Přemýšlíme dnes usilovně o výchově osobnosti ve škole – a nejen proto, že nás k tomu vede nové RVP, ale především proto, že kvalitní osobnosti nutně potřebujeme – v politice, v byznysu, v médiích, ale i za volantem nebo v manželství. Máme příležitost uchopit toto téma nově – nikoli pouze jako psycho-trénink či výuku „měkkých dovedností“, ale jako celostní rozvoj charakteru, který zakládá zralou a funkční osobnost. Než se však pustíme do nových cest, podívejme se zpět: jakou osobnost vlastně škola v uplynulých desetiletích formovala?
Tři éry českého školství: Kým má být úspěšný žák?
1) Žák poslušný – cíl totalitního režimu. Vychovat člověka loajálního, nekladoucího otázky, připraveného přizpůsobit se a držet krok s oficiálním výkladem světa.
2) Žák úspěšný – nastupující agenda po roce 1989. Hlavním motivem se stala flexibilita, výkon a připravenost na trh práce. Jenže člověk úspěšný nemusí být zároveň člověk dobrý.
3) Žák prospěšný – výzva pro současnost. Hledání rovnováhy mezi věděním a charakterem, mezi úspěchem a odpovědností. Výchova k lidské zralosti.
Žák poslušný: Totalita tvarovala lidi nátlakem
Na poslušnosti není nic špatného, ale nesmí se to přehnat. Přehnal to totalitní režim, který jsme tu donedávna měli. V bývalém Československu byla „mravní výchova“ oficiální součástí školní agendy. Jenže mravná moc nebyla. Šlo především o ideologickou indoktrinaci: cílem bylo vychovat člověka loajálního k režimu, poslušného, nekladoucího otázky, připraveného přizpůsobit se a držet krok s oficiálním výkladem světa.
Důraz se kladl na autoritu, kolektivitu, rovnost ve smyslu uniformity a hlavně na poslušnost. Prostor pro kritické myšlení, individualitu nebo vnitřní integritu téměř neexistoval. Osobnost se „tvarovala“ spíše nátlakem než dialogem. Dnes víme, že tato výchova vedla spíš k pasivitě, konformismu nebo v horším případě k dvojaké morálce.
Žák úspěšný: Agenda úspěchu a riziko „všehoschopnosti“
Na úspěšnosti není nic špatného, ale nesmí se to přehnat. Po roce 1989 se školství začalo postupně transformovat. Společnost se otevřela, padla cenzura i ideologické diktáty a do veřejného prostoru vstoupila nová témata – a s nimi též občanská, etická, osobnostní či sociální výchova. Dítě se mělo stát autonomní bytostí, která se umí rozhodovat, orientovat ve světě a nenechá si vnutit jediný správný formát myšlení.
Současně však začala do škol pronikat nová „neviditelná“ agenda – kult úspěchu. Pedagogicky tomu říkáme „skryté kurikulum“. Hlavním motivem školního étosu se stala takzvaná připravenost na život, čímž se v praxi rozumí spíše trh práce. Mluvilo se o konkurenceschopnosti, flexibilitě, využitelnosti. Zavedly se klíčové kompetence, testy, standardy a hodnocení. Výsledky, výkon, srovnatelnost.
Mělo to svou logiku – ale i své limity. Člověk „úspěšný“ totiž nemusí být zároveň člověk dobrý. Konkurenceschopnost může v krajních případech znamenat „všehoschopnost“. Znalosti, dovednosti, kompetence – to vše lze využít i k manipulaci, k obohacování se na úkor druhých, k účelovému ohýbání pravdy. A že se to děje, vidíme denně. Čtete zprávy, že? Korupce, tunely ve fondech a společných zdrojích, pokles sociálního kapitálu (vzájemné důvěry), zneužívání technologií, oslabování společenské soudržnosti – to nejsou jen ekonomické nebo právní problémy, ale především problémy etické.
