Cinkl zvonek nade dveřmi a do knihkupectví nakoukla mladá žena. „Prosím vás, neprodáváte izolepu?“ V rukou držela balíček. „Kolik jí potřebujete?“ zeptala jsem se. „Jen chci nalepit štítek k odeslání,“ ukazovala balíček a list papíru s vytisknutou adresou a údaji pro zasílací službu.
Nejsem papírnictví, napadlo mě, izolepu neprodávám, ale nemohla jsem si nevšimnout kapky zoufalství v její tváři. „Ukažte, to nalepíme,“ broukla jsem uklidňujícím hlasem. Sáhla jsem do zásuvky pro izolepu a pokynula jí, aby položila balíček na pult. Přidržela štítek na balíčku, já přetáhla kraj izolepou, odstřihla nůžkami, totéž ještě jednou na druhé straně papíru a bylo to. „Tak a je to,“ okomentovala jsem celkem zbytečně svůj poměrně jednoduchý úkon. „Ach, mockrát vám děkuju. Co budu dlužná?“ ptala se žena. „Ale prosím vás, to byla jen drobná laskavost. Přeju vám hezký den.“ Věnovala mi krásný úsměv a ještě jedno nebo dvojí poděkování a běžela podat zásilku.
Nepíšu o tom proto, abych se pochlubila svou dobročinností. Naznačuju, že drobnost zvíci dvaceti centimetrů izolepy může minimálně dvěma lidem udělat hezký den. Jí a mně. A to neberu v úvahu, že laskavosti mají tendenci se násobit. Ten, kdo přijal nějaký projev laskavosti, má tendenci sám laskavým být. To je takový zákon. Možná se tak běžně chováte. Možná je to pro vás samozřejmost. Ale ještě nás asi není dost. Běžně se s laskavým chováním nesetkáváme. A myslím, že to všichni strašně moc potřebujeme.
Vím, že začít prokazovat laskavost najednou, zničehonic může být těžké. Je třeba na to připravit svou mysl. Ta to rozhoduje. Jak ale mysl připravit? Mně se osvědčuje hledat příklady. Hledám projevy laskavosti všude. V literatuře, ve filmu, v životě. Hledám vzory. To není těžké.
Trochu směšná mi připadala krátká videa zachycující někoho, kdo udělá něco laskavého a ono se to pak neuvěřitelně řetězí. Možná jste to také viděli: muž pomohl babičce přes přechod, ona dala kytku smutné ženě, ta zaplatila kávu bezdomovci a ten přinesl zapomenutou věc jinému muži. Přáli byste si, aby to takhle fungovalo. Ale bojíte se uvěřit, že by mohlo. Je to příliš krásné. Ale já si říkám: A proč ne? Sama to ovšem nejspíš nezjistím, co způsobila moje drobná laskavost. Mám však pevnou naději, že jednou snad následky svého činu uvidím. Nemusím si je nutně vychutnat (ačkoli by to bylo opravdu krásné). Ale uvidím, jak někdo prokazuje laskavost někomu jinému. Jen tak. Prostě jen tak.
Věděli jste, že štěstí můžeme prožít tehdy, když se něco hezkého stane komukoli dalšímu?
Žádná laskavost, ani ta sebemenší, se nikdy neztratí. Ezop
To mi připomíná můj oblíbený citát: “Sublimuje–li se ženská přirozenost, ve své podstatě zvrhlá, do svatosti, může se stát nejvyšší podněcovatelkou milosti.” Umberto Eco: Jméno růže)