Existují skutečnosti, city a vztahy, které mají tolik variant, že by se i vzdáleným civilizacím vyplatilo cestovat mnoho gigaparseků, aby zjistily, jestli to, co jejich obyvatelé nazývají láskou, obětí a uměním, je to samé, co s mnoha problémy a nesnázemi žijeme my, obyvatelé planety Země v jedné z nejstarších galaxií.
Patrně jednou z nejcitovanějších otázek 20. století je otázka italského fyzika Enrica Fermiho (1901–1954), který odešel v roce 1938 do Spojených států, aby tím zachránil svoji manželku, jež byla židovského původu. Ta otázka, která zazněla v létě roku 1950 při tom, co šel Fermi se svými kolegy na oběd, se týkala UFO a mimozemských civilizací a jejich možného výskytu v pozorovatelném vesmíru. Zněla: „Kde všichni jsou?“ (Where is everybody?)
Hledání jiných obydlených planet a civilizací se stalo od druhé poloviny 20. století pro řadu vědců i amatérských badatelů doslova posedlostí. Fermi a mnoho jeho kolegů vytvořili zajímavý seznam kritérií (filtrů), proč se nám zatím nepodařilo objevit důkaz o tom, že v naší či nám nejbližší galaxii a pochopitelně i v naší sluneční soustavě existoval nebo existuje inteligentní život. Jednou ze zajímavých hypotéz je hypotéza nazvaná „Hypotéza vesmírné karantény“.
Tato hypotéza tvrdí, že některá z existujících civilizací je natolik vyspělá na úrovni technologické, kulturní, filozofické a samozřejmě hlavně mravní, že si uvědomuje potenciální nebezpečí plynoucí ze setkání s „primitivní“ civilizací, jako je ta naše, která například ve 20. století prožila dva osudové válečné konflikty, holokaust a studenou válku, jimž padlo za oběť mnoho desítek miliónů lidí. Existuje tisíc a jeden důvod, proč by se nám vyspělejší civilizace měly vyhnout a dobrovolně se zavřít do karantény. Existuje ale podle mě něco, co v prostoru vesmíru, teologicko-náboženským jazykem řečeno ve stvoření, není samozřejmé a nedá se vysvětlit třeba tím, co víme od Alberta Einsteina o časoprostoru. Pokud se na vesmír nebudeme dívat jako na Boží dílo, které má svůj nadpřirozený smysl, ale jako na dílo náhody, můžeme, myslím, říci, že stavebním prvkem galaxií patrně není láska, ochota k oběti a umění.
Můžeme metaforicky tvrdit, že se jednotlivé galaxie či kupy galaxií „s láskou“ srážejí. Můžeme s určitou mírou básnické licence říkat, že planety a hvězdy v blízkosti černých děr jim ochotně obětují svoji vlastní hmotu, a tedy energii, až v nich nakonec samy skončí. S naprostou jistotou můžeme konstatovat, že snímky vesmíru, které nám přináší Hubbleův a Webbův teleskop, ukazují kosmos jako svébytný druh uměleckého díla. Nakolik nám je však známo, součástí vesmíru pravděpodobně není hudba, jakou stvořil Bach, Beethoven, Mozart, Dvořák nebo Rachmaninov. Vesmír bez přítomnosti života patrně neví nic o lásce, se kterou matka opatruje své dítě a kterou si nesou dva lidé životem – připusťme, že aspoň v některých případech – jako to nejcennější.
Existují tedy skutečnosti, city a vztahy, které mají tolik variant, že by se i vzdáleným civilizacím vyplatilo cestovat mnoho gigaparseků, aby zjistily, jestli to, co jejich obyvatelé nazývají láskou, obětí a uměním, je to samé, co s mnoha problémy a nesnázemi žijeme my, obyvatelé planety Země v jedné z nejstarších galaxií. Člověk by musel být naprosto vyprahlý a cynický, aby nenašel nic, co má ve srovnání s pustou prázdnotou vesmíru (9,9×10−30 gramů na centimetr krychlový) hodnotu, kterou stojí za to rozvíjet, za kterou stojí za to zápasit a za kterou je možné, je-li to třeba, i zemřít.
Snímky Webbova dalekohledu berou dech, ale ani pod všemi vrstvami galaktického prachu nenajdete třeba obrázek děvčete od Josefa Čapka, Reynkovu Pietu s růžemi nebo Eucharistického Krista malíře Romana Brichcína. Zvuky, které detekujeme ve vesmíru, hravě předčí každá lidová píseň z jižní Moravy, Provence, Baskicka nebo Sicílie, o symfoniích a klavírních koncertech nemluvě. Těžko si představit, že by i superfantastická krajina některé z planet v obyvatelném pásu byla o tolik krásnější než žena či muž, které milujete, než matka, která kojí své dítě, než člověk, který v pokoře klečí na kolenou před křížem a prosí Pána, aby mu pomohl poponést jeho kříž a šel dalších pár týdnů v jeho stopách.
Kde všichni jsou, aby se podívali nikoliv na to, čím se člověk ukazuje jako tvor nebezpečný druhým i sám sobě, kterému není zatěžko klidně zničit svoji vlastní planetu, ale na ty, jejichž láska, oběť a umění drží tuto planetu nad vodou a budou ji držet do chvíle, než Slunci dojde palivo? Najdeme tisíce důvodů, proč by kdokoliv měl minout naši Zemi bez povšimnutí anebo ji jen za pomoci techniky prozkoumat a výsledky zaznamenat do knihy vesmírné historie. Najdeme ovšem i důvody, které by za běžných okolností měly podnítit zvědavost jakékoliv inteligentní bytosti, aby poznala, že i tady může být někdo čistý, krásný a svatý, a že pro ty, kteří takoví nejsou, přišel kdysi Syn Stvořitele, aby zachránil všechno a všechny, kteří by jinak svými činy dávno spadli pod horizont událostí, z něhož není návratu. Není z pohledu vnějšího pozorovatele kromě lásky, oběti a umění fascinující představa navštívit planetu, do níž se z čisté Panny narodil Syn Boží? Samé otázky.
Neopíjím se velikášskou představou, že ve viditelném vesmíru o průměru 93 miliard světelných let je jen jedna jediná modrá planeta. Asi není. Staly se však na ní události, které při principu zachování energie zcela jednoznačně učinily vesmír v něčem bohatším. S tím zlým a špatným si slapové síly poradí. To krásné bychom si měli uvědomit také my. Jste to možná právě vy, kteří včera dali jen tak, z lásky, své ženě pár tulipánů a řekli jí, že ona je celý váš vesmír. S dost velkou pravděpodobností se to v tom okamžiku nikde jinde na světě a ve vesmíru nestalo. Nic z toho už nikdy nezmizí. Jste to vy, kteří z lásky a oběti učinili něco, co je věčné.