Žák prospěšný: Hledání rovnováhy mezi úspěchem a odpovědností
Mám za to, že právě nyní nastává chvíle, kdy bychom mohli otázku školní výchovy osobnosti uchopit za jiný konec. Nejde o návrat k autoritářské poslušnosti, ani o popření významu výkonu. Jde o hledání rovnováhy věděním a charakterem, stejně jako mezi touhou po úspěchu a vědomím vlastní odpovědnosti.
Stále více škol a rodičů si dnes klade zásadní otázku: Jak vychovat člověka, který bude nejen vzdělaný, ale také čestný? Člověka, který dokáže být samostatný, a přesto ohleduplný? Který bude podávat výkony, ale zároveň zůstane užitečný sobě i druhým – a vedle vlastního úspěchu přinese prospěch i celé společnosti? Roste totiž povědomí, že samotné znalosti a dovednosti nestačí, pokud nejsou provázeny vnitřní zralostí a smyslem pro dobro.
Výzkum mluví jasně: Rodiče i učitelé chtějí charakter
Rozsáhlá evropská studie TEPACE (Teachers’ and Parents’ Perspectives on Character Education in Europe), realizovaná na platformě ECVA (European Character and Virtue Association) v roce 2024.
Výzkum, který proběhl v 7 evropských zemích včetně České republiky, ukázal, že drtivá většina ze 2 652 učitelů a 7 918 rodičů upřednostňuje formování charakteru před důrazem na známky či výkon.
Zároveň ale obě skupiny často mylně předpokládají, že ta druhá považuje za důležitější úspěch. Učitelé sice uvádějí, že by se raději věnovali osobnostnímu rozvoji dětí, ale mají pocit, že rodiče vyžadují hlavně známky. A rodiče naopak tvrdí, že by si přáli lidštější přístup, ale škola podle nich preferuje výkon. I to ukazuje, že touha vychovávat slušné, poctivé a odpovědné děti existuje – jen o ní často nemluvíme nahlas a spolu.
Kým má být dnešní žák?
A právě proto je načase otevřít prostor pro dialog a společné přemýšlení. Osobnost dítěte se totiž neformuje pouze v hodinách občanské nebo etické výchovy. Formuje se napříč všemi předměty – v tom, jak učitel komunikuje, jak škola nastavuje pravidla, jak zachází s chybou, jaká panuje atmosféra, jak oceňuje snahu a pokrok. Celková kultura školy, její étos, každodenní rytmus, rituály, rutiny a vztahy – to vše má zásadní formativní vliv.
Pokud tedy chceme, aby ze škol vycházeli nejen schopní, ale i slušní lidé dobrého charakteru, musíme věnovat pozornost právě těmto jemně působícím výchovně-vzdělávacím hybatelům. Komenský takové škole říkal „dílna lidskosti“. Její cíl pak vymezil tím, aby dítě dobro znalo, dobro chtělo a dobro aktivně konalo – a to i ve chvíli, kdy se nikdo nedívá.
Dle mého soudu není nutné rozhodovat se mezi poslušností a úspěšností. Obojí má v určité fázi výchovy své oprávněné místo. Ovšem právě dnes, kdy stojíme tváří v tvář tolika etickým dilematům, bychom ale měli mít ambice vyšší. Cílem by měl být prospěšný žák. Ne však takový, který je jen užitečným nástrojem pro systém, ale takový, který dosáhl opravdové lidské zralosti.
Ovšemže dítě potřebuje v dětství vedení, a tedy i příležitosti, kdy se učí poslouchat. Samozřejmě si přejeme, aby každý žák zakusil úspěch a zažil radost z toho, co zvládl. Ale kromě toho chceme, aby se učil být člověkem, který umí rozlišit, co je dobré, a má odvahu k tomu směřovat. Společnost složená z takových jedinců je společnost, která má budoucnost.
Autor je komeniokolog, pedagog a profesor na Univerzitě Hradec Králové, který se dlouhodobě věnuje odkazu J. A. Komenského a morálnímu vzdělávání.
