Jarní průběh pandemie Covid-19 a s ní související karantény představoval pouze jakýsi lehký úvod, hlavní děj následoval až posléze, od pozdního léta dále. A ani dnes nevíme, jaký bude další vývoj. Jak se k tomu postavit?
Rozbíhající se vakcinace se jeví jako nadějné světlo na konci tunelu, nové mutace koronaviru na druhé straně představují velmi reálné možnosti hrozivých zvratů situace. Všeobecně se uznává, že tato pandemie nám jasně ukázala, že nejsme svrchovanými pány světa a přírody. Je přitom zajímavé, jak často v této souvislosti zejména profánní sdělovací média opakují svého druhu frázi, že nás naučila pokoře. Přitom je zřejmé, že v profánním novověkém osvícenském slovníku není slovo pokora tradičně vnímáno nijak pozitivně, spíše se mu přisuzují různé zpátečnické a pasivitu navozující konotace. V jakém smyslu je potom užíváno v právě zmíněném kontextu? Nadto se však nabízí další otázka: vůči čemu konkrétnímu máme tuto pokoru vnímat, jak dnes chápat k tomu potřebnou skutečnost, která nás přesahuje, tj. transcendenci?
Je sice zcela evidentní, že zůstává mimo naše možnosti, a to zřejmě i do budoucna, útočící koronavirus zničit a trvale se ho zbavit. Evidentně se budeme muset naučit s ním snesitelně žít, prostě s ním koexistovat. Přitom je však rovněž zřejmé, že vůči němu nejsme absolutně bezbranní, v určitých objektivně existujících limitech lze jeho šíření epidemiologickými opatřeními dosti účinně regulovat a omezovat. Koncentrace úsilí celé společnosti a především jejího vědeckého potenciálu nás též již dovedla k vytvoření vakcín, které nepochybně mohou přinést obrovskou úlevu, i když přirozeně ani ony nemohou být stoprocentním řešením situace v globálním měřítku a na neomezenou dobu.
Místo pasivní pokory bychom tedy asi měli vůči danému koronaviru realisticky hovořit o respektu. A to o takovém respektu, který při plném vědomí lidské omezenosti je spojen s našimi cílenými aktivitami. Právě zde však může snadno být kámen úrazu, neboť tyto aktivity zpravidla vyžadují mnohá omezení pohodlí a dosaženého životního standardu, prostě je s nimi neoddělitelně spojen osobní a společenský sebezápor. V tomto směru lze snad místo abstraktních popisů uvést malý příklad, i když si musíme být vědomi ošidnosti onoho pověstného „kdyby“.
Prostě „kdyby“ naše společnost dokázala zvládnout svoje vypjaté vánočně konzumní potřeby a vyvarovala se lehkomyslného porušování platných epidemiologických opatření a jejich rozvolňování posunula z přelomu listopadu a prosince 2020 alespoň o dva týdny, možná jsme stačili sehnat méně luxusních vánočních dárků, ale vše svědčí pro to, že jsme Vánoce mohli prožít v mnohem větším klidu a pohodě. Přitom se lze důvodně domnívat, že následné zřejmě neodvratné opětné zhoršování epidemiologické situace mohlo být v tomto případě méně intenzivní a časově posunutější směrem k době, kdy by se již mohla začít projevovat účinnost vakcinace.
Ve společensko-politickém kontextu si je právě zde možno uvědomit, jak nebezpečné může být populistické vyhovování okamžitým konzumním požadavkům voličstva a jejich upřednostňování před tím, co nám, ne sice s absolutní stoprocentní jistotou, ale s velmi věrohodnou pravděpodobností ukazují vědecké a odborné prognózy.
