se tam stihli sejít….do dneška js si pořádně nepobrečela. Co k tomu napsat dál? Snad pouze to,že se blížíme k soudu i neúcta a bezohlednost některých z nejbližších v těžkých chvílích neusnadňuje smířit se s tvrdou realitou
Moc přesně vyjádřené. Zemřel mi manžel před 9měsíci a přesně tyhle věty jsem slyšela, a byla jsem jen zmatená, co tím vlastně kdo co chce říct. “Jsi mladá někoho si najdeš” a druhý řekl “nikdo ho nenahradí”. “Když budeš potřebovat, zavolej” – ale co budu potřebovat ?? Potřebuji zpátky manžela. A to nejde. Kdy mám tedy volat ?? Do dnešního dne jsem stále nepřijala fakt, že jsem tu bez něj. Nevolám nikomu. Přežívám ze dne na den. Čekám, kdy se ten stav změní, ale nejsem schopná měnit něco sama a ani nechci nic měnit. Je tu se mnou, je ve mně, je všude kolem mně. A okolí – nikdo neví co já cítím. Nejsem opuštěná, máme dospělé děti a snaží se mi být nablízku. I tak jsem sama.
Mám úplně stejný osud (manžel mi zemřel před necelým rokem) a popsala jste přesně to, jak se cítím a v jakém vzduchoprázdnu se pohybuji. Mám štěstí na spoustu skvělých lidí kolem sebe, kteří mě nenechávají samotnou, ale uvnitř jsem strašně sama….
Milá Vendy, jak moc se mi chce Vás obejmout a napsat, že vím co cítíte a prožíváte. Ale nelze se zcela vcítit do toho druhého, i když jsem i já prožila loni náhlé úmrtí partnera (ve středním věku, zdravého … na covid). Tento článek mi ale vysvětlil mé pocity a hlavně reakce na “ne/pomoc” mého okolí. A snad mi ukázal jak se příště nechovat “jako slon v porcelánu” až budu v kontaktu s někým nově pozůstalým. Vendy, nebojte se vyhledat terapeutickou pomoc, je dobré probrat stále měnící se pocity s odborníkem … mě to moc pomáhá. Situace se tím nezmění, ale Vám se bude lépe dýchat.
Pro mně osobně smrt bude znamenat osvobození neberu to jako něco střešního.
Oprava:”strašniho “. Tomu kdo my dal ten mínus jen popřiji hezkého umírání pač to co na nás chystají globalísti nic pěkného nebude. Přijde doba kdy živý bude závidět mrtvým. Škarohlidstvi není hezké a každý má právo na svůj názor,ať je jakýkoli.