Nejsem dokumentující typ. Když někde jsem, něco pozoruju, něco prožívám, poslouchám nebo jím, nenapadne mě to zdokumentovat. Prostě si nevzpomenu. Spousta mých kamarádek to má už zautomatizované. Jdeme na kávu a ony dříve, než zamíchají lžičkou pěnu na hladině, vytvoří fotku. Pěkně si to nastaví, aby kompozice působila ladně, aby talířek se zákuskem stál v přiměřeném úhlu k šálku s kávou a aby na pozadí nic nevhodného nerušilo. Já to upřímně oceňuju, ale sama to nedokážu.
Když byly naše dcery malé, můj manžel a jejich otec je učit fotografovat. Učil je o nastavení aparátu, kompozici i o světle. Mohla jsem se taky něčemu přiučit. Jenže já raději sloužím jako fotografovaný objekt. Ne že bych tak toužila být modelkou, to ne. Je to alibi, abych nemusela fotit taky. Já toužím pozorovat, vnímat, vstřebávat.
Nechávám v sobě usazovat dojmy a imprese. Střádám si je do zásoby. Možná si z nich dělám kartotéku, abych v ten správný okamžik jen sáhla do zásob a vytáhla vzpomínku na ladnou vodní hladinu, živé barvy a vůni květin nebo hlasité žabí kvákání. Potřebuju to mít uložené někde v sobě. Ne ve foťáku nebo v mobilu. Nevím, proč to tak mám.
Když zahlédnu, jak někdo fotí svou kávu, oběd, zákusek nebo cokoli pozoruhodného se děje, jestli se ten člověk na svůj záznam někdy podívá. Vždyť jen za jeden den toho musí být spousty. Copak se s takovým obrovským osobním archivem dělá? Opravdu může někoho zajímat fotka kávy z předminulého čtvrtka odpoledne, když se navíc srdíčko v pěně úplně symetricky nevyvedlo?
Stejná otázka se mi dere nelítostně na mysl, když jsem někde na koncertě a někdo mi stíní ve výhledu nataženou rukou s mobilem, který nahrává kapelu. Říkám si v duchu, jestli se ten člověk, co loví nejvýstižnější úhel záznamu, někdy na své nahrávky podívá. Domnívám se, že technicky budou mizerné.
Jsem přesvědčená, že osobní okamžitý zážitek, vychutnání atmosféry a propojení s ostatními návštěvníky koncertu je to, proč se na koncerty hlavně chodí. Ona někdy možná ta muzika za to až tak nestojí. To se často pozná až pak ze záznamu, že ty hudební výkony nebyly nic moc. Teprve z nahrávky se dá zjistit, že bubeník zrychloval nebo kulhal, že kytarista v sólech trefoval sousedy častěji, než bylo vhodné, a klávesák bloudil v kilech.
Když jsem kdykoli musela natáčet třeba nějaké vystoupení svých dětí, nesnášela jsem to. Já jsem z toho nic neměla. Doma na obrazovce to nebylo zdaleka tak slavné a emotivní jako v sále v přímém provedení. Byl to jen záznam.
Možná to neumím úplně dobře vystihnout, ale myslím si, že je velký rozdíl v tom, jestli svůj život přímo žijeme a naplno vychutnáváme nebo ho jen dokumentujeme. Pojďme to v létě prozkoumat. Žijete nebo jen dokumentujete?