Právě jsme uvedli jistou kritiku zaměřenou na politickou sféru. Dovolme si nyní i jisté kritické upozornění směrem ke křesťanským kruhům. Z mnoha stran se zde objevovaly a stále objevují výzvy k modlitebním nebo postním akcím ohledně získávání Boží pomoci vůči probíhající pandemii. To je jistě hodno účasti a podpory, neboť z křesťanského pohledu není modlitby a postu vlastně nikdy dost. Je zde však jedno nebezpečí, totiž že si budeme takto udělovat vůči svému svědomí faktický dispens od vlastní praktické odpovědnosti. Chci-li prostě od Boha pomoc, nesmím jí stavět do cesty svou pohodlností, neodpovědností a někdy i přímou sobeckostí překážky.
Zcela konkrétně: modlím-li se, aby Bůh zasáhl proti epidemii, měl bych zpytovat své svědomí, zda k jejímu omezení dělám sám vše, co mohu. Jinak se asi setkám s Ježíšovou otázkou, několikrát v různých detailních souvislostech doloženou v evangeliích: Člověče, oč mne vlastně takto žádáš? Bohužel epidemiologických prohřešků, ve své podstatě odporujících lásce k bližnímu, bylo i v křesťanském prostředí během uplynulých měsíců evidentně dost. Nutno přiznat, že se s nimi lze setkat i v některých projevech tradičně chápané zbožnosti v bohoslužebné praxi. V souvislosti s tím se může vynořit i myšlenka ohledně pověstného hříchu opovážlivého spoléhání na milost Boží.
Krize spotřební společnosti
Přinejmenším v okruhu tzv. západní civilizace lze soudobou společnost bezesporu charakterizovat jako společnost spotřební. Možná by bylo výstižnější přímo říci krajně nebo dokonce extrémně spotřební. Spotřeba se totiž v této společnosti stala sama sobě zcela exkluzivním cílem, přičemž prakticky pohltila všechny hodnoty a vize, které naši civilizaci v celém průběhu jejích dějin formovaly a progresivně rozvíjely. Nabyla tak charakteru prakticky jediné obecně uznávané, ale svým charakterem pofidérní hodnoty, jež se stala též společenskou vizí, která však nenabízí žádnou rozvojově vzestupnou perspektivu.
Každá nová situace v dějinách je svým způsobem originální, ale obvykle lze v minulosti k ní nacházet určité analogie. Aniž bychom aspirovali na přísně odbornou dějepisnou kompetenci, pokusme se nyní uvést alespoň tři takové dějinné situace, kdy vedoucí síly společnosti prakticky ustrnuly na spotřebním uspokojování svého hédonistického způsobu života. Jako první takový příklad nám snad může posloužit pozdní antika, zejména doba degenerace a posléze přímo rozpadu západořímské říše. V roli druhého příkladu si zvolme situaci středomořské křesťanské (z dnešního pohledu možno přímo říci římskokatolické) společnosti v pozdním středověku a na přelomu do novověku, vrcholící skandálním historickým fenoménem tzv. renesančního papežství. Jako třetí příklad pak zmiňme společnost ve Francii v průběhu 17. a zejména 18. století, jež bývá charakterizována výrokem „po nás potopa“.
Ve všech třech právě uvedených případech vývoj posléze vyústil v jistý společenský kolaps, neznamenající ovšem nějaký „konec světa“, ale zásadní paradigmatickou změnu společenské situace a nastoupení nové trajektorie společenského vývoje sledující nové historické perspektivy. Pohyb po této trajektorii pak byl zejména v počátečních fázích cestou obtížnou a často doslova bolestnou. V prvním z uvedených příkladů to byl nástup tehdy velmi progresivního feudálního řádu, s čímž však bylo na počátku spojeno postantické zbarbarštění Evropy. Jak známo, neocenitelnou roli v překonání tohoto zbarbarštění sehrálo křesťanství a s ním spojená, tehdy ještě jednotná církev. Druhý příklad vyústil v rozpad jednoty západní církve, reformaci a posléze v osvícenský nástup novověku. Vyústění třetího příkladu je zcela jasné, byla jím Velká francouzská revoluce a vše, co z ní historicky vyplynulo.
