„Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ Často se sloveso ctít spojuje s předpokladem, že je nutné rodičům vždy vyhovět, ve všem je poslechnout, protože všechno dělají správně a myslí to s námi dobře. V některých rodinách je nesprávné chápání čtvrtého přikázání hluboko zakořeněnou tradicí. Troufám si ale tvrdit, že význam tohoto přikázání je poněkud jiný.
Rodiče jsou jedním z článků při přenosu rodinných tradic. Tradice však není uctívání popela, ale předávání ohně. Tato myšlenka se mi vždy líbila.
Když se řekne tradice, většinou si představíme něco pozitivního. Tradiční výlet na určité místo, rodinný recept na bábovku, který se dědí po generace, společné hraní na hudební nástroje nebo pravidelná setkání na chatě, spojená s bujarými oslavami. Někdy však mohou být tyto záležitosti svazující, zvlášť když s sebou nesou tradiční hádky, ponižování a naschvály. To vše pálí členy rodiny po celé generace – a pokud se problém neřeší, předává se dál jako doutnající popel. A běda, když se někdo postaví proti. Někdy se tak děje z nevědomosti, jindy ze vzteku nebo z pocitu ukřivděnosti.
„Tohle ode mě můj syn nikdy neuslyší!“ řekl mi jednou kamarád Petr. O co šlo?
Petr je pětatřicetiletý, samostatný a poměrně úspěšný muž, který se nedávno stal otcem. Naše konverzace probíhala poklidně, dokud jsem nepoznamenala, že jeho maminka musela mít radost, když se dozvěděla, že bude babičkou.
„No, dobrý! Jen je škoda, že jsi tehdy nedodělal tu vysokou školu…“ odpověděla jeho matka. Na Petrovi bylo znát, jak moc ho to zasáhlo. Prý celej strejda, povzdechl si. Proč si na něm vlastní matka vybíjí zklamání, že nedokončil školu? Že by její Péťa měl být tím, kdo zachrání rodinnou čest? Přitom je Petr jinak úspěšný, nikoho nevyužívá, nikomu nepřekáží. Sám se svou pílí vypracoval ke slušnému zaměstnání.
Co na to říct? Duchapřítomně jsem ho ujistila, že je jeho rozhořčení oprávněné, a připomněla mu, aby tento vzorec sám neposílal dál. Chce přece být dobrým otcem. Až se mu zase něco povede, má raději zavolat mně.
Cestou domů jsem si vybavila další podobné příběhy – od přátel i ze svého života. To máš z toho života, co vedeš, z těch kamarádů! Pro tebe se nikdo nikdy neobětuje. Ale já ano! Samotáři. Však víme.
Někteří z mých přátel se popelavé tradici poddali, jiní našli odvahu se vzepřít – i za cenu dočasné nebo trvalé ztráty sympatií svých rodičů. Ti pak často zůstávají přesvědčeni, že je jejich děti nectí, a proto se jim zaslouženě povede špatně. Přesně tak jako jim samotným.
„… než kdo cokoli zví, rány se zajizví a budeš jako táta…“ zpívá Karel Kryl v písni Ukolébavka.
Malé děti často chtějí být jako jejich rodiče. Vidí v nich hrdiny, kteří všechno dělají správně. Až budu velký, budu to dělat taky tak, říkají si. Jenže v dospělosti mohou zjistit, že si rodiče vlastní nerozvážností zkazili život – a co hůř, očekávají, že děti půjdou poslušně v jejich stopách. Ze své neomylnosti neustoupí ani o píď.
Navzdory vlastním zkušenostem i zkušenostem úctyhodných předků, ze kterých by se mohli poučit, raději znovu a znovu opakují stejné chyby. Se vší úctou pak předávají dál jen popel.
Výborně napsané. Nikdo není neomylný! Jako rodiče děláme spoustu chyb, kterými se „podepisujeme“ na dětech aniž si to uvědomujeme. Vždy to tak bylo, vždy to tak bude. Jen je důležité si to včas uvědomit a snažit se naše výchovná zaváhání alespoň trochu „vyžehlit“. Však nám všem pubertťáci nastavují zrcadlo našich zaváhání a poklesků, stačí jim jen trochu naslouchat a přemýšlet o sobě. Zjistíme hodně zajímavé věci a jak moc se podobáme rodičům, i když jsme si říkali „Tohle svým dětem nikdy….“
Nepochybuji o tom, že Petrův syn od něho uslyší stovky jiných věcí, o kterých si zase syn bude slibovat, že je vnuk nikdy neuslyší od něj.
A taky je docela dobře možné, že Petrův syn svému otci jednoho dne vyčte: „Proč jsi mě víc netlačil ke studiu vysoké? Proč ti bylo jedno, jestli ji dodělám nebo ne?“