Byla to taková sobota, kdy se mi zachtělo uklízet. Nemyslím tím drhnout, cídit a leštit. To zrovna ne. Byla to jiná nálada. Chtělo se mi třídit a zbavovat se věcí. Vytvářet si tak nový prostor. Měla jsem správně rozhodnou náladu. Byla jsem si jistá, že se dokážu efektivně pozbýt věcí – v mém případě hlavně oblečení a knih. Byl to nesmírně poučný den.
Spousta lidí si stěžuje, že si nemůže kupovat další knihy, protože už jich doma mají moc. Nové není kam dávat. Všechny staré si ještě nestačili přečíst. Některé z knih nedočetli a stydí se za to. Pociťují výčitky, že by možná novou knihu postihl stejný osud, a oni by tak vlastně plýtvali. Snažím se k nim nepatřit. Neumím si představit, že bych si už nikdy nekoupila novou knihu. Takový život by byl strašný. Všem proto radím, aby jednou za čas, nejlépe tak jednou za rok čistili knihovnu. Není to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Knihy totiž také stárnou, vycházejí z módy, přestávají být živé.
Odstraníte-li z knihovny mrtvé knihy, celá místnost se tím provzdušní. Uleví se i vám. Nesouvisí to nijak s jejich stářím, tedy s rokem napsání nebo vydání. Některé prastaré knihy mohou být překvapivě živé neustále, některé knižní novinky jsou vyčpělé a neživé už po roce. Chce si to jen nastavit kritéria. U některých knih je jasné, že zůstanou, aniž bych je musela brát do ruky. Už z jejich hřbetu vyzařuje něco jako vzpomínka na společné zážitky, jisté přitažlivé kouzlo a taková klidná jistota, že kdybych potřebovala, vím, co naleznu, když ji otevřu.
Jsou ale knihy, jejichž hřbety jsou němé. Nevyzařují nic. Jsou jako suché větvičky. Zaplňují své místo v knihovně, ale jsou už jen mrtvým materiálem. Někdy je přece jen otevřu a zalistuju. Nemusím je vyřadit z knihovny rovnou, dokonce to nemusím udělat hned, mohu si je ještě rok nechat. Nebo ne. Je představa nějaké nové knihy, kterou si budu moci koupit, jestliže tuto vyřadím, natolik lákavá, že mě přesvědčí?
Mám několik otázek, které mi pomáhají v rozhodování, když zaváhám. Měla bych chuť si tu knihu ještě jednou přečíst, nebo bych si raději četla nějakou novou? Pamatuju si z četby nějakou konkrétní moudrou myšlenku, vtipný příběh nebo hlubokou emoci? Nečetla jsem náhodou na stejné téma něco lepšího, hlubšího, výstižnějšího?
Onehdy mne v mém knihkupectví oslovil starší muž s nabídkou starší kvalitní křesťanské literatury. Trochu mi zatrnulo. Zeptala jsem se, jestli myslí nějaké brožurky z devadesátek? Pousmál se a řekl, že v podstatě ano. Neurazil se, což jsem ocenila. Rozpovídal se o několika titulech o obhajobě kreacionistických teorií. Zeptala jsem se, jestli si myslí, že to dnes ještě někoho zajímá. Zaváhal. Řekla jsem, že doba se změnila.
Dnes fakta nahrají stejnou roli jako tehdy, lidé uvažují jinak. Tehdy to mohlo být opravdu cenné a důležité, ale vyrostli jsme a jsme jinde, pravděpodobně v době postfaktické. Pokýval hlavou, jako by to býval stejně už věděl. Ano, z některých knih jsme už vyrostli. A já pořád věřím, že i prostřednictvím knih k nám mluví Bůh. Chci mít v knihovně vždycky místo na něco nového, protože On mluvit nepřestává.