Jak tento historický exkurs souvisí s přítomnou koronavirovou pandemií? Prostě tak, že hypertrofovaně spotřební charakter činí naši společnost nestabilní a kriticky zranitelnou, přičemž právě koronavirus tuto skutečnost obnažil jakoby až do úplné nahoty. Nepůsobil a nepůsobí přitom ovšem exkluzivně sám, ale v kontextu dalších skutečností. Zde lze upozornit např. na problematiku antropogenních vlivů na klima, nadměrné čerpání objektivně omezených zdrojů v nejširším smyslu slova, ohrožování biodiverzity atd. atd.
Požadavky rostoucí spotřeby nemohou být přirozeně uspokojovány vyváženě a rovnoměrně, čímž vznikají až kritická společenská napětí související se stále se rozevírajícími nůžkami ekonomického vývoje, kdy bohatí dále bohatnou a chudí chudnou. Koronavirová pandemie je tedy nedílnou, možno říci organickou a nepominutelnou součástí procesu, který naši západní civilizaci zřejmě v nastávajícím období přivede ke „kolapsu“, jenž však snad nebude mít charakter přímého Armageddonu, ale povede ke změně společenského paradigmatu a k modifikaci vývojové trajektorie civilizace. S tím spojené hluboké změny však nepochybně nebudou snadné a bezbolestné.
V této souvislosti si např. připomeňme triviální skutečnost, že fakticky hypertrofovaná společenská spotřeba je dnes zcela dominantním motorem celé ekonomiky. Radikální omezení spotřeby by pak bez hluboce kvalitativní, ale dnes nesnadno přesně definovatelné změny celého ekonomického systému nutně vedlo ke zhroucení jeho současné podoby. Další velmi citlivý problém je daný tím, že uspokojování spotřeby bytostně souvisí s celým tzv. terciárním sektorem ekonomiky, jenž dnes vytváří legitimní zdroj obživy pro velkou část našich spoluobčanů.
S přihlédnutím ke všemu právě zmíněnému je zřejmě možno konstatovat, že vyloženě spotřební charakter vytváří naší soudobé společnosti významnou evoluční nevýhodu. Pokud by tedy někdo chtěl z křesťanských pozic danou pandemii interpretovat jako trest, nemohl by být trestajícím subjektem Bůh, ale evoluce. To je jistě velmi vážné, neboť na rozdíl od Boha ona ze své podstaty nezná žádné milosrdenství. Působí však jako přirozená součást stvoření, a proto musíme předpokládat, že Stvořitel vůči ní projevuje respekt. Vytváříme-li si svévolně evoluční nevýhodu, fakticky narušujeme řád stvoření. Je tedy zřejmé, že svůj životní styl budeme muset chtě nechtě zásadně změnit, máme-li si udržet vůbec nějakou naději.
Duchovní konzumismus
Potom, co jsme se kriticky věnovali materiálnímu a zážitkovému konzumismu naší obecně světské společnosti, zaměřme krátce svoji pozornost do křesťanského (popř. přímo církevního) prostředí. Nejprve bychom si však měli upřímně přiznat, že vůči obecnému konzumismu často nejsme jako křesťané imunní. Navíc často, a bohužel někdy i v jakési automatice, uplatňujeme svůj vlastní specifický konzumismus duchovního rázu. Podléháme mu tehdy, kdy křesťanskou náplň svého života omezujeme na vnitřně formální a pouze povrchně vnějškové pasivní přitakávání tomu, co nám církevní autorita předkládá k věření.
