„Nynější technologie jsou sice tak geniální, že člověk vytváří obrovské hmoty, ale už v nich není to, co bylo v opracovaném kameni. Existuje proto možnost, že všechen prostor bude umělý, že nebude naplněn duchem,” myslí si architekt, herec a spisovatel David Vávra.
Školu jste dokončil za socialismu, jaké byly Vaše tehdejší pracovní možnosti? Co bylo první, čím jste začal být na veřejnosti vidět? Architektura, nebo herectví?
Dostudoval jsem v roce 1983, pak jsem strávil půl roku na stáži v Paříži a následě rok na vojně. Moje první zaměstnání bylo Družstvo pomoci stavebníkům (DRUPOS), ale výsledky mé práce nebyly valné. Člověk se známým stává spíš jako herec, to je tak ve společnosti dáno. Věci pomíjivé jsou víc žádány než to, co zůstává.
Počátky mého herectví byly úplně spontánní, v mém životě vlastně všechno vznikalo požehnanou náhodou. Když nám bylo čtrnáct let, řekli jsme si s Milanem Šteindlerem, že pro spolužáky na oslavu narozenin připravíme divadlo. Já sám jsem do divadla s maminkou chodil hodně, tak jsem o tom Milanovi vyprávěl a on to začal se svým darem komičnosti přehrávat. Měli jsme tři vzory: Járu Cimrmana, Vodňanského a Skoumala, pak ještě Ctibora Turbu. Ale dost rychle jsme zjistili, že v sobě máme něco tvůrčího, že nemusíme jen kopírovat. Když nás pak z jednoho večírku maminka s babičkou vyhodily, začali jsme hrát na veřejnosti, na Dobešce.
Lidem je však dobře známa také Vaše architektonická dráha. Vidíte osobně nějakou hranici, kterou by bylo dobré respektovat, aby nás zcela nepohltila umělost na úkor přirozenosti?
To je otázka na seminární práci! Já na to neumím odpovědět jednou větou, aniž bych si nekladl tisíc jiných otázek; je to strašně složité. V umělém světě jde vlastně o téma odcizení. Odcizíme se sobě navzájem třeba tak, když žijeme ve virtuálním světě, bez dotyků. Ale já se věcí dotýkat chci – i třeba jen slovem. Komunikovat s druhými pořád jen přes obrazovku, to nepřináší štěstí. Určitě nechci být mravoučný, ale úplně tomu způsobu žití nerozumím. Nenaučil jsem se to.
Souhlasil byste s tezí, že opravdu přirozené je jen to, co existuje bez jakéhokoliv zásahu člověka?
To už ale téměř nenajdeme, ne? Na stromy stejně padají naše kyselé deště. Člověk je tu od toho, aby všechno živé obhospodařoval, takže jde spíš o to, zda to dělá dobře, nebo špatně. Na druhou stranu – naše planeta toho hodně unese. Žijeme na zmařených osudech našich předků.
Když se tedy budeme držet architektury, dá se říct, co je přirozené a co umělé? A zda je je jedno z toho přirozené a druhé nesprávné?
Já bych byl nerad ten, kdo ty hranice vytyčuje. Dříve měl člověk stavební prostředky, které byly opracovány jeho rukou a kterými dokázal vytvářet harmonické věci. Nynější technologie jsou sice tak geniální, že člověk vytváří obrovské hmoty, ale dotek ruky se vytrácí. Dokonalé přístroje udělají téměř kilometrové "baráky", jenže už na nich není to, co bylo v cihle, které se člověk dotýkal, nebo v opracovaném kameni. Takže existuje samozřejmě možnost, že všechen prostor bude umělý, že nebude naplněn duchem. Na druhou stranu když s moderními prostředky zachází opravdový tvůrce, pořád může vzniknout inspirativní prostředí. To se ukáže až vývojem – co nebude životaschopné, zanikne.
Zanikne? Ale co ty nové, naprosto nepatřičně čnějící "baráky" v původní zástavbě nebo moderní nákupní centra převyšující všechno kolem? Je za to zodpovědný pouze investor, nebo i architekt?
Ano, první otázka je zodpovědnost architekta. Měl by tvořit tak, aby se zpětně na svoje dílo mohl podívat. Neměl by dělat nic, co je proti jeho mysli a svědomí. Další věcí je, že převažuje přesvědčení, že každý investor rovná se zločinec. To je prosím chybné. Investorům dnes musíme být vděčni! Obětují své peníze a riskují, že se jim nevrátí. I když je pravda, že jejich zásluhou vznikají domy o dvě až tři patra vyšší, zároveň jsou dnes i takoví investoři, kteří tohle dělat nechtějí. Vždy by mělo jít hlavně o to, aby nové bylo lepší než původní.
Nicméně ta teze, že architekt má být spokojen, když se podívá zpětně na svůj výtvor, zkrátka nemůže vždycky platit, nebo ano?
