Podpora veřejnoprávních médií ze strany církví není výrazem stranické příslušnosti ani obhajobou každého odvysílaného pořadu. Jde o ochranu nezávislých institucí, které slouží celé společnosti. O jejich financování lze legitimně diskutovat. Změnám však musí předcházet otevřená debata a přesvědčivé záruky, že média nebudou závislá na momentální politické většině.
Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl, delegát České biskupské konference pro média, připomněl nezastupitelné místo veřejnoprávních médií v demokratické společnosti. Vyzdvihl nezávislost, profesionalitu a službu společnosti, nikoli jednotlivým zájmům. Za těchto okolností nepovažuje změnu způsobu jejich financování za moudrou.
Znepokojení vyjádřila také Stálá rada České biskupské konference. Upozornila na možné ohrožení ekonomické stability veřejnoprávních médií a na riziko jejich větší závislosti na politickém rozhodování. Současný systém koncesionářských poplatků považuje za důležitou pojistku jejich nezávislosti. Zdůraznila rovněž, že rozhodování o budoucnosti těchto médií musí předcházet otevřená veřejná diskuse.
K potřebě takové debaty se již v květnovém prohlášení přihlásila rada Iustitia et Pax. Otevřela otázku, jakou úlohu mají veřejnoprávní rozhlas a televize v době internetu, sociálních sítí a rostoucího vlivu influencerů, podcastů a občanské žurnalistiky. Právě vyjasnění jejich poslání by mělo být východiskem pro úvahy o financování.
Obdobně se vyslovila Ekumenická rada církví v České republice. Zachování stávajícího principu financování označila za důležitou pojistku nezávislosti a vyjádřila obavu z větší závislosti médií na aktuálních politických rozhodnutích. Synodní rada Starokatolické církve v ČR podpořila zaměstnance veřejnoprávních médií i občanskou společnost, která jejich nezávislost hájí. Překotný postup Parlamentu se znepokojením sledovala také Rada Církve bratrské.
Jednotlivá prohlášení se liší důrazy, spojuje je však přesvědčení, že veřejnoprávní média mají sloužit celé společnosti a potřebují podmínky, které je chrání před politickými tlaky.
Nezávislost nevylučuje kritiku
Postoj církevních představitelů k veřejnoprávním médiím nesdílejí všichni křesťané. Část diskutujících zpochybňuje objektivitu veřejnoprávních médií a vytýká jim nedostatečné zastoupení konzervativních či náboženských pohledů. Jiní namítají, že jim postačuje náboženské vysílání a obsah církevních médií.
Výhrady k jednotlivým pořadům, výběru témat nebo zastoupení názorů jsou legitimní součástí veřejné diskuse. Veřejnoprávní média mají být vystavena kritice a musí umět vysvětlovat svá redakční rozhodnutí. Z nespokojenosti s jejich konkrétními výstupy však samo o sobě neplyne, že je namístě oslabit jejich institucionální nezávislost.
Stejně tak skutečnost, že některé pořady nesledujeme nebo dáváme přednost jiným zdrojům, nevypovídá o významu veřejnoprávní služby pro společnost jako celek. Církevní média mají své vlastní poslání. Jejich existence však nenahrazuje službu médií určených široké veřejnosti.
Je proto třeba rozlišovat dvě otázky: jak kvalitně veřejnoprávní média naplňují své poslání a jak zajistit podmínky pro jejich nezávislé fungování. Obhajoba těchto podmínek neznamená odmítání kritiky. Naopak umožňuje, aby se diskuse o kvalitě vedla svobodně a bez hrozby politicky motivovaných zásahů.
Nestranickost neznamená mlčení
Další námitka míří přímo na představitele církví: církev má být apolitická a neměla by proto vstupovat do sporů o konkrétní politická rozhodnutí. Církve se nemají vázat na politické strany. Mohou se však vyjadřovat k otázkám společného dobra, svobody a odpovědného výkonu moci. Nezávislost médií k těmto otázkám patří. Umožňuje veřejnosti získávat informace, posuzovat jednání veřejných činitelů a účastnit se demokratického rozhodování.
Vyjádření k politicky projednávanému tématu se přirozeně stává součástí veřejné debaty. Samo o sobě však není podporou některé politické strany. Rozhodující je, jaké důvody církve předkládají a jaké hodnoty hájí. V tomto případě upozorňují především na nezávislost institucí a na způsob, jakým se o jejich budoucnosti rozhoduje.
Podpora veřejnoprávních médií také neznamená, že je církve považují za neomylné nebo za jediný zdroj důvěryhodných informací. Vyjadřuje uznání jejich veřejné služby a potřeby chránit ji před účelovými zásahy.
Nejprve poslání a záruky, potom změna financování
Koncesionářské poplatky nejsou samy o sobě automatickou zárukou nezávislosti. Stejně tak financování ze státního rozpočtu nemusí nezávislost nutně ohrožovat. Rozhodující je konkrétní nastavení systému: zda poskytuje dostatečné a předvídatelné prostředky a zda brání tomu, aby politici mohli prostřednictvím rozpočtu odměňovat vstřícné zpravodajství nebo trestat kritické.
Debata o změně financování je tedy legitimní. Musí však zahrnovat také otázku, jaké úkoly mají veřejnoprávní média plnit, jak se bude hodnotit jejich práce a jaké záruky ochrání jejich redakční samostatnost. Součástí diskuse má být i způsob volby mediálních rad a míra politického vlivu na jejich složení.
Právě zde spočívá podstatná výhrada k překotnému postupu vlády a Parlamentu. Závažné institucionální změny vyžadují čas na posouzení důsledků, odbornou diskusi i vypořádání námitek. Obhajoba současného systému proto nemusí znamenat přesvědčení, že jej nikdy nelze změnit. Může být především požadavkem, aby dosavadní pojistky nezávislosti nebyly odstraněny dříve, než budou předloženy jiné, přinejmenším stejně přesvědčivé.
Nezávislá média pomáhají kontrolovat výkon moci a vytvářejí prostor pro informovanou veřejnou diskusi. Veřejnoprávní rozhlas a televize mají v tomto prostředí zvláštní odpovědnost: sloužit různým skupinám obyvatel, usilovat o přesnost a nestrannost a poskytovat prostor názorové pluralitě.
Právě tuto službu církve svými vyjádřeními hájí. Jejich podpora nezbavuje veřejnoprávní média odpovědnosti za kvalitu práce ani povinnosti přijímat oprávněnou kritiku. Připomíná však, že náprava nedostatků má vést k lepšímu naplňování veřejné služby a že změny financování musí její nezávislost zachovat.
