Abyste se setkali s prorokem, nemusíte jezdit k bráně Jeruzalémského chrámu ani vyhledávat palmu v některém ze států v blízkovýchodní oblasti. O budoucnosti se můžete něco dozvědět třeba v brněnské restauraci.
Stalo se to jednu horkou červnovou neděli roku 2012 v Brně pod Petrovem. Vlak mi jel až za dvě hodiny, bouřka byla na spadnutí, ulice liduprázdné jak na Divokém západě. V pravé poledne jsem vešla do čínské restaurace kousek od nádraží, sundala ze zad těžký batoh a začetla se do menu.
Překvapilo mě ticho, které jemně rušil veselý hovor číšníka a jednoho hosta v dobré náladě. Ten seděl u velkého stolu se spoustou dojedených talířů. Napadlo mě, že jde o otce početné rodiny, která zde před chvílí poobědvala.
Host si všimnul mé krosny a začal se vyptávat, kam jedu a odkud jsem. Za chvíli mě pozval k sobě ke stolu, a protože bylo jasné, že ho místní obsluha zná a má u ní dobrou reputaci, přisedla jsem. Pán se představil jako Milan, stavební inženýr a vlastník stavební firmy. Upřímně se zajímal o to, v jakém pracuji oboru.
A mně tehdy přišlo všechno, co dělám, naprosto nezajímavé. Učitelka humanitních předmětů, po třicítce, nevdaná, bezdětná. A tak jsem opatrně začala s vyprávěním a čekala obvyklé reakce: „Ježiš Marjá! Učitelka! A dějepisu. Společenské vědy? Co to je? No, aspoň ta němčina k něčemu bude. To jste nemohla studovat něco smysluplnějšího?“
Jenže Milan překvapil. „To je nádhera! Historie, psychologie, sociologie…“ Přišlo mi, že se skoro zasnil. Když jsem mu řekla, že jsem pracovala jako průvodkyně na zámku, účastnila se archeologických výzkumů a jezdím hrát s kapelou, začal se usmívat od ucha k uchu a zasypávat mě otázkami ze všech mnou vystudovaných oborů.
Nakonec se na mě mile podíval a řekl: „Víte, lidi jako vy mají budoucnost. Takoví budou potřeba. Komunikativní, milí, s rozhledem, ta psychologie a historie, ty jsou tak důležitý pro pochopení souvislostí! Vždyť vy, když budete chtít, můžete dělat spoustu různých věcí, s vaším typem vzdělání toho dost dáte. My – inženýři, stavaři – za chvíli nebudeme zase až tak potřeba. Ta technika, to nebude budoucnost, všechno se tak změní! Já nebudu potřeba. Tak mi ještě něco zajímavého povídejte!“
A tak jsem mu ještě chvilku vyprávěla o knížce, kterou jsem si připravila do vlaku, o místě, kam jedu, a potom už jsem se musela pomalu rozloučit. Milan za mě zaplatil a děkoval za popovídání.
Když za mnou zapadly dveře restaurace, musela jsem se štípnout, jestli se mi to nezdálo. Majitel stavební firmy, který byl rozhodně při penězích, mi právě řekl, že jsem báječná, protože jsem učitelka a mám vystudované humanitní obory. Cestou na nádraží jsem si v hlavě přehrávala celý rozhovor a stále nemohla uvěřit tomu, co říkal. Vždyť přece technika je cesta k úspěchu, k penězům! My všichni humanitní jsme k ničemu, počítače jsou budoucnost!
Tak tohle se mi stalo v roce 2012. Teď, po čtrnácti letech, se zdá, že se Milan přece jen tolik nemýlil. Lidé jako já jsou skutečně potřeba čím dál tím víc. Ve školství, zdravotnictví, pečovatelství a dalších oborech. Stačí sledovat mediální debaty z posledních měsíců. Všechny ty o nástupu umělé inteligence paradoxně končí u stejného závěru: lidský faktor je tou nejstabilnější měnou současnosti.
I s gymnáziem bez maturity z matematiky a vysokoškolským vzděláním humanitního směru jsem zvládla přerod z učitelky na sekretářku nebo zubní instrumentářku, prostě co bylo potřeba. Jak říkal Milan: „Můžete dělat spoustu věcí, s vaším typem vzdělání toho dáte dost.“
Něco na tom je. Ovšem zatím to vypadá tak, že platit za nás potřebné budou stále ti technici.