Musí se mluvit o konkrétních příkladech. Ale je pravda, že ego architekta hraje svou roli. Jsou tací, kteří nesplní požadavek, který se od nich očekává, vezmou peníze a postaví věc, která je pouze prodloužením jejich ega. Jenomže i přesto se daná stavba může stát podstatnou součástí dějin architektury! A vývoj se posune dál. Lidé se obávají, co architekt spolu s investorem vyvedou. Já se ale spíš obávám toho, co společnost architektovi s investorem nepovolí. Chci říct, že v Čechách mi velice chybí odvaha.
Lidi vloží daleko víc energie do toho, aby něco nebylo, než aby něco bylo. Na začátku každé větší realizace je ze strany veřejnosti hrozně moc negace, kvůli které odvážná díla nemůžou vzniknout. Stačí přejet hranice do vyspělejší demokracie, která nebyla přerušena bolševismem, a vidíme, že současná architektura je hrdý partner architektury historické. To mrtvolno, které s sebou někdy stará architektura nese, se může tím novým negovat, protože tak se dodá funkce, kterou nynější společnost potřebuje. Nemůžeme žít jenom v historických kulisách starých romantických městeček. Vždycky to tak bylo – nové vstupuje direktivně: bouraly se domy, ulice, i celá města, aby současný život mohl vzniknout.
Myslíte, že vzhled kostela může nějak ovlivňovat naši spiritualitu?
Naši spiritualitu může ovlivnit cokoliv! Od lavičky po palác. Není nijak dáno, že se to týká jen kostela. Nicméně musím říct, že ve světě i u nás vznikají stovky nových kostelů a jsou to úchvatné stavby! Je v nich odvaha a současně i jakási pokora. Působí leckdy lépe než romantizující stavby přelomu 19. a 20. století. To se ale nás evangelíků moc netýká, nás se týkají spíš jisté duchovní elektrárny, co se stavěly pod heslem „pryč od Říma“ ve dvacátých letech. Příliš strohé stavby, tak strohé, že už té radostné zvěsti, evangeliu, vůbec nemůžou odpovídat. Barva v kostele byla ve dvacátých letech zločin! Když jsem já dělal nějaký protestantský prostor, třeba ve sboru v Modřanech, vždycky jsem se snažil, aby ta radost, která je nám dávána otevřenou Boží dlaní, v tom byla znát.
Myslíte, že je dnes něco, čeho by se měl architekt při tvorbě nového kostela vyvarovat?
Tak zaprvé – nikdy neplatí žádná daná koncepce, nikdy neplatí pravidla! Máme před sebou sbor, který se sám svobodně rozhodne, že mu současný stav už nevyhovuje, a zvolí si architekta, kterému důvěřuje. Na druhou stranu chápu, že mohlo být nějaké hnutí, které mělo určitou svoji estetiku. Jednoduchou, účelnou, se kterou si vystačili po několik generací. Typický příklad je židovská komunita třicátých let v Izraeli. Přišli ze zdobné Haliče a najednou dokázali žít takhle. Najednou jim stačil bílý prostor, který dokázali naplnit svým tvůrčím duchem bez zbytečných a zatěžujících kudrlinek.
Neříkáte si někdy, že toho děláte moc?
To já si říkám furt! Například na Dobešce už hraju jen jednou za měsíc. "Barák" sem tam vymyslím, ale zvolna. A je mi vlastně jedno, jestli se potom ten dům opravdu postaví. Největší radost totiž je, když se to vymýšlí. Ale paradoxně, kromě té radosti, že to mám hotové, je v tom najednou jakási prázdnota. Je to něco jako stav po maturitě. Je to prostě hotové a najednou nic...
David Vávra pochází z Braníka a jak sám říká, celý jeho život se odehrál na jednom kilometru čtverečním. Je tam jeho rodiště, kde žije dosud, nikdy se nestěhoval, a 200 metrů odtamtud je věhlasné divadlo Dobeška, kdysi kulturní dům, postavený zadarmo Davidovým tatínkem. Dole u řeky pak stojí evangelický kostel, kde byl David pokřtěn, konfirmován, oženil se tam a byly tam pokřtěny jeho čtyři děti. Je třeba zmínit taky plácek na fotbal, i ten má velkou roli. A nakonec – v docházkové vzdálenosti jsou ještě dvě důležité restaurace, kde se Davidův mladický život taky formoval – restaurace U báby a Na kovárně. V čase studií na architekturu tohoto slovutného architekta nepřijali, asi v souvislosti s politickou profilací tatínka; vystudoval tedy pozemní stavby na stavební fakultě ČVUT a po čtyřech letech přestoupil na obor architektura na Akademii výtvarných umění. Nekonvenční přístup k životu, který od osoby Davida Vávry nelze odpárat, má možná i jakýsi genetický základ v rodině. Když mu bylo asi šest let, jeho babička ho shodila oblečeného a v holínkách z loďky doprostřed orlické přehrady. Prý aby ho připravila na mezní chvíle života.
Ptala se: Jana Plíšková
Zdroj: Český Bratr (redakčně upraveno)
Thanks for sharing. I read many of your blog posts, cool, your blog is very good.