Víte, když chcete něco vzkřísit, musí to úplně umřít. Je třeba těch deset patnáct minut počkat, až odumře centrální mozek. Musíte si být jist, že se rozpojí úplně všechny vazby. Nic nesmí zůstat!“ poučoval mne automobilový kněz ve slušivém šedém overalu se značkami automobilových firem, jimž slouží. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem to už někde četl!
K práci duchovního v každé církvi patří auto. Být na více místech a právě včas, to vyžaduje mobilitu. Do Litomyšle jsem přijel svým autem, náklaďáčkem, který jsem hojně využíval na Říčansku, a do Litomyšle nás ještě odstěhoval. Pak se mu od soustavného přetěžování rozjela zadní kolečka.
Na nový vůz jsem neměl. Tak jsem se na radu přátel vložil do péče operativního leasingu. Za ty roky jsem vystřídal několik aut. Vždy jsem si přál jen pár maličkostí: vyhřívané sedadlo a možnost telefonovat bez držení mobilu. V říjnu minulého roku jsem dostal zatím nejsofistikovanější verzi, ke které se stačí přiblížit s klíčkem v kapse a málem vás pozdraví. Vyhřívá i volant. A hlavně jezdí!
S loňským prvním mrazem auto zůstalo stát u kostela. Milostivě mě pustilo dovnitř, ale odmítlo nastartovat. Vím, že se pod kapotou smím starat jen o provozní tekutiny. Přivolaní technici mi dokázali, že ani oni nesmí více. Auto pod hrozbou odtahu po dvou dnech nastartovalo. Poděkoval jsem Pánu Bohu, měl jsem za co.
Jezdím téměř každou neděli do Léčebného a rehabilitačního zařízení ve Chvalech. Stíhám to i s rychlým domácím obědem. Odpoledne mne pacienti čekají na bohoslužbách. Po bohoslužbách několik rozhovorů a pak zase domů. Tentokrát jsem v neděli navečer přišel k autu a ono provedlo opět stejnou piruetu. Pustí mě dovnitř, ale nenastartuje. Tiše zůstalo stát na dvoře nemocnice. Vyrazil jsem domů vlakem.
Namísto zařizování odtahu jsem se doplazil do postele, protože jsem si odněkud přivezl covid. Po týdnu jsem se s důvěrou ve Všemohoucího přikradl k autu, ale protože neprovedlo úvodní pukrle při přivítání, věděl jsem, že zůstane chladné. Dobrá! Nedotčeně jsem vytočil číslo asistenční služby. Technik nejprve léčil baterku, protože mohla být slabá. Nebyla.
Znovu mě zaujala zřetelná slabost mechanika, který v takové chvíli vlastně nemůže udělat vůbec nic. Zbývá jen odtah. Auto musí do servisu na přístroje. Na začátku čekání, které mohlo zabrat hodiny, napadla technika ještě nějaká možnost. Požádal mě o desítku, desítku klíč. Překvapilo mě, že pozice technika je dnes tak virtuální, že s sebou nemá brašnu klíčů, kleští a udělátek. Desítku nám půjčili údržbáři z léčebny.
Mechanik odpojil baterku. Začalo mi být chladno, chtěl jsem kapotu zaklapnout a jít někam do tepla, on ale potřeboval deset minut, možná o chvilku déle. Zbylo mi březnové sluníčko, které se pomalu sklánělo k obzoru. Trochu mne zahřálo. Z těch dvaceti metrů jsem ale okamžitě zaznamenal mrkání světel, které patří do úvodní sekvence startování. Baterka opět napájela systémy. Motor naskočil.
Technik se tajemně usmíval: „Víte, když chcete něco vzkřísit, musí to úplně umřít. Je třeba těch deset patnáct minut počkat, až odumře centrální mozek. Musíte si být jist, že se rozpojí úplně všechny vazby. Nic nesmí zůstat!“ poučoval mne automobilový kněz ve slušivém šedém overalu se značkami automobilových firem, jimž slouží. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem to už někde četl. Všechno musí umřít, aby se to mohlo narodit znova! Loučil jsem se s úsměvem radosti a vděku. Tohle jsem potřeboval zažít.
Zdroj: Časopis Brána