Pascha a Pánova večeře k sobě mají docela blízko. Pánova večeře je totiž Ježíšovým výkladem oné Paschy. Kdyby chtěl proto někdo najít autentický symbol křesťanství, mohl by to stejně tak dobře být kulatý stůl. Vejdeme se k němu všichni.
Jak daleko je od Paschy k Pánově večeři? Na jednu stranu: hodně daleko! Židé až podnes považují oslavu vysvobození z Egypta za soukromou rodinnou záležitost. Když ji slaví v restauraci, pak je ta restaurace na daný večer uzavřená, jak jsem se přesvědčil před časem v italských Benátkách. Nežidovské připomínky takového svátku jsou víceméně "chucpe".
Když ale jdete kolem světa druhou stranou, ty dvě slavnosti – Pascha a Pánova večeře – mají k sobě docela blízko. Hodně blízko! Pánova večeře je totiž Ježíšovým výkladem oné Paschy. A tak tu máme úplně nový rituál, který Ježíš ustanovil při hostině Paschy.
Pánova večeře se spojuje s událostmi na vrchu Golgata, kde stálo popraviště s kříži. Pro brutalitu Ježíšovy smrti a pro hlasitý apel morálního a možná i právního dluhu se Ježíšův kříž stal centrálním symbolem křesťanství. Apoštol Petr to ve Skutcích apoštolů kázal nejprve poutníkům o letnicích a pak to nametl do očí vůdcům lidu a celé velekněžské rodině: „Vy jste ho ukřižovali!“.
Nelze v tom necítit výčitku, která se připomíná židům celá staletí. Zabili jste Krista Pána! Z úst židovského apoštola Petra, který nikdy nechodil pro slovo daleko, se to snad snese (Sk 2 a 4), ale z úst pohanských to vůbec nesedí. Jiný Žid, apoštol Pavel, je opatrnější a mluví o vládcích tohoto věku, kteří ukřižovali Pána (1K 2,6-8).
Když nemá večeře Pánova daleko k Pasše, tak proč a v čem? Protože si Ježíš vybral tuhle soukromou večeři s učedníky k tomu, aby mluvil o významu své smrti. Neudělal to v chrámě, kam se mnohokrát vydal, aby vyučoval, a jistě při tom byl součástí obětních rituálů předepsaných zákonem. Nikdy nemluvil o své krvi jako o krvi zvířat, která byla vylévána k patám oltáře.
Kazatel sepisující velkou homilii listu Židům představuje nového velekněze, nový chrám a také nový rituál a při tom mluví o vylití krve, bez níž není odpuštění. Je to konstrukce, která zmiňuje oběť Abrahamovu a Mojžíšovu a krev zvířat spojuje s obětí Kristovou (Žid 9).
Ježíš je však při večeři u stolu s rodinou učedníků daleko od chrámu. Jí beránka, jehož krev v Egyptě označovala dveře příbytků, a andělé zhoubci je pak přeskakovali. Tím ta krev označovala členy Izraelské rodiny jako vlastnictví všemohoucího (Exodus 12). Tomu svému lidu Bůh odpustil a andělé jej minuli.
Když Ježíš mluví o svém těle, dává učedníkům chléb – nikoli maso beránka. Je to přece jenom významný posun! A ten chléb láme a rozděluje. Ani beránek v Egyptě se ale neporcoval a ani Ježíšovo tělo na kříži nebylo zlomeno (Ž 34,21). Ježíšova slova o chlebu odkazují spíš k nasycením zástupů, která si učedníci pamatovali. Nově jim tu zaznělo, že to není ledajaký chléb, ale je jim tělem Kristovým, protože to bylo to poslední, co Ježíš jedl.
Učedníci tak mají stejný krajíc radosti, bolesti a smrti, ale také i vzkříšení s Kristem. Jsou s ním jedno tělo. Koluje jim v žilách stejná krev. Krev obětí v chrámě se nikdy nepila, to by mohl být pohanský zvyk, ale s Ježíšem to nemá vůbec nic společného. Ježíš jim podává kalich s vínem, který dost možná byl jedním z posledních nápojů jeho života. S velkou pravděpodobností to byl skutečně poslední nápoj. Víno z vinic zalitých sluncem se vlilo do Ježíšových žil a také do učednických. Učedníci byli jednou krví s Kristem.
Nicméně oběť Ježíšova se nedá srovnat se všemi oběťmi genocid a vražd. I kdyby se v těch drastických chvílích obětoval otec za dítě, žena za muže, člověk za člověka, nemá ta prolitá krev moc společného s obětí Kristovou. Všechno jsou to vzácné oběti, kterých je třeba si vážit, ale ve vzpomínkách nemají být spojovány s tou Ježíšovou – protože krev jeho oběti se pije, a stává se tak podporou jeho života v našich existencích.
Onu cestu do krevního řečiště pak obstarává Duch svatý. Apoštol později řekne, že jsme živou, svatou a Bohu libou obětí (Ř 12,1). A tak to je!
Kdyby chtěl někdo najít autentický symbol křesťanství, mohl by to stejně tak dobře být stůl. Je-li na stěně Nového kostela v Litomyšli kruh, pak je to naprosto správně. Je to kulatý stůl života, ke kterému se vejdeme všichni.