Zejména se to však týká konzumního přístupu k liturgii a svátostem. Bohužel vše svědčí o tom, že mnohdy zde máme představu jakéhosi servisu, který nám opět zajišťuje církevní autorita. Právě zde zřejmě papež František spatřuje kořen nebezpečného klerikalismu, před nímž dnes tak často varuje. Aniž bychom se na tomto poli pouštěli do složitých abstraktních úvah, pokusme se, a to i ve vztahu k prožívání pandemie, formulovat charakteristické otázky a zkusme si je upřímně položit:
Čím se jako křesťané typicky vyznačujeme v současné společnosti? Anebo možná výstižněji: V čem vnímá soudobá profánní společnost naši křesťanskou specifiku? V čem vnímá naši odlišnost? Odpovíme-li upřímně, že především v tom, že chodíme do kostela, potvrdíme stav, kdy jsme společností právem vnímáni jako duchovní konzumisté, neboť asi jimi skutečně jsme. Kde předáváme dále to, co v kostele můžeme zdarma získávat? Kde Ježíš slibuje konat soud podle stereotypního plnění církevních požadavků disciplinárního charakteru? Nepovažujeme lásku za zbytnou nadstavbu formálních církevních pravidel a využívání zmíněného bohoslužebného servisu? Nedomníváme se, že problémy a bolesti sekulární společnosti nás jako křesťany nemusí zajímat?
Často možno v souvislosti s epidemiologickými opatřeními a omezeními slýchat křesťanský povzdech, že jacísi „oni“ nám zavřeli nebo alespoň důkladně přivřeli dveře našich kostelů či modliteben. Můžeme si však být opravdu jisti tím, že to programově neučinil právě On, když mu zbyla ještě tato možnost, aby nás vyzval k přemýšlení o tom, jak mu máme být svědky a spolupracovníky v širokém prostředí též mimo kostel (modlitebnu)? Obdobné otázky však mohou být adresovány, a v tomto případě asi s ještě větší naléhavostí odpovídající větší odpovědnosti, i církevním autoritám, neboť věřící od nich naléhavě potřebují mnohem více než poskytování disciplinárního, liturgického a svátostného servisu. I když se dveře kostelů znovu plně otevřou, nemůžeme čekat, že jimi budeme vstupovat, obrazně řečeno, znovu do stejné řeky. Koronavirová pandemie se zde projevuje jako příliš silný transformační faktor.
Koronavirová krize nám poskytla příležitost se do značné míry osvobodit od pokušení pohodlného bohoslužebného konzumu a mj. nás doslova přitáhla k onomu náročnému módu života křesťana, který byl v minulém čísle časopisu Universa (Dva módy křesťanského života) prezentován jako první. Svým způsobem nám tak otevřela intimnější cestu k přímému osobnímu kontaktu s Bohem, eventuálně Ježíšem Kristem. Na této cestě můžeme kromě mnohého dalšího znovu nalézt pravý smysl a zaměření své pokory. Bylo by jistě vrcholně politováníhodné, kdybychom takto získaný cenný benefit při návratu ke standardnímu bohoslužebnému režimu odsunuli do pozadí nebo jej přímo pominuli. Právě zde je nepochybně velká výzva pro každého věřícího osobně, ale i pro celý církevně instituční rámec. Plnění této výzvy evidentně představuje zkoušku zcela zásadního rázu, jejíž výsledek podstatně ovlivní vnitřní duchovní život i vnější postavení křesťanů a církve v nastávajícím světě.
Zamyslíme-li se takto a zcela upřímně nad svým prožitkem koronavirové pandemie, asi se neubráníme znepokojujícímu podezření, že právě odtud může vycházet podstatná výzva adresovaná k nám jako soudobým křesťanům shora ze sféry transcendence. Raději se ji snažme nyní chápavě přijmout a účinně plnit, aby její trvání ne- muselo být prodlužováno nebo aby nám v budoucnu nemusela být v nějaké formě opakována s podstatně většími nároky a důrazem.
Autor: prof. Jan Bednář
Zdroj: Universum – Česká křesťanská akademie
Foto: United Nations COVID-19 Response