V nedávné době jsem mluvila s několika lidmi, kteří nezávisle na sobě nesměle vyjadřovali hlubokou touhu. Každý z nich použil jiná slova, ale myšlenka byla táž. Chtěli slyšet Boha. Toužili zažít ten okamžik, kdy by s jistotou věděli, že ho potkali, že se jich nějakým způsobem dotkl. Je skutečně tak těžké a výjimečné něco takového zažít?
Neodvažovali se však dosud správně nazvat ty různé divné náhody, které se jim přihodily. Obávali se připustit, že by zrovna tohle už bylo ono. Možná si představovali Boží hlas hlasitější, Boží jednání nápadnější a setkání s ním obklopené fanfárami a ohňostroji. Aspoň tak trochu. Ale i ta trocha vlastních představ jim bránila opravdu uvidět.
Možná jim bránilo ještě něco. Vlastně se ještě úplně nerozhodli uvěřit, že Bůh je pouze a výlučně dobrý. A že všechno dobré, co se jim děje, mají brát osobně. Možná se ptáte, jaké jiné východisko se v takové situaci vůbec nabízí. Spousta lidí se bojí brát Boží přízeň osobně. Co kdyby ji jednou neobdrželi? Znamenalo by to, že jí nejsou hodni, že si ji nezaslouží, že nejsou dost dobří? Naopak zase v případě, že by se odvážili něco označit jako osobní projev Boží přízně, mohli by být obviněni z pýchy někým, kdo ani Boha pořádně nezná. Nedovedou si představit, jak by tomu mohli čelit. Ach, dobře to znám.
Tajemstvím Božího království je skutečnost, že jsme vážně s důvěrou přijali, že i když si to nezasloužíme, Bůh nás miluje. Vždycky a neodvolatelně. Vyžaduje to kus odvahy – prostě to risknout a začít si Boží přízeň vztahovat přímo na sebe. Mluvit s Bohem Otcem důvěrně a pak očekávat jeho důvěrné odpovědi.
Jen vy poznáte svou odpověď, protože nikdo jiný neví, o čem jste s Bohem mluvili. Možná poprvé, podruhé, podesáté můžete být v pokušení považovat Boží odpověď za náhodu. Ale podvacáté? Posté? Získáte jistotu. Vypadá to snadně a logicky, ale bez toho boje s obavami, že se možná ztrapníte, to ale nejde. Jistota přichází jako výsledek vytrvalého boje s vlastními pochybnostmi.
Myslíte si, že chtěl? Ano
Jednou jsem jela na duchovní cvičení a ani jsem sama nevěděla, jak moc jsem unavená. Jídlo mi chystali v pravidelných dobách, měla jsem klidný pokoj jen pro sebe, duchovní podněty byly laskavé. Domácí adrenalin opadl, uvědomila jsem si, že nic nemusím. Soustředila jsem se na sebe a zjistila jsem, že potřebuju spát. Z těžkého mrákotného odpoledního spánku jsem se dlouho nemohla probrat, a tak jsem zaspala i plánovanou vycházku do lesa.
Večer jsem narazila na výzvu k nočnímu rozjímání, které bych měla začít čtyři hodiny po večerním ulehnutí. Lákalo mě to, ale nebyla jsem si jistá, jestli je moudré se do něčeho takového pouštět, když jsem tak vyčerpaná. Alibisticky jsem řekla Otci, aby mě vzbudil, jestli se mnou bude chtít v noci být. Nechala jsem to na něm. Hádejte, co se stalo. Myslíte, že chtěl? Probudila jsem se přesně čtyři hodiny po ulehnutí právě tak svěží k nočnímu rozjímání. Chtěl.
Foto: Lightstock
