Stará žena žmolila v rukou růženec. Její prsty se probíraly navlečenými korálky a její rty vyslovovaly náhodné útržky Zdravasu. Demence jí vzala schopnost správně odříkat modlitby. Je možné, že nakonec z těch slov zůstalo už jenom „zdravas Maria“.
Nemohu se ubránit dojmu, že tato žena na nemocničním lůžku nás předchází na cestě jednoduchosti k vnitřní modlitbě. Z očí jí září svatost a jemný úsměv. Možná ta dvě slova modlitby nedovede sladit s nádechem a výdechem, jak by doporučili mistři meditace.
Její cesta k Bohu je ale vyrovnaná, nehrozí jí pasti intelektuálních slepých uliček, neoslňuje ji lesk průlomových vhledů.
Netrápí se tím, zda je její modlitba dostatečně vznešená a zbožná. Z hrbolaté stezky, kterou Jan Křtitel žádal upravit, se věkem, návyky a degenerací mozkové kůry stala zcela rovná stezka. Z imobilní seniorky v plenách je žena modlitby, protože kromě vzývání jména Boží Matky už nedovede nic jiného. Modlitba zachvacuje celou její bytost.
Dává dlouhověkost šanci dojít na cestě modlitbě dál?
Ve svých troufalých úvahách si dovolím předpokládat, že rozvoj medicíny dává více příležitostí na skrytý kontemplativní život. Kolik toho víme o vnitřním životě pacientů v bdělém kómatu? Někteří z nich kopírují Kristovy rány až s chirurgickou přesností. Zbavení možnosti pohybu, ruce i nohy propíchnuté kanylami, místo kříže visí na přístrojích.
Zbavení civilního oblečení a soukromí, závislí na svlažení úst jiným člověkem. Mají v této chvíli možnost volby, jak se postaví ke svému ukřižování? Buď zvolí hořkost a zoufalství, nebo radikální, až skandalózní odevzdanost uprostřed nejhlubšího utrpení.
Pokud člověk roste a dozrává tím, co v životě ztrácí, pak jsou mezi těmito pacienty jistě nepoznaní mistři vnitřní modlitby. Třeba neumí nic jiného než vyslovit své vnitřní ano bez pohybu rtů a bez pohybu rukou tento kříž obejmout.
Má lepší startovací pozici člověk, který byl ve všedním životě odpoutaný, zvyklý pouštět své myšlenky a nechat je odplout jako lodě na řece? Mluví k němu Bůh mimořádným způsobem? Prochází duchovním bojem a krizemi? Jak takové krize vypadají?
Tato devadesátiletá žena již neuměla plynule mluvit, ale její oči a ruce mi říkaly: Děvče zlaté, neboj se stáří, neboj se umírání. Tvé vzdělání a intelekt, to všechno je moc důležité pro svět a pro lidi, jako jsem já. A když přijde čas, odevzdej postupně svou paměť a jasné uvažování, odevzdávej vzpomínku po vzpomínce, odevzdávej rozpoznávání obličejů svých blízkých.
Odevzdej chápání souvislostí i orientaci v čase a prostoru. Uvolni se a neřeš, jak vypadá tvoje modlitba… modlitba nepotřebuje nijak vypadat. Já jsem se odevzdala a teď už celá moje bytost vibruje v harmonii s rytmem Božího dechu.
