Někdy si maluji v představách romantický obrázek shledání se svými milými a pak to dopadne tak, že během pouhých tří minut se slyším vřískat. Samozřejmě, že ne bezdůvodně, ale ne vždy situace vyžaduje tak důraznou reakci. Nádech, výdech.
Odjíždím na lektorskou konferenci na tři dny z domu. Balím. Ne úplně na poslední chvíli, ale taky ne týden předem. Lehoučce nestíhám, ale stále jen v rámci motivujícího eustresu, který mě vyhecuje k nejlepšímu výkonu.
Poslední věci jdou do kufru, nezapomenout nabíječku a drobnosti, které jsem slíbila, že vezmu s sebou pro kolegyně. Vše je na svých místech. Můj milý zůstane doma ponechán napospas plné síle našich tří dětí. Za pár týdnů si to prohodíme.
Poslední kolečko po bytě, abych se ujistila, že mám všechno. Koupelna, ložnice, obývák, pak do kuchyně, napít se a vyrazit. Náhle jsem zjistila, že stojím v kaluži vody. Hrklo ve mně – teče tu něco? Topení! Odtud se to šíří. Na topení leží příčina malé potopy. Trochu se mi ulevilo, protože topení neteče. Zato tři utěrky, které na něm leží, ty tečou jako Niagára. Jeden mladý muž měnil rybičkám vodu a asi mu to trochu přeteklo, tak to tímto vyřešil. Nemám čas se rozčilovat. Přehodím utěrky do dřezu a sebe do suchých ponožek, rychle utřu potopu a odcházím.
Lektorská konference bývá krásný čas. Člověk se hezky na začátku školního roku nakopne do pracovního procesu, dozví se nové aktivity, triky a trendy, hlavně se ale potká s lidmi, kteří mají podobné životní nastavení a poslání (které se někdy projevuje spíše jako postižení). Jedním slovem osvěžující.
Cestou domů si v hlavě třídím dojmy a zážitky a také spřádám plány, co bude, až dojedu domů. Náhle se mi vybaví scénka s utěrkami, tak živě, že skoro cítím mokré ponožky. Zdalipak budou utěrky stále ve dřezu? Raději se psychicky připravím na to, že budou. Zachovám klid. Tentokrát se to povede. Někdy si maluji v představách romantický obrázek shledání se svými milými a pak to dopadne tak, že během pouhých tří minut se slyším vřískat. Samozřejmě, že ne bezdůvodně, ale ne vždy situace vyžaduje tak důraznou reakci. Dneska ne. Utěrky mě nerozhodí. Nádech, výdech.
Byly tam. Poznala jsem to ještě dřív, než jsem došla až ke dřezu, šla jsem doslova přímo za nosem. Ach jo. Nebudu vřískat. Všichni jsou doma, najedení, oblečení, živí a zdraví. To je to důležité. Utěrky si nezaslouží moc emocí. Láska je trpělivá. S odporem a vyhrnutými rukávy jsem utěrky dopravila do koupelny a do pračky. Buď se to vypere – nebo ne. V pračce už čekaly mokré ručníky. Taky moc pěkně voněly. Asi ta výměna akvárka má víc padlých, než jsem si myslela původně. To snad ne! Tohle už mě přece jen napíná na skřipec o něco víc, na tohle jsem už připravená nebyla.
Teď se musím rozhodnout. Buď nechám své myšlenky rozjet a vynadám všem dětem s jejich otcem v čele. Mohla bych být i velmi věcná. Opravdu, našla bych objektivní důvody, žádné iracionální emoční výlevy. Mohla bych. Cožpak nikdo z přítomných neviděl nebo aspoň necítil hnijící textil? Nikdo nedokázal těch pár kousků vzít a vyprat? Chci toho od života tolik?
Nebo to udělám jinak. Láska je trpělivá. A já se stihla, alespoň částečně, psychicky připravit. Zachovám lásku, vyřeším problém a budu mlčet. A až trochu vychladnu, můžeme si popovídat o tom, proč není vhodné nechávat mokré věci hnít v pračce nebo ve dřezu. Ne že by to beztak všichni nevěděli. Věděli, viděli i cítili. Jenže ty utěrky se prostě nějak samy nevypraly.
Rozhoduji se. Zachovávám lásku, řeším problém. Spolknu všechny ty dokonalé věty, které mě napadají v celých sériích, a mlčím. Láska je trpělivá.
Mnohým situacím přisuzujeme příliš velkou důležitost, která se projevuje silou naší reakce. Banán oloupaný z nesprávné strany. Zvednuté prkénko na záchodě. Vydloubaná kostka másla. Nepopírám, že někdy si i zdánlivě banální situace zaslouží důraznější reakci, ale určitě ne vždy. A jelikož jsme se tři dny neviděli, opravdu stojím o to, abychom se přivítali jinak, než výčitkami. Zpětně bývá člověk často vděčný za vše, co neřekl, že?
A taky jsem si vzpomněla na jinou situaci. Ten den, kdy se můj milý chtěl rozčílit, že v autě už zase není benzín: „Cožpak to nevidíš, nebo aspoň neslyšíš tu kontrolku?“ Samozřejmě, že ji vidím, dokonce i slyším při každém nastartování, ale ono se to prostě nějak samo nenatankovalo. Není to naschvál. Jako ty utěrky. Můj milý se tehdy nadechl, a pak zase vydechl. Mlčel, vyřešil problém a zachoval lásku.
Autor: Ida Pencová
Zdroj: Ber celej balík
Foto: Unsplash/Alex Iby
