Kdybych měla vyjmenovat deset nejoblíbenějších věcí v životě, adventní kalendář by mezi nimi zaručeně byl. Hlavním důvodem může být to, že je zhmotněným těšením se. Možná i díky tomu, že se používá jediný měsíc v roce. A dozajista proto, že může mít nejrůznější podoby.
Potěšit mne je snadné. Asi bych si užila i obyčejný kalendář s čokoládičkami ve vylupovacích okénkách, tedy pokud by se jednalo o hořkou čokoládu. Ale mé dcery se nikdy nenechaly uspokojit obyčejnou nabídkou obchodů, ostatně jsou po mně. Dostala jsem už román na dvacet čtyři pokračování, která se objevovala vždycky ráno v krásné dřevěné truhličce na parapetu kuchyňského okna. Někdy jsem nemohla ani dospat, jak jsem byla zvědavá, kam se děj posune a jak to dopadne. Dostala jsem také dvacet čtyři pečlivě poskládaných malinkých papírových domečků a v každém něco bylo!
Připadám si důležitá, když si někdo kvůli mně dá takovou práci. Jsou ale lidé, se kterými to není tak jednoduché. Cítí se velmi nepohodlně, když mají myslet na to, aby každý den otevírali nějaké okénko a jedli čokoládu, když na ni právě v té chvíli nemají chuť. Dokonce ani čajový adventní kalendář není vhod. A to si musím teď hned vařit tenhle čaj? Nechci čaj. Prostě v tom tlaku konzumu necítí žádné potěšení.
Já vím, že to zní divně, ale kdybych vedle takového člověka čtyřicet let nežila, neměla bych nejspíš vůbec žádnou šanci to zjistit. Jenže já nedokážu adventní kalendáře jen přijímat, já je také potřebuju dávat! Jak přimět člověka, aby si vychutnal adventní kalendář, a přitom ho nenutit do konzumace?
Vyřešila jsem i to. Napadl mě geniální plán, když jsem v jednom obchodě s milými kýči uviděla kouli na zavěšení z průhledného plastu. Vypadala trochu jako losovací osudí a dala se rozevřít. To je ono! V náhlém osvícení jsem uviděla kouli naplněnou složenými papírky se vzkazy, citáty, verši a vyznáními. Bude jich samozřejmě dvacet čtyři, ale nebudou číslovány, aby si mohl vybrat kterýkoli anebo nevybrat žádný, když na to zapomene.
Přesně tak jsem to udělala. Na papírky jsem psala krátké vtipné nebo moudré citáty a taky vzkazy, že někde něco je. Například ve třetí kořence zleva (nebo šesté zprava) na poličce v kuchyni. Nebo na balkoně v tom vysokém květináči se smrčkem. Nebo ve velké bílé čajové konvici na kredenci, co ji používáme jenom tehdy, když nás je na čaj moc.
Většinou tam byl schovaný jeden fakt neodolatelný čokoládový bonbon. Kouli jsem zavěsila na místo, kde se nedala přehlédnout. Zafungovalo to. Nebylo toho moc, bylo to vtipné a trocha dobrodružství při hledání se zdála také vítaná. Nejsložitější na celém tomto projektu mi připadalo nesplést si místa a skutečně ukrýt nějaké dobroty tam, kam poukazují složené papírky v kouli.
Někdo by mohl namítnout, že je to dětinské a neduchovní. Máme tolik důležitých problémů a naléhavých starostí a zabývat se něčím tak banálním, jako je adventní kalendář, je plýtvání energií i časem. Prosím, takový názor nikomu neberu. Jen si ho nechte, když vás to baví. Já se ale znejistět nenechám. Adventní kalendář pro mne znamená formu vyznání lásky. Moc mi záleží na tom, abych těm, na nichž mi záleží, dvacet čtyřikrát v jednom měsíci připomněla, že je mám ráda. Co jiného bych jim tím říkala?
Autor: Hana Pinknerová
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/ Remy Baudouin